Nula

Začíná to prapodivným vzduchoprázdnem, kdy člověk jen tak sedí a cítí jak se nadechuje a vydechuje, spíš než že by poslouchal toho, s kým sedí. Ten pocit se stává jaksi konstantním. Nejdřív ho ignoruješ a po čase už to nejde a pak mimo svého dechu cítíš taky slzy v očích. Zuby nehty se je snažíš neotevírat, aby slzy nemohly ven. Zamknout je za víčky, usnout a už se neprobudit.

 A stejně je neudržíš, stejně ti mezi víčky pronikne docela malá slzička, cítíš dětské chvění brady a to dětské “béé” co se ti vydere z úst aniž s tím cokoli stihneš udělat… pohlédneš nahoru, k nebi, ke stropu a už neslyšíš vůbec nic. Ani steny, ani svůj dech, ani tlukot svého zoufalého srdce, ani své ponížené já, které se ti to ještě pořád snaží zatrhnout, jakoby nevědělo že, už je pozdě.

Jedna kapka za druhou padá ti z očí až se začneš pomalu bát, že to nikdy neskočí, že se v nich utopíš a … A vlastně je ti to pro ten okamžik úplne jedno.Jsi na nule. V bodě nula, v roce nula. A stejně máš co ztratit. Všechno to, co bylo před touhle nulou, všechny ty ostatní nuly, a k nim i ty budoucí… všechny ty nuly ke kterým sis myslela, že směřuješ. Ještě před chvíli sis myslela, že na ty nuly čekáš, že vlastně čekáš i na tuhle, že ti nebude vadit se zas drápat nahoru, k další nule… A teď sedíš tady dole, na kolenou se modlíš, abys ještě jednou našla sílu. K čemu to? Zůstaň ležet má drahá. Ale to si říct nedokážeš, že ne? Řekni že ne! Prosím…

Pamatuješ si ještě na to dítě? Vzpomínáš, na volánové šaty a maličké rádio u tvé postele? Na koženou školní brašnu a všechny ty věci, které jsi chtěla vědět? Jak jsi žárlila na své starší spolužačky, když se na rohu objímali se svým chlapcem? Není to tak dávno. Mezi slzami ti prosvětluje ironický úsmev. Ano, ano JSEM SMĚŠNÁ! Já to dítě neznám, ale vídám ho ve tvých očích. Jako slzy v ráji. Čas tě může zlomit, může zlomit tvé srdce a nic nemůže vzít zpět. Ještě pořád mokneš tady na zemi, pod šedivými mraky nasáklými vodou, která, jak doufáš, smyje tvou beznaděj. Proto ho máš tak ráda?!

Tak spolkneš nářky a běžíš, utíkáš. Horký letní vzduch a slunce vysušuje poslední zbytky slz na tvých tvářích. A ty stojíš zas na vrcholu , koukáš dolů. Na to místo kde se choulíš a pláčeš, kde si nehty do krve rozdíráš kůži na rukou abys už nikdy neudělala ani čárku ani tón. Ano, byla jsi to ty a tak moc jsi se nenáviděla. Otočíš se a koukáš mi do očí a tváříš se, jako bys nechápala proč ti to vykládám. Sedíme spolu u hrnku kávy, kterou pomalu nepřítomně mícháš.

"Posloucháš mě? Drahá? Hej, tady jsem!" Ale ty jen bezmocně zavíráš oči…