Povodeň - kapitola Výstřel.

VÝSTŘEL

Zatímco Jarmila odešla z ložnice ven za Idou, Gustav stál u okna a zamyšleně pozoroval padající kapky. To je neuvěřitelný, pomyslel si, když nechápavě kroutil hlavou při pohledu na souvislou vodní hladinu. Ani mu to svým způsobem nepřipomínalo vodu, spíše bahno. Ano, bahno, které jen voda trochu zředila a umožnila mu vznést se o kus výše a ztrpčit tak prázdninové chvíle všem, kdož se o ně jakkoli pokoušeli. Co bude dál?, ptal se sám sebe.
            Po této otázce, uvědomiv si jakousi bezvýznamnost svého dotazu, zatáhl záclony a odešel za Jarmilou. Osud jeho jediné  dcery mu nikdy nebyl lhostejný a kdyby se nedejbože ocitla ve svízelné situaci a potřebovala by jakkoli pomoci, byl i nyní připraven jí okamžitě pomoci.
            „Jarmilo, počkej, už jdu taky,“ volal na ni z dřevěného schodiště spojujícího horní patro s dolním.
            „Počkám tě u dveří, jestli to nevadí,“ řekla Jarmila.
            „Jo, fajn, ještě si zajdu do kuchyně pro něco na zahřátí, venku je beztak děsná kosa,“ informoval ji Gustav.
            Sešel se schodů a zamířil do kuchyně, kde na stole našel hrnek nevypitého kakaa, ještě nestihlo vychladnout. Zhltnul jej a okamžitě se vydal za Jarmilou, jak slíbil.
            „Tak jdem,“ řekl Gustav rozhodně.
            „A to jako chceš jít takhle, jo?“, ptala se Jarmila s podivným úšklebkem.
            Gustav se na sebe podíval a neshledal na sobě nic zvláštního. Jarmila se začala hlasitě smát. I když venku pršelo ostošest, ona se smála. Smála se tak, až se díky jejímu pronikavému smíchu rozvibrovala skleněná výplň jejich dveří.
            „Tak co je? Co se ti na mně nezdá?“, zajímal se Gustav, stále neshledávaje žádnou zvláštnost na svém těle.
            „Ale nic prosím tě, pojď už,“ řekla Jarmila s doznívajícím smíchem, otvírajíc dveře a vycházejíc vstříc velké vodě.
            „Ido!“, zakřičel Gustav, sotva vyšel ven, zavíraje dveře. Voda ještě naštěstí nedosahovala takové výšky, aby jim pronikala do domu. Zatím.
            „Ido!“, zvolala po chvíli i Jarmila, když se jejich dcera stále neozývala.
            Ačkoliv nechtěli, museli vejít do studené kalné vody, jež jim nyní sahala až do půli stehen.
            „To je děsný,“ stěžoval si Gustav své ženě, jakmile mu už voda sahala po kolena.
            „Nevybereš si, buď zdravá a živá dcera nebo suchý nohy,“ konstatovala Jarmila.
            „Co to zas máš za kecy prosím tě?!“, okřikl ji Gustav mírně podrážděně.
            Sotva se ocitli venku, už  se vzájemně osočovali z kdejakých prkotin, vyčítali si jakoukoliv hloupost, které se kdo v uplynulých dnech dopustil, až úplně vypustili z hlavy hlavní důvod, proč jsou teď venku, vystaveni napospas nezdolatelnému živlu.
            „Ksakru, kdybys aspoň neutratila všecky zbylý prachy za tu krávovinu, cos viděla v tom Tuzexu! Doteď nechápu, proč jsi to kupovala!“, křičel Gustav vyčítavě.
            „Myslíš jako ten porcovací nůž na maso a novej záchod sem na chalupu? To se ti zdá bejt prkotina? Pro mě za mě si klidně choď dál do kadibudky, já si tady udělám záchod a budu spokojená. A spokojenej  budeš nakonec i ty se svojí kadibudkou,“ řekla dotčeně.
            „Už tě vidím, jak si sem instaluješ novej záchod! Cha chá, dobrej vtip!“, řekl Gustav výsměšně.
            Představa jeho manželky, v mnoha ohledech (rozhodně však ne těch technických) zručné, jej přiváděla do velmi  zvláštních, až skoro nepopsatelných stavů. Mísily se v něm pocity pobavenosti a zároveň obav o budoucnost jejich stavení v případě neodborného zásahu do vodoinstalace. Rozhodně nechtěl nechat ještě více vystupňovat už tak napjatou atmosféru a rozhodl se, že bude její výlevy ignorovat.
            „Tak se nech překvapit, uvidíš, že to nakonec bude!“, ohradila se Jarmila.
            Gustav, drže se svého rozhodnutí, se jen upřeně díval na vlnící se hladinu a absolutně ignoroval Jarmiliny řeči. Jako by tam s ním vůbec nebyla. Potom si vzpomněl na Idu a s trochou ironie v hlase se zeptal: „Kam vlastně jdem?“
            Jarmila se na něj nechápavě podívala. Zastavila se. Nasadila zvláštní, téměř pofidérní výraz a pohledem masového vraha jej probodávala – pokožku, škáru, sval po svalu, až do morku kosti, až k jednotlivým buňkám.
            „No co je?“, vyhrkl Gustav podiveně, „My snad nikam nejdem? Tak proč tu jsme?“
            Nic. Žádná odpověď. Stále jej probodávala pohledem, kdo ví, co se jí honilo hlavou. Já jí do hlavy nevidím a Gustavovi to neřekla. Vše ale nasvědčovalo tomu, že to nebude nic příjemného. Nic příjemného pro Gustava, pro ni pravděpodobně ano.
            Odvrátila od něj pohled a rozhlédla se po okolí. „Idooo!“, zavolala táhle.
            Nic. Žádná odpověď.
            „Ido!“, volal i Gustav, který se náhle rozpomněl, za jakým účelem jsou vlastně venku.
            Jeho roztržitost by se dala přičíst mnoha faktorům. Jen těžko říct, který z nich by byl ten správný. Prostě a jednoduše zapomněl. Zasraná skleróza, zaklel si pro sebe v duchu. Jak jednoduché svádět některé své chyby a nedostatky na něco, co nás ve skutečnosti netrápí, že?
            „Ido, kde jsi? Ido!“, zakřičel. Rozhodl se, že takto volal naposledy. Podvědomě cítil, že se stejně žádné odpovědi nedočká a stejně bude nakonec nucen brodit se vodou všude okolo chalupy, aby zjistil, co se stalo s jeho dcerou. Jestli tam někde vůbec ještě je…
            Došel ke stodole, kde před povodní stála uvázaná jejich nová koza. Vzpomněl si, že jej Ida poprosila, aby kozu odvázal a zavřel do stodoly, když začalo tak intenzivně pršet. Zase zapomněl. Do prdele, zaklel v duchu znova. Nějak se mi to začíná srát.
            Mečení kozy se neozývalo a Gustav proto hned myslel na nejhorší. Nebyl daleko od pravdy. Opatrně vykročil k rohu stodoly, odkud vyčníval kus řetězu, na němž byla koza uvázaná. Čím blíže k rohu byl, tím větší kus řetězu viděl. Až nakonec zastavil a viděl, jak se Ida zarmouceně sklání nad kozou, svírá ji v náruči a koza nejeví známky vědomí.
            „Ido, tady jsi!“, řekl Gustav nadšeně, rozbíhaje se k ní, celý šťastný, že ji konečně našel.
            „Nechoď ke mně, ty… ty… vrahu! Je to tvoje vina! Kdybys ji včera vodvázal jak sem chtěla, tak by se to nestalo! A to sem se tě ještě vodpoledne ptala, jestli jsi to udělal. A ty jsi mi v klidu řekl, že jo! Nenávidím tě!“, křičela na něj nenávistně.
            Věděl, že tady je jakákoli snaha o udobření marná, splnil jí tedy její přání, i když jej to hrozně mrzelo. Tohle jsem nechtěl, řekl si, tohle opravdu ne. Vždyť ta koza byla nás všech. Proč? Sakra, proč? Proč? Protože jsi jednoduše zapomněl na tak prostou věc, jako je schovat kozu do stodoly, aby se neutopila. Asi proto.

Zničeně odešel za Jarmilou, říct jí co se stalo a schovat se do tepla a sucha přechodného domova. Cesta byla vyčerpávající, už pomalu ani nevnímal chlad vody a ani nezaznamenal, že se hladina zase nepatrně zvedla.
            „Koza… je… mrtvá,“ tahal ze sebe Gustav, když přišel k Jarmile, která stála u oschlé třešně.
            „Cože? Jak to? Tys ji snad neschoval, jak sme chtěly?“, hrozila se Jarmila.
            Gustav jen rezignovaně přikývl, na nic víc se nezmohl. I toto gesto hovořilo za vše.
            „Ty debile! Seš absolutní kretén! Jak sem si tě vůbec mohla kdy vzít? Dyť seš tak neschopnej! Ani kozu nemůžeš schovat do stodoly, když tě o to někdo výslovně poprosí!“, klela jako snad ještě nikdy. Její zlost byla nezměrná, a není se čemu divit. Jejich dcera si našla svou první opravdovou kamarádku, sice z poněkud jiného živočišného druhu, hlavní však bylo, že ona sama byla spokojená. A šťastná. Teď už nešťastná.
            Gustav se otočil směrem k chalupě a zanedlouho v ní i zmizel. Svlékl ze sebe promočené oblečení, dal je sušit na radiátor a odešel zpátky do ložnice. Cítil se provinile, kvůli jeho nezodpovědnosti přišli všichni tři o nějakou tu stokorunu, o nějaké to mléko, o nějakou tu součást jejich nepočetné rodiny.
            Ať už aspoň neprší, prosila v duchu Jarmila, vydávajíc se ke stodole za svou dcerou. Vadilo jí, že už i tak je vody dost a nekonečný těžký mrak, soustavně vydávající nové a nové dávky vody jen přidělával starosti. Postřehla, že se hladina zase o kus zvedla. Jenže co s tím mohla ona sama, tady, odříznuta od okolního světa dělat? Nic. Uvědomovala si, že s tím nic neudělá a právě to ji tolik žralo.

„Iduško,“ řekla Jarmila konejšivě, „copak se děje?“
            „Nic, nech mě,“ odsekla Ida rozlíceně. S nikým nechtěla mluvit. Jenom se svou kozou, kdyby ještě dýchala a mečela. Bohužel však ani nedýchala, ani nemečela.
            „Ale no tak, se mnou se snad bavit můžeš,“ řekla Jarmila vtíravě. Nenápadně vtíravě.
            „A vo čem? Že je mrtvá? A co ty s tím uděláš? Už ji nevoživíš!“, chrlila ze sebe Ida plačtivě.
            „To sice ne, ale chci ti pomoct. A je mi jedno jak. Hlavně ti chci pomoct, nic jinýho mě teď nezajímá.“
            Ida stále rozrušeně hladila svýma rozklepanýma rukama mrtvé tělo jejich kozy, které jí bezvládně leželo v náruči, hlava svěšená k hladině. I výraz v obličeji kozy svědčil o nezměrném utrpení, které si prožila, když marně zápasila s narůstající hladinou vody, která jí stejně nakonec nedala jedinou šanci přežít a vyhrát tak svůj životní souboj.
            „Proč musela zemřít? Proč tak hnusně?!“, ptala se skoro nepřítomně Ida, přestože moc dobře znala odpověď na svou otázku.
            „Ach,“ povzdechla si Jarmila, „asi proto, že někdo neudělal to, co měl,“ konstatovala.
            „Jo, proto, a to mu nikdy nevodpustim! Nikdy!“, křičela nenávistně, pozorujíc mrtvolu kozy.
            Vtom se kdesi z dálky ozval výstřel. Ida náhle zvedla hlavu a vyděšeně pohlédla na svou matku.
            „Co to bylo?“, ptala se Jarmila udiveně.
            „Nevim, znělo to, jako by někdo vystřelil,“ řekla Ida rozechvělým hlasem.
            „Neboj, to bude dobrý, uvidíš,“ konejšila ji matka, když se k ní odhodlaně přiblížila a nastavila jí svou levou ruku.
            Ida se její ruky chytila, ale odmítala pustit kozu ze své náruče.
            „Vyber si,“ řekla Jarmila mírně, „buď ty, nebo ta koza.“
            Nezbývalo jí, než tedy kozu opatrně položit do vody, nechat ji zmizet pod kalnou hladinou a odejít s matkou domů.
            „Fakt to byl výstřel?“, řekla Jarmila pochybovačně. Nikdy v životě snad neslyšela zvuk střelby? Zvuk byť jen jediného výstřelu?
            „Nevim, fakt nevim, ale doufej, že jo,“ řekla Ida, utírajíc si slzy z tváře.
            „Proč proboha? Chceš snad, ať nás zastřelej?“, zhrozila se Jarmila už podruhé.
            „Co šílíš? Znamenalo by to, že tu nejsme sami!“, vysvětlila jí Ida.
            „No jo, to je fakt!“, reagovala Jarmila s jakousi radostí v hlase.
            Obě vešly do domu, Jarmila se vydala do ložnice, kde už ze zvyku očekávala, že tam najde svého neschopného manžela. Skutečně tam byl. Ležel na posteli, pohled zapíchnutý přímo nad sebe do stropu.

„Slyšel jsi to?“, zeptala se Jarmila Gustava, jako by se vůbec nic nestalo.
            „Jo, slyšel. A co?“, odsekl Gustav.
            „Co myslíš, že to bylo? Ida si myslí, že to byl výstřel, ale já pochybuju. Co ty? Chci vědět, co si myslíš, protože kdyby to byl výstřel-“
            „Byl to výstřel,“ přerušil ji Gustav s naprostou jistotou v hlase a úlevným oddechem.
            „No to je super!“, řekla Jarmila radostně.
            „Proč?“
            „To znamená, že tu nejsme sami! Chápeš to? Nejsme tu sami! Pomyslní spojenci, pomoc,“ přemýšlela Jarmila nahlas.
            „Hm, možná. A i kdyby, jak se za nima chceš dostat? To se chceš brodit přes půl vesnice?“, vyvracel jí její úvahy.
            Zvuk výstřelu se ozval z větší vzdálenosti, nebylo to nijak blízko jejich stavení, tudíž Gustav vcelku správně konstatoval, že  i kdyby sebevíc chtěli, na místo střelby by se jen tak, odkázáni sami na sebe či jeden na druhého, nedostali.
            „A jo, to jsem nedomyslela,“ řekla Jarmila smutně, „ale neboj se, okolnosti nás už donutěj něco vymyslet!“
            „Myslíš?“, opáčil jí Gustav pochybovačně.
            „Proč se pořád snažíš o to, abysme neměli žádnou naději? Šanci na přežití? Ty si myslíš, že to tu můžem sami přežít? Jestli se nezabijem my, tak nás zabije ta voda! Vždyť ani nevíme, jak dlouho to ještě bude trvat!“, křičela na něj Jarmila hystericky.
            „Uklidni se!“, okřikl ji Gustav podrážděně. „Už na tebe nemám nervy! Zmiz a nech mě bejt! Chci mít klid!“
            Jarmila se zarazila. Takovým stylem s ní Gustav nejednal už celé dva roky. Uvědomila si, že asi nebylo nejšťastnější za ním jít, když ležel na posteli. To přece jasně znamenalo, že chce mít klid a potřebuje si odpočinout. A ona jej tady otravuje s výstřelem, který mu evidentně v hlavě nesepnul pomyslné drátky, které by mu v ní potom mohly rozsvítit světélko naděje. A světélko pochybovačnosti, které mu zjevně chybělo zcela. Možná však byl pouze smířen se svým osudem a byl připraven přijmout realitu, nedělat si žádné plané iluze a naděje. Možná. To stále nikdo neví.