Zrcadlo

Hledal na půdě cosi,
co tam prý zanechal kdosi.
Hledal až nakonec našel
a málem dostal kašel,
když z zrcadla prach sfouk‘,
aby se do něj kouk‘.
„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi,
zda mezi bytostmi živými
kdokoli tak nádherný jest,
že by se moh‘ dotýkat hvězd?“
Zrcadlo mlčí a hledá,
hle - je v něm postava bledá!
Kráska jak princezna z pohádek,
nádherná až se vám tají dech;
všechny ty úžasné rysy
jako bys viděl už kdysi.
Oči jak studny hluboké,
hoří v nich ohně divoké.
Úsměv přesladký, zlatý vlas,
ruce hedvábné, vosí pas
a nožky štíhlé jak laň...
čas ale vybral si daň.
Zrcadlo osleplo, ohluchlo,
dveře do světa snů zabouchlo;
od dveří těch však klíč
ztratil se nadobro pryč.
Neuvidím ji nikdy víc
a krom vzpomínky nemám nic!

---