Victrix

     První, co jsem tehdy pocítil byla šílená bolest. Ruce jsem musel mít svázané, nohy taktéž a břicho roztlučené od nekonečného bušení o koňský hřbet. Otevřel jsem oči a uviděl ujíždějící zem. Cítil jsem strašné vyčerpání, měl jsem sucho v hrdle, nemohl jsem polknout. Všiml jsem si, že po rukou mám zaschlé potůčky krve.

     Jak dlouho to trvalo? Den deset dní, bohové vědí. Snažil jsem si vzpomenout, co se stalo. V mé mysli byl chaos. Fragmenty vzpomínek se mísily do jedné bezbarvé kaše, až jsem se přece jen trochu rozpomněl.

     Vím, že první z mé centurie padl Paulus. Mladý hoch, nemohl mít více než osmnáct. Nějaký Germán mu probodl krk dlouhým dřevěným kopím. Dobrý Paulus nestačil ani vykřiknout a navždy padl. Byl jsem první den centurionem a ještě ráno jsem ho zbytečně za něco seřval.

     Zapískal jsem, aby se prostřídala řada. Nějaká síla mi drtivě škubla pravým ramenem dozadu. Byl to šíp.  Ruka mi zeslábla, upustil jsem meč. Jeden z Germánů využil mé slabosti, vyběhl ze svého šiku s napřaženým železným kyjem. Můj štít praskl. Svalili jsme se na zem. Nechtěl jsem zemřít. Napadlo mě, že to bude odplata za mladého Pauluse. Ale když se nic nedělo, došlo mi, že Pluto si na mě ještě počká. Mým zachráncem se stal Caper. Vytáhl meč z Germánových zad, odkopl ho a pomohl mi vstát.

„Už se dlouho neudržíme, musíme se stáhnout, pane, je jich kurevsky moc!“

„Co je se čtvrtou centurií?“ Bolest v rameni byla čím dál nesnesitelnější.

„ Ti sráči je rozsekali. Vypadá to bledě.“ Všiml si šípu.

„Teď tě to trošičku štípne, pane.“

Caper chytl vyčnívající konec šípu oběma rukama a zlomil ho. Rána mi zavřela ohněm.

„Máš štěstí pane, prošlo ti to skrz.“

„Musíme odsud vypadnout.“ Třikrát jsem dlouze zapískal na píšťalku, muži začali pomalu ustupovat. Germánské meče, sekyry a kopí tvrdě narážely do našich štítů. A i přes početní převahu nepřítele se ukazovala naše skutečná moc, protože jsme stáli jako jeden muž, jedno tělo, dýchali jsme jedním dechem a krváceli jednou krví, římskou krví. A stejně jak je rudá naše krev, tak jsou rudé naše pláště a rudá je barvou Říma, protože Řím je postaven na moci naší krve a krví dnes bude pokryta tato zem.

     Všude kolem mne byl slyšet ohlušující tlukot zbraní, křik raněných a bojujících. Krok po kroku jsme ustupovali k mostu na jehož druhém konci stály dvě rezervní centurie. Ty by nás měly krýt při našem návratu do tábora. Jenže most byl zatím zoufale daleko. Germáni neslevovali v tlaku na naše řady a další bratři padali bez duše k zemi.  

     „Pane, sedmá pochoduje přes most!“ řekl mi můj optio. A skutečně, legionáři sedmé centurie během krátké doby  přešli most a zformovali obrannou linii. To byla naše jediná šance. Byli od nás vzdáleni tři sta kroků a naše řady stále slábly. Praporečník sedmé nám dával signál k rychlému stažení. Optio mi podal štít.

    „PÁTÁ CENTURIE VÝPAD!“ zařval jsem. Vojáci první řady zatlačili na germánskou linii, rychle se otočili, běželi na konec formace, přičemž celá formace využila vzniklé mezery a ustoupila o několik kroků dozadu. To samé udělala druhá řada a po ní třetí. Už jsme se blížili k sedmé centurii. Uslyšel jsem, jak jim velitel zavelel: „Sedmá centurie připravit oštěpy!“ a okamžik na to „Ted‘!“ Osmdesát smrtek proletělo nad našimi hlavami a vstoupilo do těl Germánů. Zmatek v nepřátelských řadách jsem se zbytkem mé centurie dokonale využili k přesunu na druhý břeh. Sedmá centurie pomalu ustupovala za námi. Barbarský útok začal slábnout, až polevil úplně. Ještě na nás volali a sem tam někdo vyslal šíp, ale dnešek jsme již přežili.

 Kůň se zastavil. Jezdec se mnou svižně zatřásl, když uviděl , že žiji, sedl si do trávy a začal žvýkat kus syrového masa. Šikmé oči se na mě vlčím smíchem smály. (pokračování příště)