Já potkan

Z mého narození si toho moc nepamatuji, jen hromadu kamarádů, milou paní, co se o nás všechny starala a úžasné dva měsíce mého dětství. Pak ale přišel den, co obrátil můj život naruby. Ke konci února, k nám přišel úplně cizí člověk. Naše panička mu postupně ukazovala všechny moje známé a dlouho se spolu bavili, pak nás pustila ven a někam odešla. Zůstalo tam jen to nemehlo ( ten cizí člověk ). Všichni jsme pochopili, že dnes sice někdo z nás odejde daleko, ale taky že dneska bude sranda. Hned jak nás panička otevřela, rozeběhli jsme se do všech stran a to nemehlo mělo co dělat, aby nás vůbec uhlídalo. Po deseti minutách měl dost – žabař.

            Pak mezi nás najednou přiběhl brácha a v tlamě piškot. „Hurá!“ ozvalo se sborově terárkem a všichni jsme se vrhli na brášku ve snaze mu piškot sebrat. Tu k nám však dolehla libá vůně shora. Vyměnili jsme si pohledy: „Deme!!!“ A už jsme se jeden přes druhého hrnuli k ruce toho nemehla, co nás krmilo. Později se mi ho párkrát podařilo ochutnat – to jako toho člověka, ale vždy jsem usoudil, že piškot je lepší… no za ty měsíce musím uznat… všechno je lepší, … teda všechno kromě zrní. Asi jsem ho ochutnávat neměl, protože přišla panička a zvedla mě do vzduchu. „Ahóóój!“ ozvalo se za mnou, „ a ukaž se někdy,“ pochopil jsem, že dneska to budu já, kdo opustí tlupu.

Náhle jsem byl sám v malém akváriu a nevěděl, co se bude dít dál. Lidi seděli u počítače. Něco bouchlo a já chvíli neviděl, a když jsem viděl, viděl jsem sebe v monitoru. „Jak mě tam dostali?“ Samice v akváriu za mnou se rozpištěly smíchy: „To byl fotoaparát, ty troubo.“ Pak mi, aniž by se mne zeptali na názor, přidělili jméno Luky. Zrovna vznešeně to teda nezní, na to, že pocházím z rozhodně lepší rodiny, než můj „páníček“, se moc nepředvedl. A šoupli mě do papírové krabice, ten hlupák ( jo mimochodem – říkají mu Martin, Vranitko a snad ještě nějak jinak – má tolik jmen... a pak že my potkani jsme divní )  myslel, že mu tam zůstanu. Ještě asi neviděl potkana – dřív než se otočil, jsem už byl na stole a vesele hledal něco k snědku. Panička mě však vrátila do krabice a dala přes víko gumičku. „To má být jako problém?“ Vystrčil jsem hlavu z krabice a tlupa zase vypískla smíchy.

            Pak však nastalo skutečné loučení. Schován v krabici mě jak zajatce odnášel pryč. „Proč mi taky nezavážeš oči? To je kultura cestování?“ Cvakal jsem na něj zubama. Asi mě ale neslyšel, protože se pořád jen rytmicky pohupoval, uvědomil jsem si, že to asi bude chůze… způsob, jakým se Homo sapiens pohybují kupředu, když nemají žádné z těch udělátek, co si vymysleli. Náhle houpání přestalo, což mě naštvalo, protože jsem skoro usnul, tak jsem zase začal cvakat zubama, teď už to musel slyšet, přesto se ani nehnul, místo toho mě vyndal zpod bundy a pootevřel víko. „Co čumíš, jsem tu pořád“ podíval jsem se znechuceně, jemu to však zjevně ke štěstí stačilo, protože mě zase zaklopil a schoval do tepla. Podle zvuků a krátkého pohledu jsem usoudil, že stojíme v nějakém velkém domě. Dali jsme se zase do pohybu. Pak vím, že něco odporně zapískalo a Vranitko mě zase vyndal zpod bundy, krabici položil na nějakou poličku a odklopil víko.

            „Cože??? Vlak???“ Strašně jsem se vyděsil při pohledu kolem sebe, znal jsem tak trošku lidské věci od ostatních starších zcestovalých kamarádů, ale na vlastní kůži zažil něco takového poprvé. Radši jsem se zase schoulil do koutku a pro jistotu ještě začal vztekle cvakat zubama. Dalo se to do pohybu a když mě zase zavřel a schoval pod bundu, slyšel jsem něco o mostě, bál jsem se, že to bude bezdomovec, kdo jiný by bydlel pod mostem? Pak už mě nevyndal po celou dobu, co jsme se pohybovali.

            Když mě poprvé otevřel, sklánělo se nade mnou pár dalších z řádu Homo sapiens, kromě toho mého nemehla ještě další dva samci a jedna samice. Usoudil jsem, že ten lehce prošedivělý, bude asi vůdčí samec a že bude lepší se od něho držet dále. Samice bude asi matka, takže ta by mohla být hodná. Poslední člověk byl ještě skoro mládě, takže by mohla být nějaká ta sranda. Navíc jsem cítil ještě něco, co jsem nedokázal dost dobře identifikovat. Dnes už vím, že je to kočka. Podle instinktů bych se jí měl klidit z cesty, je o stupínek výše na potravním řetězci. Sranda je, že ona se bojí mne.

            Pak mne společně odnesli do jiného pokoje a pokusili se mě narvat do takové garsonky. Protestoval jsem, to bylo absolutně podúrovňové. „Vždyť to má jen přízemí a jedno patro!!“ Nakonec jsem tam ale skočil, abych měl od nich pokoj, schoulil se v koutku a před usnutím jsem dal všem najevo že: „Vy mi můžete leda tak…no víte co…“

Tak skončila moje cesta do nového domova. Sakra, jak se to minimalizuje, páníček jde… to jsou nervy! Jo. Uložit, tak a zavřít. supr. „Jé ahoj, co mi neseš? Nic?? Tak si trhni!“