Reakce

Pomalu jsem smýval ze svého těla její pach. Horká voda zapařila stěny sprchového koutu a zvuk padající vody přehlušil hluk z ulice. Vychutnával jsem si pocit slastného uvolnění. Ponořil jsem se do vzpomínek.

Potkal jsem Evu před půl rokem, když jsem zatýkal jejího muže. Byla to nádherná žena, jež si byla dobře vědoma své přitažlivosti pro opačné pohlaví. Vyzařoval z ní klid a pokoj, který kolem sebe šíří jen sebejistý šťastný člověk. Okamžitě jsem po ní zatoužil. Nemusel jsem jejímu muži nasazovat náramky, bylo evidentní, že bude spolupracovat. Přesto jsem je použil a to dosti hrubým způsobem, jen abych zahlédl v jejích šedozelených očích strach. Spatřil jsem však jen lítost.

Případ to byl celkem banální. Manžel se v hospodě zastal neznámé ženy proti opilému násilníkovi. Vypitý alkohol však otupil i jeho smysly a než ho od původce napadení odtrhli, chlápek utrpěl těžká zranění hlavy, kterým o týden později podlehl. Bohužel se ukázalo, že se jedná o manžela zachráněné ženy a otce tří malých dětí. Zničená vdova plná touhy po pomstě vyobrazila u soudu svého mrtvého chotě coby vzorného muže pečujícího o milovanou rodinu, jenž se stal obětí opilé bestie.

Eva vypadala úchvatně, když vypovídala ve prospěch obhajoby. Zvolila přirozený makeup a dlouhé blond vlasy nechala volně splývat po decentním kostýmku. Mužští členové poroty z ní nemohli odtrhnout oči, fascinováni tou přirozenou krásou a klidem. Její příběh byl podobný. Příkladný otec patnáctiletého syna, vlastník stavební firmy a dobrý křesťan, který na své náklady provedl rekonstrukci obecního kostela. Nikdy předtím nikomu neublížil.

Moje výpověď jakožto hlavního vyšetřovatele byla klíčová. Dekorovaný policejní důstojník by dokázal změnit obvinění z vraždy na neúmyslné zabití. Mluvíme tu o snížení trestní hranice o jeden řád. Místo osmi až desíti let osm až patnáct měsíců. Nakonec to nebylo vůbec těžké obstarat polehčující důkazy. Protialkoholní léčba obou vzorných rodičů, nespokojení sousedé, lékařské záznamy náhodných zranění šťastných dětí. Když máte motivaci hledat, najdete.

Myslím, že pochopila hned, když jsem ji zavolal a požádal o schůzku. V hotelovém baru jsme strávili jen asi deset minut než jsme šli nahoru. Po celou dobu měla zavřené oči, ať jsem s ní prováděl cokoli. Nejdřív mě to dráždilo, ale když jsme se rozcházeli a ona na mě pohlédla, tak jsem si zpětně oddechl. Od žádosti o další setkání mě to však neodradilo. Příště jsme se setkali rovnou v pokoji. Proces se táhl a já si užíval svých třiceti stříbrných plnými doušky. Všechno krásné však jednou musí skončit. Porota po třech měsících přišla s verdiktem a soudce vynesl rozsudek. Rok v nápravném zařízení s minimální ostrahou s možností podmínečného propuštění po osmi měsících. Šťastný konec. Slzy dojetí a naděje, že všechno bude jako dřív. Cítil jsem zvláštní rozčarování, když mi došlo, že ji už nikdy neuvidím.

Proto mě velice překvapil její telefonát asi týden po odsouzení. Nechtěla to skončit. Nechtěla být sama. Potřebovala mě. Ten den to bylo poprvé, co nezavřela oči. Její manžel bude propuštěn za necelý měsíc a já si tady na zapařené sklo kreslím její jméno. Eva. Kdy se to ze mě stal poblázněný amant?

Vyšel jsem ze sprchy do zamlžené koupelny. Náhle jsem ucítil závan studeného vzduchu. Někdo otevřel dveře. Rychle jsem se obrátil. Nezřetelná postava svírala v natažené ruce revolver. Situace jako z policejní příručky. Jestli zůstaneš stát, zemřeš. Nemysli! Jednej! Přímočaře, bezohledně! Vyrazil jsem proti zbrani a stačil ji minimálně odklonit než padl první výstřel. Ucítil jsem ostrou bolest v žebrech, ale stále jsem byl na živu a schopen jednat. Popadl jsem útočníkovu paži svírající pistoli a vyvrátil ji jeho směrem. Padly další výstřely. Jeho tělo ochablo a poroučelo se k zemi. Sesunul jsem se vedle něj. Dýchal jsem trhaně a plytce a snažil se neztratit vědomí.

Poprvé jsem měl možnost prohlédnout si člověka. který se rozhodl zkazit mi den. Sakra! Vždyť je to ještě puberťák. Zkurvený heroin! Bolest se ozvala se zvýšenou intenzitou. Zavřel jsem oči. Do mého vědomí vtrhla vidina Evy v soudní síni v den rozsudku . Zářila štěstím, když si uvědomila, že se její život vrátí do normálu. Objala svého plačícího muže a syna a... Panika mi otevřela oči. Vytřeštěnými zraky jsem pohlédl na mrtvou tvář Evina syna. Poté mi konejšivá mlha zastřela myšlenky a já upadl do bezvědomí.

Vzbudil jsem se o tři dny později, po dvou operacích a třech krevních transfúzích. Kolega mi oznámil, že případ je veden jako nutná sebeobrana.

„Klukovi se asi něco popletlo v hlavě a usmyslel si, žes to byl ty, kdo dostal jeho starého do basy. Je to zatraceně smutná záležitost. Pamatuješ tu kost, jeho matku? Obávám se, že to nevydržela psychicky. Dnes ráno ji našli mrtvou. Oběsila se. Jak říkám, smůla.“

Oněměl jsem. Srdce mi sevřela mrazivá prázdnota. Takže všemu je konec. Navždy. Je úplně jedno, jak se o nás její syn dozvěděl. Je pryč a ona taky.

„Šéf má o tebe starost. Manžel je zanedlouho venku a tak se bojí, že by se mohl o něco pokusit. Samozřejmě to není tvoje vina, ale vysvětli to chlápkovi, co ztratil všechno. Budem ho mít na oku. A tebe taky. Neboj se.“

Nebál jsem se. A stále se nebojím. Je to už rok, co Evin muž vyšel na svobodu a chová se příkladně. Pracuje na stavbě jako tesař. Firma zkrachovala, když byl ve vězení. Po několika měsících rekonvalescence jsem se vrátil do práce. Chytám zločince a pakuji je mříže. Když mám volno, jdu do kina nebo si čtu v parku knížku. Vždy, když se sprchuji, kreslím na zapařené sklo její jméno. Jako teď. Eva.

Vyšel jsem ze sprchy do zamlžené koupelny. Náhle jsem ucítil závan studeného vzduchu. Někdo otevřel dveře. Nezřetelná postava, zbraň v natažené ruce. Situace jako z policejní příručky. Jednej nebo zemřeš!

Zůstal jsem stát.