31. případ majora Zemana - 9.část

Plukovník Žitný zasněně pozoroval okolní krajinu zpoza skel jedoucí Zemanovy Fabie, z očí mu blýskla nostalgická jiskřička.
            „Tady se to tak změnilo,“ řekl po chvilce sledování okolí doprovázeného hlasitým oddechováním.
            „Kdys tu byl naposled?“, zajímal se Zeman, nespouštěje oči z dění před automobilem.
            „Člověče, to už ani přesně nevím. Myslím, že jsem tu byl naposledy před devíti roky, když tu měl pohřeb tchán,“ pravil Žitný smutným tónem.
            „Tak to je teda doba. A co se tak změnilo?“, pokračoval Zeman v konverzaci.
            „Když se podíváš, tak vlastně skoro všechno. Lesy prořídly, louky se zmenšily, domků a dalších budov přibylo…“ Přirozený vývoj lidské činnosti, snahy odstěhovat se z rušných center velkých měst, zejména panelových bytů, a zařídit si vlastní bydlení někde v klidnějším prostředí.
            „Na druhou stranu jsou zase lidi rádi za svoje soukromí a více možností než někde mezi panelákama a betonem,“ konstatoval Zeman.
            „To máš pravdu. Neříkám, že mi to vyloženě vadí, jen mě mrzí, že se všechno tak strašně rychle mění. Co je dnes, zítra nemusí být. A co bylo včera, už není dnes, a zítra je to zase jinak.“
            Fabie, nepřetržitě brázdící asfaltové vody silnice do Ústí nad Labem, právě minula dopravní značku označující začátek obce s nápisem Ústí n. L. – Střekov. Od cílového bodu naši dvojici dělilo několik posledních kilometrů.
            „Tak mě napadá, jestli třeba vyvěsili po městě letáčky s podobiznou toho Gyurcsányiho,“ pravil Žitný. „Ať vyloženě nehledáme jehlu v kupce sena.“
            „Myslím, že nezaháleli a všechno je připravené. Vždyť nám nemůžou zbytečně přidělávat práci, dávám nám maximálně dva tři dny,“ podotkl Zeman.
            Za dvacet minut červená Fabie zastavila na smluveném místě, před policejní stanicí v Ústí  nad Labem.
            „Zdravím vás, pánové,“ uvítal je velitel stanice. „Jsem velitel Řehoř Suchařípa a vítám vás v našem městě. Byli jste tu už někdy?“, započal nenucenou konverzaci.
            „Já ano, ale je to dávno, a tady plukovník Žitný tu byl tak před  osmi lety, to je taky docela doba,“ odpověděl Zeman na úvodní dotaz, ukazuje směrem ke svému kolegovi.
            „To vůbec nevadí, v podstatě se to tady za tu dobu nijak nezměnilo, žiju tady už dvacet let,“ pravil velitel dobrácky.
            Žitný s velitelovými slovy v duchu zásadně nesouhlasil, město mu připadalo tak zcela jiné než kdysi, že měl až podezření, že se nenachází v Ústí.
            „Pojďme, pánové, dovnitř, abychom co nejdříve přešli k jádru problému, který vás sem přivádí,“ pobídl oba mimoústecké kriminalisty k odchodu dovnitř služebny.
            Vešli do mohutného vstupního sálu, zdobeného nesčetným množstvím obrazů a soch. Tato stavba z počátku dvacátého století připadala být Žitnému dominantou zdejšího okrsku. Měl slabost pro takovéto skvosty, pročež se mu dvakrát nechtělo pokračovat dále směrem do velitelovy moderně vybavené kanceláře, která se dle jeho představ ani zdaleka nemohla přibližovat tomu, co viděl zde.
            Velitel zasunul do zámku klíč, několikrát jím pootočil a otevřel dveře, jimiž všichni tři vstoupili dovnitř jeho kanceláře. Po pravdě řečeno Zeman i Žitný očekávali kancelář vybavenou moderním počítačem, nábytkem z IKEA, a tak dále a tak dále. Omyl. Kancelář jako by byla vystřižena z klasického předrevolučního filmu. Starý, leč stále velmi dobře sloužící psací stroj, obyčejný pracovní stůl z dubového dřeva, na něm tři milimetry tlustá skleněná deska, pod ní nejrůznější fotografie, poznámky, kalendář, na stole kromě psacího stroje i úplně obyčejná lampička, pod ní spis o případu, díky němuž major Zeman a plukovník Žitný poctili svou návštěvou severočeskou metropoli. Na titulní straně stálo: Zeman a Žitný, Krhov.
            „Takže, nebudeme chodit kolem horké kaše,“ začal velitel. „Všude po městě je rozvěšeno asi sto informačních letáčků o hledaném podezřelém – banky, obchodní domy, divadlo, kino, autobusy, úřední deska. Každý, kdo by mohl jakkoli přispět k dopadení pachatele, nám bude volat na speciálně zřízenou linku, kde se budou shromažďovat všechny informace, na jejichž základě budeme průběžně sestavovat plán pro dopadení jednoho nebo obou podezřelých.“
            „A už se někdo ozval?“, zeptal se Zeman s ledovým klidem.
            „Zatím ne, akci jsme rozjeli teprve dnes ráno, vzhledem k vašemu příjezdu, takže očekávám, že do večera by se první informace mohly nashromáždit,“ odpověděl velitel.
            „Výborně, nemám námitek, akorát mě tak napadlo – nemáte strach, že by se podezřelý mohl zaleknout a zase nám utéct?“, dodal Zeman.
            „To je pravda, s tím počítáte?“, přidal se Žitný.
            „Ano, s tím počítáme. Posílili jsme hlídky v ulicích a kdyby se pokusili o útěk, jsem přesvědčen, že neupláchnou. Tak to je prozatím všechno. Kontakt na vás, majore, mám, takže když bude potřeba, dám vám vědět co a jak, díky, že jste se toho ujali.“
            „Nemáte zač, rádo se stalo,“ řekl Zeman skromně a pohybem levé ruky pobídl Žitného k odchodu.
            „Kam teď půjdeme?“, ptal se Žitný Zemana, když právě scházeli po schodišti dolů k hlavnímu vchodu.
            „No, jestli ti to nebude proti srsti, tak bych zkusil třeba naše přechodné bydliště,“ odpověděl Zeman.
            „No, tak fajn,“ přitakal Žitný.
            Oba nasedli do auta a odjeli do nedalekého penzionu, kde na ně čekal jeden dvoulůžkový pokoj standardní kvality.