Zvuk budoucnosti 2

Pokračování povídky Zvuk budoucnosti.

7:01

Cesta k modulům mu sice chvilku trvala, ale nevadí, je nádherný den a na promenádu doléhá šum oceánu a přes krycí kopuli svítí dovnitř hřejivé paprsky ranního slunce. Hned jak vyjde ze dveří svého bytu, nasadí si na dvě zadní stoličky rezonátory. Je to moc šikovná věcička. Vědci totiž zjistili, že zvukové frekvence můžou lidé vnímat i jinak než sluchem a přitom je zvuk dokonce v lepší kvalitě než při normálním poslechu. Tahle novinka tedy funguje tak, že zvukovou vlnu mění na razonanční frekvenci, která přes zuby zasahuje sluchová centra v obou uších, takže je to jako by člověk měl sluchátka. Navíc tenhle nový model má zabudovaný i mikrofon, takže je to vlastně multifunkční věcička. Umí nejen přehrávat hudbu, ale i se přes hlasové rozhraní spojit s kýmkoliv v seznamu. Kdyby to měl k něčemu přirovnat, tak snad k těm zastaralým komunikátorům a mobilním telefonům. Nechápu, jak to ještě v dnešní době může někdo používat.

Tyto myšlenky se Jacobovi honí hlavou, když prochází po širokém bulváru dlážděném bílým umělým mramorem, s okolními budovami natřenými světlou šedobílou barvou, která nádherně umocňuje impozantní pocit z celé kolonie. Myslím, že nemohli vybrat lepší místo. Mikronézie se sice může jevit odlehle, nicméně tahle lokace byla vybírána s ohledem na jakoukoli geologickou a atmosférickou nestabilitu. Konstruktéři se snažili vybrat místo, kde by bylo co nejnižší riziko hurikánů, podmořských zeměřesení a podobných věcí. No a asi po deseti letech hledání se jim to podařilo.

Skoro u transportního terminálu potká Quinna.
Ahoj, jak se daří? Míříš taky na fakultu?" Zeptá se známého, kterého už dlouhou dobu neviděl.

"Děkuju, daří se skvěle, zrovna jedu obhajovat svou disertačku. Byla to fuška, ale ten zážitek stál za to..." odvětí Quinn s úsměvem.

"Je pravda, že si byl na stáži v Tycho city v měsíční kolonii? Jaké to tam je?" ptá se Jacob, jelikož v posledních letech se o projektu osídlování naší oběžnice mluví čím dál tím víc a vypadá to, že už brzo to bude trvale obydlená kolonie, ne jenom výzkumné středisko.

Zatím co se tak baví, dojdou k odbavovacímu terminálu. Je tu už dost lidí, kteří se snaží stihnou svůj modul do práce nebo do školy. Naštěstí to systém řeší velice dobře. Funguje to podobně jako nádraží. Jsou zde tři nástupní platformy, u kterých je z každé strany kolej pro soukromý MagLev. Je to šikovná hračka. V principu prostě člověk při vstupu do haly zadá cíl, kam chce dorazit. Počítač potom vyhodnotí požadavek a zkoreluje jej s požadavky dalších lidí, načež k některé z kolejí přistaví asi desetimístnou kapsli, jezdící na magnatickém polštáři a vyzve na soukromé lince tu skupinu lidí, kteří jedou na stejnou lokaci nebo na zastávku poblíž, aby si nastoupili. Do propočtů zahrnuje i časy a priority odbavení a rovněž žádosti o transport z ostatních stanic a počet obsazených míst. Potom propočítá nejrychlejší dráhu pro dopravu a vyjíždí se.

"Univerzitní kampus jižní park, prosím.." zadává Jacob místo určení a Quinn zadá svoje. Jede pro změnu na Západní terasy, kde je jeho katedra astrofyziky, kdežto Jacoba modul vyhodí dřív, protože z jižního parku je to blíže na Biomechaniku, kde dnes má psát test z nanokonstrukce. No uvidíme jak to dopadne.

7:15

Váš modul čeká u platformy dvě na čtvrté koleji... sdělí mu počítač. Stejnou informaci sdělil i Quinnovi, takže spolu v hovoru vyráží na určené místo, jelikož modul čeká asi pět minut a poté odjíždí. Spolu s nimi se na místo dostavili tři další lidé. Jedna žena, tak kolem pětatřicítky s rezavými vlasy ostříhanými na delšího ježka, muž kolem třiadvaceti, který vypadá, že asi dnes jde taky na nějakou důležitou schůzku, snad zkoušku, jelikož je ve slavnostním oblečení a vypadá dost nervózně. Třetí osoba je holčička. Věk u ní Jacob neodhadne, ale bude chodit tak do páté třídy. Hmm, takže to vypadá, že pojedeme i přes Upper avenue. Co se dá dělat, sice to prodlouží cestu asi o tři minuty, ale zase tak velká zajížďka to není.

Před modulem ve tvaru kapsle o rozměrech mikrobusu se chvilku zastaví a počkají než nastoupí ostatní, pak rovněž vstupují dovnitř a usazují se u jednoho z průhledů. Po asi dvou minutách dveře se zasyčením zapadnou na své místo, zapadnou bezpečnostní zámky, cestující jsou požádáni aby se připoutali a modul se s lehkostí předmětu, vznášejícího se asi deset centimetrů nad dráhou, dává do pohybu. Slyšet není, kromě lehkého bzučení elektřiny, skoro nic.

---