31. případ majora Zemana - 7.část

Zpráva o dvojnásobné vraždě v Mánesově ulici pronikla do médií, i když si to Zeman výslovně nepřál. Zuřil, brzy jej to však přešlo.
            Jako obvykle seděl za svým pracovním stolem a stále dokola kombinoval všechny možné indicie, z nichž si utvářel představu o pravděpodobných místech, kde by se pachatelé mohli skrývat. Díky otiskům prstů, které kriminálka našla v bytě zavražděných, si Zeman potvrdil svou domněnku o pachateli, jímž byl mladý rom, Marcel Gyurcsányi. O jeho partnerovi měli k dispozici pouze strohé informace, tudíž nevěděli, o koho jde.
            „Zeman,“ řekl major, sotva k uchu přiložil telefonní sluchátko.
            „Dobrý den, pane majore, doslechla  jsem se, že hledáte jednoho mladíka, viděla jsem i jeho fotku, vím o koho jde a možná bych i věděla, kde se zdržuje,“ pravila paní napínavým tónem.
            „Poslyšte, jste si tím jistá?“, ujišťoval se Zeman, aby nebral zajíce v pytli.
            „Vím to naprosto přesně. Ale přeju si zůstat v anonymitě, bude mi to umožněno?“, zajímala se dáma.
            „Uvidíme, co budeme moci udělat, toto však udělat můžeme,“ řekl major. „Jste tedy ochotná nás navést na správnou cestu?“
            „Ano, jsem. Když jsem se dověděla, jaké zvěrstvo spáchal i s tím svým kamarádíčkem, musela jsem vám zavolat, tohle nemůžeme nechat jenom tak!“
            „To jsem rád. A odkud mi voláte, jestli se můžu zeptat?“ Zeman pozvedl obočí a lehkým nákyvem hlavy upozornil plukovníka Žitného na svůj zajímavý telefonát. Žitný odložil propisku a pozorně poslouchal.
            „Volám z Ústí nad Labem, toho muže jsem potkala už asi pětkrát, vždycky jde jenom něco nakoupit a pak už o něm nic nevím, mám dojem, že vůbec nechodí ven,“ pravila cizí žena.
            „A jste si skutečně jista?“, utvrzoval se Zeman.
            „Ano, jsem! Musíte mi věřit!“, řekla suverénně a zavěsila.
            „Poslyš, co to bylo?“, odvětil Žitný.
            „Volala mi nějaká ženská, že už čtyřikrát viděla toho Gyurcsányiho v Ústí nad Labem,“ řekl Zeman.
            Žitný se slavnostně podíval na Zemanův telefon a hlasitě zvolal: „Bingo!“
            „Moc se neraduj,“ řekl Zeman opatrně, „ty tomu snad věříš?“
            „Proč by ne? Myslíš, že lže? Proč to nezkusit? Ty se  nechceš po dlouhé době podívat mimo město?“, nabádal ho Žitný k menšímu pracovnímu výletu. „Hned bych jel.“
            „Tak si jeď,“ odsekl Zeman chladně, zabodnuv upřeně svůj pohled do spisu. Poslední telefonát mu však stále vrtal hlavou, vnitřně si nebyl tak jistý jeho pravdivostí či nepravdivostí, jak se tvářil navenek. Nervózně si poklepával propiskou do spisu, zatímco stále uvažoval. Plukovník Žitný Zemana v tomto ohledu znal již dokonale a věděl, že Zeman pociťuje nutkání se do toho Ústí vydat.
            „Dobře, já teda jedu, dám o tom vědět klukům,“ řekl Žitný rozhodně, vstávaje od stolu a odcházeje ven z kanceláře.
            Zeman zvedl hlavu od spisu a rezignovaně se podíval na Žitného.
            „Tak počkej, kde a v kolik?“
            „Ale, nezlomný pan Zeman se nechal přemluvit?“, zavtipkoval Žitný.
            Zeman jej div neprobodl svým přísným pohledem. Kdyby jeho oči uměly vyzařovat laserové paprsky, které dovedou člověka protnout ani by nevěděl jak, měl by Žitný místo dvou očí pouze dvě vypálené díry.
            „Pardon, pardon! Za půl hodiny dole,“ informoval jej Žitný o svém budoucím plánu.
            „Fajn, zajedu si domů pro nějaké věci a za půl hodiny jsem tady.“
 

Nenajdou nás, nenajdou, tady na nás nikdo nepřijde, přemítal si Marcel v duchu, vraceje se ze samoobsluhy do jejich provizorního bydlení uprostřed rušného Ústí. Televizi v něm logicky neměli, tudíž Marcel vůbec netušil, že jeden komerční televizní kanál odvysílal reportáž o celorepublikové pátrací akci po muži podezřelém z brutální dvojnásobné vraždy. Noviny Marcela taktéž nikdy nezajímaly, takže ani v tomto případě nevěděl o palcových titulcích všech velmi dobře prodávaných periodik.
            „Zlato, jsem doma!“, volal ode dveří, sotva za sebou zavřel.
            „No to je dost! Máš něco k jídlu?“, ptal se Imrich s hladovýma očima.
            „Jo, něco jsem vzal, ale musíme šetřit, než seženem práci,“ pravil Marcel.
            „No jo, tak doufám, že aspoň nějakou čínskou polívku a rohlíky máš.“
            „Jo, to jsem koupil a koupil jsem nám i flašku vodky, musíme se uvolnit,“ řekl Marcel a pokračoval, „bylo toho na nás teďka moc. Tři dny jsme bydleli pod mostem, než jsme sehnali tenhle stupidní podnájem v garsonce a teď zas musíme shánět práci. Tak si to ulehčíme.“
            „Fajn, ale ne že z nás nakonec budou ožralí bezďáci,“ řekl Imrich s jistým odporem k této okrajové části společnosti.

 
            „Tak co, vyrážíme?“, zajímalo Žitného, sotva Zeman po svém příjezdu vypnul motor auta.
            „Jo, nic nám nebrání,“ řekl Zeman.
            „Mým nebo tvým?“
            „Jak – mým nebo tvým?“, ptal se Zeman nechápavě.
            „Autem,“ upřesnil Žitný svůj dotaz.
            „Jo, takhle… Myslíš, že tvoje vydrží až do Ústí a potom zpátky?“, řekl pochybovačně při pohledu na Žitného favorit z roku 1990.
            „Dobře, tvoje super moderní fabie vyhrála, tak jedeme?“, odsekl Žitný naoko dotčeně. Měl pro Zemanův styl humoru a nadsázky pochopení.
            „A co ještě ti ta ženská říkala?“, vyzvídal Žitný od Zemana podrobnosti.
            „Že ho viděla už čtyřikrát na cestě z obchodu domů a víc nic, asi jsou věčně zavření v nějakém tom svém hnízdečku, aby se o nich vědělo co nejmíň,“ uvažoval nahlas Zeman. „A ví o naší návštěvě kluci z Ústí?“
            „Ví, volal jsem jim, zajistili nám i nocleh v nějakém pěkném penzionu, tak snad se nám tam i bude líbit, dokud nechytíme ty dva,“ pravil Žitný vlídně.
            „Ale jo, myslím, že bude. Použijeme klasickou taktiku?“, ptal se Zeman jen tak pro informaci.
            „To znamená chodit v civilu, tvářit se nenápadně a opatrně pozorovat jednotlivé lidi?“
            „Přesně tak.“
            „Nevidím v tom jediný problém.A víš aspoň, kde přesně se ti dva zdržujou?“, napadlo Žitného.
            „Vidíš to? Teď jsem si vzpomněl, že mi ta ženská vlastně ani neřekla, kde je aspoň ten obchod. Do Prčic!“, zaklel Zeman ještě docela mírně.
            „No, když už jsme na cestě, nezbývá nám než hledat jehlu v kupce sena,“ podotkl Žitný.
            Červená fabie vezoucí majora Jana Zemana a plukovníka Žitného najela na silnici vedoucí do Ústí nad Labem; minula informační dopravní značku, na níž stálo: Ústí n. L.    75.