ODCHÁZÍŠ

ODCHÁZÍŠ

Věděla jsem, že se chystáš odejít. Že chceš pryč. Už dlouho to vím. A snažila jsem se s tím smířit. Pripravit se na to. Ale jakkoli jsem si myslela, že to zvládnu, mýlila jsem se. Nezvládám to vůbec! Mám pocit, že se zblázním! Zmocňuje se mě panika, strach, smutek a úzkost. Nevím, co to se mnou je. Co  to se mnou děláš. Vím jen, že když jenom pomyslím na to, že zítra už tu nebudeš, derou se mi slzy do očí a chvěje se mi ret.

Byls něco jako maják, můj příteli z nejmilejších. Lidi tudy procházeli, nejdřív přišli, pak zas odešli. Myslela jsem, že ty zůstaneš.

Když jsem za tebou šla naposledy, navzdory všem pocitům jsem cítila i podivný poklid. "Kam půjdeš?" zeptala jsem se pláčem zastřeným hlasem a chtěla slyšet jen dvě slova - nikam, zůstávám. Ale ty jsi je neřekl. Místo nich jsi odpověděl: "Ještě nevím." Unikl mi tichý vzlyk. Nechtěla jsem, abys mě viděl brečet. Chtěla jsem proklouznout, utéct, zadními dveřmi, ale byly zamčené. Zůstala jsem stát otočená k nim, hlavu poraženě sklopenou a po tvářích se mi koulely slzy. Pak jsem na rameni ucítila tvou dlaň. "Nebreč," řekl jsi něžně a to mi definitivně podlomilo kolena. Vtiskla jsem se ti do nářučí a držela tě tak zoufala jako tonoucí stéblo. Potřebovala jsem tě držet, cítit tvou blízkost. Jednou, jedinkrát. A zároveň naposledy. Potřebovala jsem obejmout a uchlácholit. Ale tys mlčel. Jen jsi mě hladil ve vlasech a neříkal vůbec nic. Pak jsi mě chytil za bradu a setřel jsi mi slzu z tváře. A vtiskl jsi mi na rozechvělé rty polibek. Byl tak lehoučký, že ani pírko by nemohlo být lehčí, byl tak něžný, že ani všechna něha světa se mu nemohla rovnat a byl tak vzácný, že není vzácnějšího pokladu v celém vesmíru... Protože byl jediný...

A teď odcházíš. Už můžu vidět jen tvá hrdě vzpřímená ramena. Už jen v dálce můžu sledovat tvou ladnou postavu, jak se vzdaluje. Už se ani neotočíš. Jsi pryč...

Můj příteli z nejmilejších...