31. případ majora Zemana - 1.část

I.

            „Slyšíš je?“, zeptal se Imrich svého přítele, „Zas šukaj, to snad není možný.“
            Oba sice byli stoprocentní homosexuálové, sexuální hrátky těch dalších dvou, u nichž bydleli, se jim ale přinejmenším příčily. Už jen to pomyšlení, že si Rudolf užívá Hugův skoro dvaceticentimetrový klacek ve svém řitním otvoru Imricha znervózňovala. Taky by si to tak přál, moc. Jenže nemohl, jelikož při posledních takovýchto hrátkách, kdy si dopřáli skupinový sex s těma dvěma, mu Rudolf při neopatrném zásunu natrhnul řiť a teď si ji ještě musí skoro dva týdny léčit.
            „Jo,“ hlesl Marcel, „zmrdi. Voni můžou a my ne. Do kundy s nima.“
            „Hele, to není vůbec špatnej nápad. Serou mě čím dál víc. Všim sis, jak děsně se k nám chovaj? Jako bysme pro ně byli něco podřadnýho, co jim jenom překáží. Takhle to dál nejde. Voni nepřestanou, dokud nevypadnem. Jenomže voni taky věděj, že nemáme kam jít, že sou naše jediná možnost. Musíme se jich zbavit. Dyť už jenom ty prachy, co z nás tahaj za podnájem. Voni nás jenom využívaj!“
            Imrichova plamenná řeč v Marcelovi probudila odpor k Rudolfovi a Hugovi. Uvědomil si ta všechna negativa, která byl schopen přehlížet jen proto, že měl díky těm dvěma nadrženým buzíkům kde bydlet. I se svým přítelem.
            „No a co s nima chceš udělat?“, vyzvídal Marcel. V koutku duše tušil, že se Imrich chystá na velkolepou akci – dvojnásobnou vraždu, svou domněnku si však netroufal vyslovovat nahlas. Ještě by jej ti dva i přes svůj zapálený teplý sex mohli slyšet a plán by  tím zhatil. Myslel chytře.
            „Zabijem je. Jednoho ještě dneska večer, druhýho zejtra ráno,“ řekl Imrich se zavřenýma očima, představuje si tu neskutečnou nádheru. Úplně živě si představoval celý průběh toho, jak se společně zbavují nejprve staršího z dvojice, Rudolfa, a ráno pak i Huga.
            „Ještě dneska?“, podivil se Marcel. „To je na mě trošku rychle, hele.“
            „Buď dneska večer nebo nikdy. Vyber si. Ty snad hodláš dál snášet ty jejich výlevy?“, tahal z něj Imrich ve snaze probudit v něm ducha bezcitně vraždicí bestie.
            Marcel na chvíli zaváhal. Imrich jej postavil před velkou stěnu, kterou buď přeleze a bude pokračovat dál, nebo se vrátí zpátky a bude žít stejný život jako doposud. Tápavě stěhoval oči z jednoho místa na druhé, přičemž občas pohledem zabloudil i na trpělivě vyčkávajícího Imricha.
            „Ááááááááách,“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Hugo právě vystříkal svoji denní dávku semene na obě Rudolfovy půlky a ještě mu ji rozmazal po kříži a bedrech.
            „Tak jo!“, odsekl Marcel odhodlaně. Zvuky z vedlejší místnosti jej k tomu víceméně samy donutily.
            Imrich s Marcelem se dohodli na přesném vražedném postupu. Vše si dokonale promysleli a snažili se zejména první vraždu naplánovat a provést tak, aby se Hugovi nezdálo nic podezřelé či jinak nápadné. Pak už jen museli trpělivě vyčkávat do večerních hodin.

 
            „Tak dobrou noc, hoši,“ řekl Rudolf na rozloučenou Marcelovi s Imrichem, zavíraje za sebou dveře do sousedního pokoje.
            Hugo spal ve třetí místnosti, Rudolf nedisponoval nijak velkou postelí, kam by se oba vešli. Navíc měl každý z nich moc rád své pohodlí a určitý prostor při spaní, takže raději spali odděleně. Rudolf na své posteli a Hugo na dosluhující rozkládací pohovce.
            „Dobrou,“ řekl Imrich.
            „Dobrou,“ řekl Marcel.
            „Dvacet minut – teď!“, řekl Imrich šeptem svému příteli.
            „Jasný,“ dal vědět na srozuměnou.

             Imrich opatrně odhrnul přikrývku, pod níž ležel a snažil se co nejtišeji vstát z postele. Podařilo se, neozvalo se ani jedno vrznutí. Došel k pohovce, na níž už pomalu dřímal Marcel. Lehce do něj zabořil koneček pravého ukazováku a zašeptal: „Tak, jde se na věc, vstávej.“
             Promnul si oči, nohama ze sebe stáhl přikrývku a opustil své vyhřáté místečko v posteli. „Ty krávo, radši bych spal,“ řekl ospale.
            „Za pět minut už budeš zpátky, bude to rychlý,“ ujišťoval jej Imrich.
            Opatrně otevřeli dveře do sousední místnosti, kde hlasitě chrápal Rudolf. Tím lépe, jelikož jej nebudilo vlastní nepředstavitelně silné chrápání, pak jej teoreticky nemělo vzbudit ani případné vrznutí prkenné podlahy či zvuk polštáře, který si Imrich nesl v náruči ze své postele.
            Místnost halilo temné šero, oba dva viděli obrysy toho druhého a Imrich tak pouze pohyby ruky naznačil: „Raz, dva, tři!“ a vrhli se na nic netušícího Rudolfa.
            Marcel mu skočil na břicho, kvapem chytil jeho ruce a pevně je sevřel, aby se Rudolf nemohl bránit. Ve zcela stejném okamžiku se po Rudolfovi vrhl i Imrich, který si už předem nasměroval polštář,  aby akce proběhla hladce a bez jakékoli komplikace. Museli se chovat tiše a nenápadně, aby náhodou nevzbudili vedle spícího Huga. Rudolf ještě chvíli po napadení zběsile trhal celým svým tělem. Imrich jej nezlomně držel zamáčknutého do postele, tlače mu vší silou polštář na obličej. Po chvilce marného boje se Rudolf přestal hýbat. Přesto jej oba ještě chvíli drželi, počítali i s možností, že by Rudolf mohl svoji smrt pouze předstírat a tím se obou pachatelů na chvíli zbavit a přivolat si tak pomoc.
            Jejich ‚pojistka‘ se jim vyplatila. Rudolf sebou začal po asi pěti sekundách znova zuřivě škubat, nehodlal se jen tak vzdát. Šlo mu o holý život. Marcel ani Imrich mu však v té chvíli nemínili dát jedinou šanci svoji snahu uplatnit a po asi desetivteřinovém souboji sebou Rudolf přestal škubat definitivně.
            Oba z něj tiše slezli,  jeho bezvládné, téměř osmdesátikilové tělo otočili na pravý bok, směrem ke stěně, a dekou jej přikryli až k uším. Vypadalo to pak, že Rudolf si pouze spokojeně spí. Potom oba odešli doslova po špičkách do svého pokoje a jako by nic spokojeně usnuli. Ráno je čekala ještě druhá, závěrečná část jejich akce.

 
            Probudili se do chladného podzimního rána. Venku bylo sychravo a zatažená obloha dávala předzvěst o tom, že dnes rozhodně nebude hezky. Nemýlila se.
            Výborně vyspaný, nic netušící Hugo prošel oběma pokoji na ranní toaletu, čímž probudil bdícího Imricha. Sotva za ním zaklaply dveře, Imrich vyskočil z postele a chvátal vzbudit Marcela.
            „Dělej, už šel chcát, vstávej, jdem na to!“, pravil polohlasem.
            „Uááá, bych ještě spal, aspoň tak hoďku,“ chvástal se Marcel.
            „Potom si klidně spi celej den, nezapomeň, že to musíme dokončit. Už sme začali.“
            Oba se vydali k toaletě, kde seděl Hugo. Marcel cestou popadl prázdnou skleněnou vázu, která stála nevyužitá na skříni v ‚jejich‘ pokoji.
            „Tak nezapomeň, hned jak vyleze – jebnout ho pořádně do hlavy,“ opakoval mu Imrich naposledy.
            „Jasný.“
            Otevřely se dveře záchoda a vyprázdněný Hugo z nich vystoupil do chodbičky. Marcel se okamžitě napřáhl a vší silou udeřil Huga do hlavy. Překvapený Hugo zůstal stát a vyjeveně zíral na Marcela i na Imricha.
            „Co to jako je?“, divil se.
            Toto ani jeden z nich nečekal. Hugo nečekal atak od těch dvou, ti dva zas pro změnu nečekali, že se jim plán jaksi zkomplikuje. Imrich začal kvapem vymýšlet jakoukoli planou výmluvu, aby zakryl pravý důvod jejich úmyslu.
            „Nooo, to byl takovej debilní žert, jenom taková legrace, sorráč,“ vymlouval se Imrich. Srdce mu mírně poskočilo, jak byl nervózní.
            „Hm, debilní legrace s prominutím,“ zasyčel, pokládaje si dlaň na zátylek a spatřiv pramínek krve crčící mu z rány.
            Marcela rázem napadla velmi chytrá věc, kterou Hugovi okamžitě navrhl.
            „Hele, chci se ti vomluvit, bral bys pořádnou ranní koupel se vším všudy? Víš jak – horká voda, kupa pěny, nemusel by ses ani mejt,  udělal bych to já.“
            „Nó, to zní dost lákavě,“ usmál se Hugo, „tak jo, beru. Ale příště už nic takovýho nezkoušet,“ dodal.
            „No to je jasný,“ řekl Imrich úlevně. Významně mrkl na Marcela, jako by mu chtěl říct: ‚Dobře’s to vymyslel!‘, ale to samozřejmě před Hugem nemohl. Stále museli působit nenápadně.

           
            Z koupelny se ozývala tekoucí voda naplňující plechovou vanu a melodie, kterou si Marcel spokojeně pohvizdával.
            „Můžeš jít,“ pobídl Huga k přípravám na neobvyklou ranní koupel.
            „Hele, co chceš teďka dělat?“, zajímal se Imrich svého přítele, využívaje okamžiku, kdy jsou spolu sami. „To ho jako chceš utopit?“
            „Ale hovno, to by bylo moc snadný. V kuchyni stojí elektrickej vařič, trošku si zašpásujem,“ navrhl Marcel s lišáckým úšklebkem.
            Imrich souhlasil a nabídl se, že pro vařič dokonce sám odejde. Před odchodem ještě Marcela konečně pochválil za jeho výborný nápad s koupelí.
            „Maličkost,“ řekl Marcel, červenaje se jako rajské jablko.

           
            „To je příjemný,“ liboval si Hugo, když mu Marcel škrábal záda.
            „Viď že jo?“, řekl Marcel. „Taky to mám rád.“
            Vtom do koupelny vstoupil Imrich s vařičem. Hugo si jej v tom opojení ani nevšiml, čímž Imrichovi umožnil bezstarostné zapojení vařiče do elektrické zásuvky a jeho následné zapnutí.
            Marcel se na Imricha otočil, nepřestávaje škrábat Hugova zjizvená záda po někdejších problémech s akné, a mrkl na něj. Imrich okamžitě ustoupil a zapnutý vařič hodil do vany plné vody. Došlo ke zkratu a následnému výboji, jenž zasáhl Huga, ten ale bleskově vyskočil z vany a došlo mu, že to ti dva nemyslí jako žert. Chtějí mě zabít!, došlo mu náhle. Snažil se jim utéct z koupelny, to se mu však nepodařilo. Imrich jej chytil, sotva se rozeběhl a začal jej dusit. Marcel se přidal. Prostory koupelny byly malé, Hugo se houževnatě snažil dostat se alespoň ven, aby měl větší možnost bránit se. Proti těm dvěma ale stejně nic nezmohl a nakonec dopadl stejně jako jeho přítel.
            „Tak, a jsou voba mrtvý,“ oddechl si Marcel.
            „Jo, sou, ale co teďka?“, ptal se Imrich.
            „No co, zatím je tu necháme, nacpem ho do postele k tomu druhýmu bastardovi,“ napadlo Marcela.
            Tělo odnesli do postele k Rudolfovi, k tomu ještě se vší ironií, skoro až sarkasmem položili bezvládnou Hugovu levičku na Rudolfův levý bok a nechali je tak. Odešli si do pokoje dospat chybějící hodiny.