Povodeň - kapitola Co to?

CO TO?

Miloš zasněně pozoroval list papíru ve psacím stroji a představoval si, jak zítra přijede k jeho vilce pošťačka a převezme od něj zalepenou bílou obálku, pečlivě nadepsanou svou vlastní rukou.
            Ale prd, napadlo jej. Jak by se sem asi dostala? Helikoptérou? Nebo by se tu zčistajasna objevila jako ten velký pan kouzelník, co nás poctil návštěvou v sedmačtyřicátém? Jó, panečku, to byla tehdá sláva!, přemítal nostalgicky. Jelikož byl Milošův otec vážený funkcionář, jenž přežil druhou světovou válku bez větší újmy, nebyl problém malému Miloškovi dohodnout volný vstup na kouzelníkovu exhibici. V příhodných chvílích si vždy vybavil tento velmi sugestivní zážitek. Nejvíce Miloška dostalo, když kouzelník nacpal do svého cylindru barevné šátky, s takto naplněným cylindrem prošel před první řadou, nechť ostatním dokáže, že nic jiného v cylindru nemá a jal se pokračovat v započatém kouzle. Vzápětí malého Miloška překvapil, když místo šátků jediným prudkým pohybem ruky vytáhl z cylindru bílého králíka. Držel jej klasicky za uši, králík sebou neskutečně škubal – snad se mu chtěl vysmeknout ze spárů obrovitánské ruky. Milošek sedící ve druhé řadě vpravo byl zcela u vytržení.
            Dodnes takto Miloš občas vzpomíná na své krásné, bezstarostné dětství plné her, bezpočtu kulturních zážitků, ať už v divadle či biografu, na pouti… Přestože si s malým Miloškem děti nikdy nechtěly hrát ani s ním kamarádit, připadl si spokojený a šťastný, i bez kamarádů.
            „Nač kamarády?“, argumentoval vždy matce na její vlezlé otázky týkající se jeho samoty a tendencí schovávat se do ústraní.
            Otec mu vždy nosil ta nejlepší cukrátka, drahé, bohatě ilustrované knížky, z trhu na rynku občas přinesl slípku nebo přivedl ovci či kozu. Investice nemalých peněz však dobudoucna zajistila o něco vyšší úspory a Milošek, zbožňovaný a poslušný jedináček, tak dostával další dárečky. Vyrostl tedy v pro něj ideálním prostředí, poskytujícím mu bezpečí a klid. Navyklý na tento způsob života šel do studií a od té doby vede stále víceméně samotářský život. Naučil se sice z důvodu výkonu povolání stýkat se svými kolegy a spolustraníky, přátele však – až na pár výjimek – mezi nimi nehledal.
            „Puf,“ ozvalo se odkudsi, zjevně z větší dálky.
            Vzdálený zvuk výstřelu nebo cosi podobného vyrušil Miloše ze vzpomínání a vrátil jej tak z padesátých let zpátky do roku 1981, do úterního dopoledne, jež se každou chvílí přehoupne do poledne; do prostředí jeho vilky, obklopené ze všech stran více než půlmetru vysokou zakalenou vodou.
            „Co to?“, mumlal si sám pro sebe.
            Kristepane, zase ta voda. Nic jiného, než voda. A to poručíme větru, dešti! Tak ať se teďka ukáže, přemítal si v duchu Miloš při svém prozření z minulosti do přítomnosti. Vzápětí se začal zabývat důvodem, proč přestal vzpomínat. Co jen to Miloš slyšel? A hlavně – odkud? Proč? Vstal od stolu a přistoupil k oknu; rozhlédl se po celém horizontu, hledaje sebemenší náznak něčí existence. Nic. Nikde nic. Ale co to tedy bylo?
            Aniž by cokoli řekl – komu taky -, odešel do přízemí. Sotva zahnul na klenutých dřevěných schůdcích na ocelové konstrukci, zůstal zaraženě stát.
            Co to dělám?, napadlo jej. Kam vlastně chci jít? Kdo by mi pomohl, kdyby se něco semlelo? Takovéto otázky mu pokládala ta první polovina Milošova já. Druhá jej naopak naváděla aby šel, chce přece přežít, no ne? Zvládl by to sám? S tak  malými zásobami potravin a topiva? Venku už druhý den vládne chladné počasí a co nevidět bude třeba přitopit.
            „A to jsem zítra chtěl jít nakoupit,“ řekl lítostivě. „A prd.“ Ztěžka si oddechl, nepatrně zkřivil hubu, mávl nad tím rukou a šel zase zpátky nahoru.
            Proč teď? Proč já?, honilo se mu neustále hlavou. Sotva se smířil s momentální krutostí přírody, už se musel začít smiřovat s faktem, že mu za chvíli dojdou veškeré zásoby a nezlepší-li se v následujících dnech počasí, zřejmě pojde hlady a zimou, jako handicapované štěně odložené daleko od někoho, kdo by mu pomohl. Pojde tady stejně tak sám a najdou ho až bůhví kdy, nejdříve však až v době, kdy opadne voda a budou se sem moci dostat. A v době, kdy mu skončí dovolená – příští neděli! Takže začnou-li se po něm shánět, tak až za celých třináct dní!
            „To nedovolím,“ řekl odhodlaně při představě svého tlejícího těla kdesi v domě. Hned poté si začal promýšlet jednotlivé varianty, jak se pokusit najít v těchto končinách jakoukoli pomoc a hlavně – jak se k pomoci bezpečně dostat.