Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHouby
13. 05. 2007
0
0
615
Autor
trictvrtak
Jak to asi dopadne, když velbloud Pepa, žirafa Amálka, slon Kryštof a medvěd Bedřich vyrazí na houby?
Osamělý vzduchoplavec se rozhlížel po trávou a listím provoněném kraji a vyhlížel místečko, kde by si odpočinul. Teplý vánek se mu opíral do dlouhých hedvábných plachet, ve kterých se odrážely stále ještě hřejivé paprsky zapadajícího sluníčka. Letěl již drahnou chvíli a byl docela unavený. Pomalu si otřel zpocené, opálené čelo a přemítal, kde asi přistane. Chopil se tenkých lan svých plachet a začal je skasávat.
Náhle přišel poryv větru a nešťastný vzduchoplavec dopadl i se svým plavidlem doprostřed ledové pustiny. Překvapeně se začal kolem sebe rozhlížet, když tu se nad ním ozvalo:
„No tohle! Pfůůůů!“ a Pepa sfoukl z novinového obrázku nešťastného pavoučka. „Tohle babí léto s těmahle pavučinama, to není nic pro mne. Tady si jeden nemůže ani v klidu odpočívat.“
„Ty odpočíváš?“ ozvalo se zpoza živého plotu a Amálčina hlava nakoukla do Pepova výběhu.
„No jo.“
„Co to máš Pepo?“ zahlaholil Bedřich a otevřel si vrátka. Spolu s ním šel i Kryštof.
„Co by, noviny. Přinesl je sem vítr.“
„Ty umíš číst Pepo?“ podivil se Bedřich.
„No co bych neuměl,“ urazil se Pepa. „Třeba tady, koukej,“ ukázal Pepa na obrázek ledové pustiny. „Tady píšou: Le-letní me-medědi na stro-stropě.“ S vystrčeným jazykem opatrně slabikoval Pepa.
„Co že? Co to je za nesmysl?“ podivil se Kryštof.
„Jakej nesmysl, píšou to tady!“ ohradil se Pepa.
„Ukaž,“ a Kryštof si vzal noviny. „Jaký letní medědi na stropě Pepo? Vždyť tady píšou lední medvědi na stopě!“
„No vždyť je to skoro to samý, ne?“ zabrblal Pepa.
„Hele, to je o bratráncích. Co tam píšou dál?“ zajímal se Bedřich.
„Nevím. Je to celý ušpiněný a nedá se to přečíst,“ a Kryštof chobotem otíral špinavou stránku.
„A co píšou jiného?“ zajímala se Amálka.
„Já ti to přečtu,“ nabídl se Pepa, ale Kryštof už četl.
„Nejtlustší muž chce shodit 350 kilogramů, Přijde ochlazení, Maratónská myš – vzor pro běžce zítřka, Kriketový klub podpálil králík,“ prokousával se Kryštof nadpisy. „Kočky dostaly v New Yorku svůj bar, Houby už zase rostou, Nejchlupatější Číňan musel na operaci, no prostě jen samé nesmysly.“ shrnul to Kryštof.
„To jo,“ souhlasila Amálka.
„Počkej,“ ozval se Bedřich. „Co jsi to říkal o těch houbách?“
„Že houby už zase rostou.“
„Hmmm, houby. To já bych si dal…, houbovou polívku…, hmm….“ zasnil se Bedřich. „Strejda na horách dělá báječnou houbovku.“ Bedřich se olízl.
„No tak co kdybychom šli na houby!“ navrhl Pepa. „Já ještě nikdy houby nesbíral. A třeba ta houbovka může být i dobrá.“
„Inu, proč ne? Já ráda sbírám houby,“ souhlasila Amálka.
„Tak jdeme, ne?“ vyhrkl Pepa.
„Ne, ne, Pepo,“ zklidňoval ho Bedřich. „Na houby se chodí zrána.“
„A proč?“ zajímal se Pepa.
„To proto, že houby přes noc tančí na pasekách, ráno se vykoupou v rose, umyjí si kloboučky a než kolem poledního usnou, tak jsou tak unavené, že se ani neschovávají,“ utahoval si Bedřich z Pepy, který jenom kulil oči. „A kromě toho, už bude večer,“ dodal.
„Tak jo,“ řekl Kryštof, „Ráno se sejdeme u východu, přesně v sedm. Platí?“
„Jo, platí,“ souhlasila zvířátka. Potom se rozloučila s Pepou a vydala se ke svým domečkům. Večer před usnutím Pepa mudroval, jak vlastně ty houby asi tančí, co dělají, jak se asi koupou a to tak dlouho, až z toho usnul.
Ráno ho vzbudilo bouchání na dveře.
„Kde jsi, Pepo?“ klepal Kryštof chobotem. „Všichni už jsou u brány, je sedm pryč.“
„Jejda, já zaspal,“ vyjekl Pepa a už se řítil umýt a pak rychle vyrazil ven.
„Tobě to ale trvalo,“ přivítal ho Bedřich.
„No já se tak těšil….“
„Až jsi zaspal, co?“ usmála se Amálka.
„Tak nezdržujeme a jdeme,“ zavelel Kryštof a vyrazili.
Cesta je vedla přes kopec k rybníčku, kde v létě strašil sumec, a za ním se prudce stočila na louku, za kterou se už v mlhavém oparu rýsovaly první obrysy smrků.
V lese je přivítalo ticho a šero.
„Brrr, to je nějaký strašidelný les,“ ozval se Pepa.
„Ty jsi asi ještě nikdy nebyl takhle brzy ráno v lese, co Pepo?“ odvětil Bedřich.
„To ne,“ přiznal Pepa.
„Tak takhle je to tu po ránu vždycky,“ uklidnil ho Bedřich. „No a teď hurá sem do toho lesa vpravo a už hledejme.“
Zvířátka poslušně odbočila a začala hledat houby. Za chvíli se ozvalo „Mám!“, to Amálka našla pěkného podoubáka.
„Já taky,“ skláněl se Bedřich nad rodinkou hříbků.
„A já asi taky. Pojď se podívat Bedřichu, já ty houby zas tak neznám,“ houkl Kryštof zpoza malého smrčku.
„Dobrý,“ pochválil ho Bedřich. „To je kožešník. A hele, tady druhý.“
Sběr hub se čile rozběhl. Co chvíli se ozvalo „Mám!“ a „Tady!“ a hub v košíku utěšeně přibývalo. Jen Pepa stále nic. Při každém „Mám!“ utíkal k tomu, kdo něco našel.
„Nešlap mi tady!“ okřikl ho Bedřich. „Podívej se, rozšlápl jsi tady podoubáka.“
„Když já ještě nic nenašel,“ bránil se Pepa. „Jé hele, tady jedna houba je!“ a Pepa se vrhl k hnědému kloboučku, který vyčníval z mechu.
„Tu nech, Pepo,“ zavolal Bedřich. „To je prašivka. Koukni, že má ze spodu takové vroubkování, jako chladič u auta. Ty se nesbírají.“
„No, chodit k vám nemůžu a když něco najdu, tak to není to pravý. Mě se to tu nelíbí…“ stěžoval si Pepa.
„Tak běž kousek stranou, třebas támhle, tam určitě budou,“ mávl Bedřich tlapou a dál čistil velkého podoubáka.
„Támhle, támhle,“ huhlal si Pepa a otráveně zamířil ke skupince malých smrčků. „Kdo ví, kam mě posílá. Tady určitě nic není. Chtějí si to vysbírat sami,“ hudroval a prodíral se mlázím.
Nohy se mu bořily do měkoučkého mechu, větvičky ho příjemně hladily a korálky rosy odívaly Pepu do královského diadému. V tom šeru se leskly jako malé hvězdičky a Pepa se zalíbením hleděl na svoji krásně zdobenou srst. Vždyť ono to v tom lese není až tak špatné, jen tak ještě nalézt pár hub. Co pár! Hodně! Hromadu! To aby ostatní koukali! To by čubrněli, kdybych přinesl nůši hub. To bych byl dobrej a Bedřich by zblednul závistí. Jo, vypadal by jak ty letní medědi, opájel se představami Pepa a obcházel smrček za smrčkem, vyhýbal se spadlým kmenům, ale houby jako by se mu naschvál schovávaly. Když tu….
Uprostřed mechového polštáře se leskla velká červená hlava s bílými puntíky.
„No to je krásná houba!“ vydechl Pepa a vyrazil k ní. „To bude Bedřich koukat,“ spokojeně si zamumlal a utrhl ji. „A jéje, vždyť ona má ze spodu ten chladič!“ a Pepa ji znechuceně zahodil.
„Co to děláš?“ ozvalo se ze křoví, kam houba dopadla. Pepa vykulil oči. Že by houby nejenom tančily, ale i mluvily?
„Co jsi říkala?“ opatrně se zeptal. Ale ticho mu bylo odpovědí. Pepa zakroutil hlavou a vydal se dále. Za dalším smrčkem byla další muchomůrka. „Zase s chladičem,“ zažbrblal Pepa a kopnul do muchomůrky.
„Necháš toho!“ ozvalo se ze křoví. Pepa se lekl.
„Kdo to je?“ a opět to ticho. Pepa si uvědomil, že již dlouho neslyšel ostatní zvířátka a rychle se rozhlédl. Byl sám! Sám….
Pepu přepadl strach. Opatrně obcházel houští. Za houštím nic.
„No to jsem blázen,“ pomyslel si. „Přeci houby nemluví, nebo že by mluvily?“ A aby to vyzkoušel, kopl do další prašivky.
„Necháš toho!“ ozvalo se za Pepou. Pepa se ulekaně ohlédl. Z houští vykukoval klobouček hnědé prašivky a pod ním dvě malá bystrá očka. Pepa ustrnul.
„Mluvící houba!“ vydechl.
„A jestli toho nenecháš, tak uvidíš!“
Pepa se otočil a mezi smrčky na něho koukala nová houba s černými očky.
„Jo, vyprášíme ti kožich!“ řekla třetí prašivka, která vylezla z mokrého borůvčí a zlostně koulela očima a za ní se zlověstně blížily další.
„Strašidelný houby!“ vyjekl Pepa. „A teď se na mne vrhnou. Kousnou mně! Zbouchaj! Sežerou! Co tedˇ?“ Pepovy myšlenky běhaly tím rychleji, čím víc se prašivky blížily. Konečně se Pepa rozhodl.
„Pomóóóóóc!“ zaječel a strnule sledoval uhrančivá malá očka, blýskající se z pod klobouků hub. „Pomóóóc!“ nový Pepův výkřik prořízl ticho lesa. Houby se blížily čím dál více a Pepovy nožky zdřevěnělé strachy se roztřásly. Houby už byly kousek od Pepy. „To je můj konec!“ pomyslel si Pepa. „Teď mne dostanou!“ Zavřel oči a naposledy zakřičel: „POMÓÓÓÓC!“
„Co tady povykuješ?“ ozvalo se z mlází a na mechový plácek se s lomozem vybatolil Bedřich. „Copak nevíš, že v lese se nemá křičet?“
Pepa jen vyhrkl: „Houbýýýýýýý!“
„Cože? Našel jsi?“ zajímal se Bedřich.
„Ne, chtějí mne sežrat!“
„Houby? A který?“ podivil se Bedřich.
„Tyhle!“ a Pepa ukázal čenichem na kruh velkých klobouků prašivek sedících v mechu okolo Pepy. Houby se teď nehýbaly.
„Nesežereme tě,“ náhle se ozvala jedna houba, „Ale vynadáme ti!“ a z pod kloboučku prašivky vykoukla dvě očka a čumáček. Klobouček se sesunul k zemi a odhalil malého nasupělého ježka. „Ten tvůj kamarád nám tady kope do ryzců,“ obrátil se na Bedřicha.
„Jo a do muchomůrek,“ ozval se druhý klobouk a další naštvaný ježek vykoukl.
„Chová se v lese jako hromdopolice, všechno rozdupe! Kazisvět jedna!“ přidávali se další a další ježci vylézající z pod kloboučků.
„Je to pravda Pepo?“ otázal se Bedřich.
„No já netušil, že někomu ty houby s chladičem chutnají. Vždyť jsi říkal, že se nesbírají,“ bránil se Pepa.
„Pravda, my je sice nesbíráme,“ připustil Bedřich, „ale ostatní zvířátka jo.“
„Však i když je nejíš, tak bys do nich nemusel kopat ne?“ ozvali se ježci.
„Pro-promiňte,“ koktal Pepa. „Já to nechtěl udělat, už to nebudu dělat,“ sliboval.
„Vážně, on není zlej, on to nevěděl,“ omlouval Pepu Bedřich
„No tak dobrá,“ ozval se smířlivě jeden z ježků. „Ale těm ukopnutejm houbám už nepomůžeš.“
„To je mi líto,“ sklonil hlavu Pepa.
„Ale nechte ho,“ přidal se druhý ježek a obrátil se na Pepu. „Víš co? Ono úplně stačí, že do lesa chodí lidi a chovají se tu občas hůř než prasátka. A ještě aby se tak chovali i velbloudi. Tak to by jsme opravdu neradi viděli,“ vysvětloval Pepovi. „Podívej se, jak už jsem říkal, tady v lese je po lidech docela nepořádek. Když nám slíbíš, že už nebudeš kopat do hub a že cestou budeš sbírat papírky, plechovky a další borčus od lidí, tak mi na to zapomeneme. Že jo, kluci,“ obrátil se na ostatní. Souhlasné mručení ježků mu dávalo za pravdu.
„Jo, jo, budu, teda nebudu, teda budu sbírat papírky a nebudu kopat do hub,“ sliboval horečně Pepa.
„Dobrá, dobrá. Ale nezapomeň, že my všechno vidíme,“ zabručel velký ježek a nahodil si na bodliny klobouk ryzce. „Tak a my jdeme dál. Mějte se!“ houkl a průvod hub se vydal do houští.
„Nashledanou, nashledanou!“ ulehčeně volal Pepa.
„Naschle,“ řekl Bedřich „No a my zase jdeme za ostatníma. A ty buď Pepo rád, že to tak dopadlo. Protože potkat takhle naštvaný ježky se nevyplácí.“ A Bedřich vyrazil k houštině mladých smrčků.
Pepa se rozhlédl po prázdné pasece a rychle se vydal za Bedřichem.
Lžíce unaveně cinkla naposledy o talíř a s úlevou ulehla na prostírání.
„Teda, tak takhle dobrou houbovku nevaří ani strejda,“ pochválil Bedřich Amálku.
„Fakt, výborná,“ souhlasili Kryštof s Pepou.
„Jen škoda, že už není,“ dodal Pepa a jazykem vylizoval talíř.
„To jsem ráda,“ potěšeně odvětila Amálka. „A nevylizuj ten talíř Pepo, to se přeci nedělá.“
„Jen ho nech Amálko, u houbovky se to musí,“ bránil Pepu Bedřich a už svým jazykem také čistil okraje talíře.
„Vy jste teda čísla,“ usmála se Amálka. „Jen by mě zajímalo, proč vlastně Pepa celou dobu sbíral místo hub papírky a staré plechovky. Proč?“
„Stejně by žádný nenašel,“ odfoukl si Kryštof. „Nemá na to vlohy. Velbloudi prostě houby sbírat neumí. Je to škoda, protože jinak bychom mohli mít tu houbovku i zítra, že jo Bedřichu.“
„Možná chtěl, aby v lese bylo čisto,“ odvětil Bedřich a loupl okem po Pepovi
„No jo, no jo,“ opatrně zpoza talíře přizvukoval Pepa.
„Hmm, tak to jsi nás příjemně překvapil,“ pokývala uznale hlavou Amálka.
„To já sebe taky,“ zabrumlal si sám pro sebe Pepa.
„Ale je stejně pěkné, že…“ Amálku náhle přerušilo klepání na dveře.
„Pepo, jdi otevřít,“ řekl Bedřich. Pepa se svezl ze židle a šoural se ke dveřím.
„Ach jo, houby nemám, kdejakej slon si ze mne dělá srandu, dveře musím otvírat, to je život!“ povzdechl si v duchu a vzal za kliku.
Za dveřmi se prostíral soumrak a nicota. Pepa se rozhlížel, nikde nikdo, když v tom mu sklouzl zrak k zemi.
„Jéééééé!“ vyjekl a jako zkamenělý zíral na velký chumel hub s blýskavýma očima. „Já, já, já, já….“ koktal.
„Neboj,“ houkla první velká houba a očka ji lišácky zasvítila. „My jsme tě sledovali a musíme uznat, že držíš slovo. Moc jsi lesu pomohl. Proto jsme ti na oplátku něco přinesli,“ a povídavá houba se vkolébala do domečku. „A nejsou to žádný prašivky!“ dodala očka a na podlahu se svezl velký hříbek. A za ním další a další. V mžiku byla na podlaze hromada hub a okolo nich přešlapující ježci.
Pepa jenom nevěřícně koukal a nezmohl se na více než na tiché: „Děkuju.“
„Není zač, a až zase půjdeš na houby, tak řekni a my ti ukážeme, kde rostou ty nejlepší. Mějte se tu. Naschle!“ Ježci se rozloučili a s dupáním a funěním se rozplynuli v houstnoucím šeru.
Překvapené pohledy Kryštofa a Amálky střídavě klouzaly z hromady hříbků na podlaze k šedočerné tmě nakukující do otevřených dveří.
„No,“ potěšeně zafuněl Bedřich a zahnal tím ticho v chaloupce, „mám takový pocit, že zítra bude houbovka zase. Mňam!“
Pepa zavřel dveře, otočil se, spokojeně kouknul na podlahu, na Amálku a mrknul na Kryštofa.
„A pak že žádný houby nenajdu. Ba jo, ale najdu!“ Vyhodil nožky do vzduchu a domečkem se spolu s vůní čerstvých hub nesl jeho veselý smích.