31. případ majora Zemana - 5.část

Jan Zeman, místní policejní major, seděl za svým pracovním stolem ve své útulné kancelářičce, když vtom zazvonil telefon. Ještě si naposledy usrkl ze své čerstvé kávy a zvedl sluchátko.
            „Zeman,“ řekl.
            „Máme nahlášený nález těla v Mánesově ulici,“ ohlásila telefonistka.
            „Dobře, poslali jste tam už někoho?“, zeptal se jen tak pro informaci.
            „Jo, dvě auta, už zbýváte jenom vy,“ odpověděla.
            „Dobře, jedeme tam,“ řekl a opatrně položil sluchátko. „Práce volá,“ řekl Zeman na adresu svého kolegy u protějšího stolu, plukovníka Žitného.
            „To  snad ne, to zas ani v pondělí není pokoj?“, řekl Žitný nevěřícně. „No řekni mi, kdy jsme si naposledy užili nějaké volnější pondělí?“
            „Mám snad vést kroniku pozitivních pondělků?“, řekl Zeman s úsměvem. „Tak jdem,“ pobídl plukovníka a odešel z kanceláře do své poměrně nové Fabii.
            „A k čemu nás vlastně posílají?“, zajímal se Žitný.
            „Do Mánesky, prý tam někoho našli,“ řekl s naprostou rutinou v hlase i výrazu v obličeji. Upřeně se díval před vozidlo, bedlivě pozoruje dění na silnici. „Zvláštní, jak se ti lidi pořád někam ženou.“
            „A kde přesně to je, nevíš?“, ptal se Žitný, aby konverzace nevázla.
            „To nevím, poznáme to podle aut,“ oznámil mu Zeman.
 

Za deset minut přijela červená fabie na místo nálezu. Přilehlé okolí už bylo ohraničeno červenobílou policejní páskou, ostražitě hlídanou čtyřmi příslušníky policie, tudíž se pánové nemohli zmýlit a minout.
            „Zdravím,“ řekl Zeman při vystupování z auta.
            „Dobrý den, majore,“ zasalutoval přímo ukázkově příslušník.
            „Tak co tu máme? Víme?“
            „Jo, rozčtvrcený dva lidi, doufám, že jste ještě nesnídal,“ pravil policista.
            „Chlapče, jednou poznáš, co to je, dělat padesát let u kriminálky, to už tě za tu dobu asi nic nepřekvapí,“ odpověděl Zeman zasvěceným tónem.
            „Má pravdu,“ přitakal plukovník Žitný s úsměvem v obličeji.
            „Ty nekecej a pojď, prosím tě,“ pokynul Zeman.
            „Co to proboha je?“, podivil se Zeman, dřepnuv si k rozhrnutému oraništi ozdobeném rozřezanými kusy těla. Pohledem si důkladně prošel centimetr po centimetru. Všiml si, že jedno tělo na sobě ještě má měkké tkáně, druhé už bylo jen kostra.
            „Nazdar, Honzo,“ pozdravil jej dávný známý, doktor Veselý.
            „Ahoj! Co ty tady? Taky tě sem poslali?“
            „No to víš, takových je nás málo a když už jsme tak sehraní, museli jsme se tu zákonitě potkat,“ řekl Veselý spokojeně.
            „Tak co mi o tom řekneš? Už jsi něco zjistil?“
            „Zjistil, a vůbec ne málo. Tak poslouchej,“ řekl a pokračoval i s názornou ukázkou. „První tělo je rozřezané stejně jako to druhé. Způsob, jakým byli rozřezaní, jasně svědčí o tom, že pachatel byl jeden a tentýž člověk. Jenom je zvláštní, že jeden z nich už nemá měkké tkáně, rozložil se o něco rychleji než ten druhý a navíc ten bez tkání jaksi nemá ani ruce, ani nohy a dokonce ani hlavu.“
            „Jo, takže tady máme dvojnásobný mord. Kriste pane, ale proč? Chápeš to? Tohle nikdy nepochopím. No, je na tobě, abys nám pomohl najít příčinu smrti a zjistit, jak dlouho tady asi byli. Zatím se měj a díky.“
            „Nemáš zač,“ pravil Veselý vřele, „taky se měj. A hodně štěstí. Vypadá to na těžkou práci.“
            „Honzo!“, zavolal plukovník Žitný na Zemana od zadních dveří přilehlého domu, kde seděla stará paní, kterou Žitný před chvílí vyslechl. Major vyšel za Žitným, očekávaje, čím novým jej plukovník Žitný překvapí. „Tak jsem vyslechl tu paní, říkala, že ty dva tady zakopali jiní dva přesně před týdnem. Prý se jich ptala, co zakopávají, a oni jí řekli, že jim umřeli psi. Paní tomu uvěřila a nevěnovala tomu pozornost.“

Major Zeman na paní zamyšleně pohlédl a chvíli přemýšlel, mnul si přitom bradu a střídavě se díval na místo nálezu a na dveře do domu. „Hm,“ vyhrkl, „už mi tady něco nehraje, no, zatím to necháme tak, můžu se jí jít na něco zeptat?“
            „Jasně, jen běž, ty jsi tady šéf,“ řekl Žitný usměvavě. Zeman se šalamounsky pousmál a odešel položit té nebohé stařence pár otázek. „Já se zatím poptám těch dělníků,“ dodal.
            „Dobrý den, jsem major Jan Zeman,“ představil se nonšalantně. „Vím, že vás s tím obtěžoval už kolega Žitný, ale mohla byste mi prosím ještě jednou povyprávět, jak to tady probíhalo?“
            „Jo, to bych i mohla,“ odpověděla stařenka. „No, tak je to přesně tejden. Koukala sem tak z vokna a vidím, že na zahradě kope chlapík nějakou díru. Tak sem se ho ze srandy zeptala ‚Copak, budete zakopávat poklad?‘ a von na to že ‚Jo, něco takovýho‘. Přesně se pamatuju, jak mi řek‘ ‚Umřeli nám voba psi, tak jim chcem zajistit důstojnej vodchod z tohodle světa‘. No co, i zvířata umíraj, tak sem si toho taky nevšímala. Potom ten druhej dotáh pytle a při vší počestnosti je opatrně položili do tý jámy a dokonce se ještě pomodlili.“
            „Počkejte, takže říkáte, že byli dva?“, konstatoval major, soudě dle stařenčina vyprávění.
            „Přesně tak, byli dva,“ přitakala.
            „A pamatujete si, jak vypadali?“, ptal se major.
            „Bohužel, sem stará, špatně vidim. Můžu vám říct, jak přesně to proběhlo, ale ty vobličeje si už fakt nevybavim. No jenom si představte, že klidně mohli vodkráglovat i mě! Mám pocit, že bydlej, nebo bydleli v přízemí,“ řekla zamyšleně.
            „Počkejte, to je zajímavé. Takže oni dokonce žijí v tomto domě?“, zeptal se Zeman, ukazuje předpaženou levicí s nataženým ukazovákem na dům.
            „Jo, jo, už sem je tu jednou viděla. Mám pocit, že chodili k těm dvěma divnejm, co tu dole bydlej.“
            „Divní? Proč divní?“, divil se Zeman. Jsou mezi námi lidé normální a lidé divní, neboli nenormální. Vcelku častý jev dělení společnosti na ty divné a na ty normální.
            „No, myslim, že voni spolu normálně žili, asi jako chlap a ženská, víte, jak to myslim, ne?“
            „A, asi už vám rozumím, to mi prozatím stačí, moc vám děkuji,“ rozloučil se a odešel za plukovníkem Veselým.
            „Tak co, zajímavé, ne?“, začal Žitný.
            „To teda je. Už tu visí ve vzduchu několik otazníků a to se mi nelíbí. Pojď do auta, všechno si to tam probereme,“ navrhl Zeman. Žitný souhlasně přikývl a odešel s majorem do jeho fabie.

Zabouchli za sebou dveře, Zeman vytáhl ze svého černého kufříku velký čistý papír a propiskou na něj začal něco zběsile sepisovat.
            „Co to bude?“
            „No, dávám si tak nějak dohromady informace, co zatím máme,“ odpověděl Zeman, soustředěně zapisuje každou potřebnou informaci. „Když si z toho uděláme takovou mozaiku, můžeme si potom jednodušeji dávat do souvislosti nové poznatky, však si vzpomeň na ten předloňský případ s tou zastřelenou dvaadvacetiletou holkou,“ řekl.
            „Jo, už vím. A myslíš, že to k něčemu bude?“
            „Ještě aby ne!“, ohradil se major.
            „Měl by sis to nechat patentovat, než někdo přijde na tu tvoji výbornou metodu mozaiky,“ řekl Žitný s neskrývaným důvtipem.
            „Ty se směješ, ale počkej. My to rozlouskneme.“
            „Doufejme,“ podotkl Žitný už ne tak vesele.
            „No, takže co tu máme. Dva rozčtvrcení lidi, z toho jednomu chybí všechny končetiny a hlava. Stařenka, která viděla oba pachatele, jak jim kopou na zahradě za domem hrob a potom se jako by nic vypaří. Není o nich ani vidu ani slechu. Zatím ani nevíme, o koho jde. Jak u pachatelů, tak u obětí. No, ještě si s tím případem docela užijeme.“
            „To mi bylo jasné hned, jak jsem viděl ty jednotlivé kusy těl,“ řekl Žitný znechuceně. „Kam jdeš?“, ptal se Žitný Zemana, vycházejícího ven z auta.
            „Jdu se poptat do toho domu, počkej tady, za chvilku jsem zpátky.“
            Žitný jen povzdechl, lehce nadzvedl obočí a hmátl po Zemanově papíru s jeho „mozaikou“, která se bude moci kdykoli rozrůst o další informace. Pečlivě si procházel jeden bod za druhým a zkoušel si je dávat různě do souvislosti, ve snaze vytvořit si ve své fantazii alespoň neurčitý obraz toho, co se stalo a jak to mohlo probíhat. Jan Zeman mezitím zpovídal obyvatele všech bytů v domě. Vrátil se za asi patnáct minut.
            „Tak co?“, zajímalo Žitného.
            „No tak co, nikdo o ničem nevěděl, kromě té babičky. A dole mi nikdo neotvíral. Normálně jsem ti měl chvíli pocit, jako bych odtamtud cítil mrtvolný pach, ale asi se mi to jenom zdálo, třeba nějaký blbý závan vzduchu ze špatného kouta.“
            „Třeba,“ řekl Žitný.
            Zeman nastartoval vozidlo a odjeli se Žitným zpátky na služebnu, kde se naplno ponořili do řešení případu.