Pomyslná mělčina

Pomyslná mělčina

Kapky deště zmáčí horký písek,
v němž stopa plaza,
prázdným břichem psaná
/ kdysi /
na přelomu dne a noci,
mizí
v monotónním zvuku upřímnosti.

V nadějích udržet prach pouště
mimo dosah lidských očí,
jen za pomoci rukou,
k nebesům vzepjatých,
déšť smývá naše pudy
a v kalnou řeku hříchy míchá.

Ochočeni duchem svatým,
se v nepotřebnou znalost ztrácí
moře křivd a polopravd.
Potopa dnes střídá snahu
v touhu umět nimi plout.

Cizím snem se hlavy plní,
prostřednictvím prasete
z řad bílých límečků,
barvených
teplým semenem
pseudolásky bližního
ke kající se pornohvězdě.

Však pravda, leč pouhý subjekt
mimovolně ztrácející se mysle,
zůstává jen jedna.
Odhalena plodným strachem
mění smrt v bohatství
a zásluhy za slávu okřídlenců.

Zmítán hladem po poznání,
sežrán vlastní obživou,
moderním člověkem
smíš tajně doufat,
že tvé dítě tebe označí.

V rozpíjející se barvě rámu
svého vlastního bytí,
idejí kořeněné,
teď štětec omočíš a přímím tahem,
v směru srdce
nakreslíš si
svého
vlastního
Boha