Povodeň - kapitola Toaleta.

TOALETA

Petr si spokojeně ležel na podsedáku uprostřed půdy; Pavla seděla se založenýma rukama na posteli a spokojeně sledovala stejně spokojeného Petra hledícího do stropu.
            „Na co myslíš?“, zeptala se.
            „Na to, až to všechno konečně přejde,“ odpověděl.
            „A kdy myslíš, že to přejde?“
            „Myslím, že už brzo,“ uvažoval, „nemůže to přece trvat věčně.“
            „To nemůže, ale stejně…“ Chtěla něco dodat, to bylo zřejmé, jenže ani ona sama nevěděla, co vlastně chtěla dodávat.
            „Ale stejně…?“, zajímal se Petr.
            „To je jedno,“ odsekla. „A slyšíš to?“
            „Ne, co?“
            „No právě – nic neslyšíš,“ upozornila jej, odvracejíc oči ke střeše.
            „No jo, máš pravdu! Přestalo pršet!“, řekl radostně Petr, uvědomiv si, že neslyší zpěvavý zvuk nárazů dešťových kapek do šindelové pokrývky. „Ani jsem to nepostřehl!“
            „Já taky ne, ale teď mě to tak napadlo. Jenom tu tak sedíme, nic neříkáme a to ticho mi bylo nějak podezřelé.“
            „Z toho plyne, že už by se neměla zvedat hladina,“ konstatoval Petr.
            Vstal, otřepal si hřbety dlaní zadek a stehna a odešel ke schodům dolů se podívat, zda se hladina ještě zvedla, nebo už zůstala na své poslední, jemu známé hodnotě.
            „Asi nám svítá na lepší časy,“ pravil od schodů.
            „Jak to? Hladina klesá?“, zeptala se naivně.
            „Ale to zas ne, ale nestoupá. To je hlavní.“
            Pavla seskočila z postele a rozeběhla se za Petrem. Samou radostí se po něm vrhla a zahltila jej několika procítěnými polibky.
            „Ani nevíš, jak jsem ráda, konečně bude dobře!“, radovala se. Předčasně.
            Petr pocítil ve svém svěrači ten důvěrně známý pohyb – první kus stolice se rozhodl protlačit se ven, děj se co děj. Zarazil se. Zkřivil hubu, rozpačitě se rozhlédl okolo a začal zhluboka dýchat.
            „Co se děje, miláčku?“, ptala se mírně vyděšeně.
            Petr se bál vůbec cokoli říct, pouze nejistě poukázal napřímeným ukazovákem své pravé ruky ke svému řitnímu otvoru.
            „Chce se ti kadit?“, zeptala se.
            Souhlasně přikývl.
            „Tak to je průšvih,“ řekla. „Co teď?“
            Bezradně pokrčil rameny. První a zároveň poslední, co ho napadlo, bylo upustit to všechno přímo do vody. Jenže stolice by mohla znehodnotit stěny, případně dokonce nábytek, kdyby ji voda odnesla někam dovnitř místností. Tak, jak byl – v trenýrkách a tričku, seběhl dolů do kuchyně a začal zběsile hledat něco, kam by mohl bezstarostně vykonat svou potřebu. Otevřel kredenc – samé talíře a hrnečky. To ne, pomyslel si. Na vykonání potřeby do talíře by je potřeboval alespoň tři, hrníčků ještě mnohem více. Nevadí, pokračoval dále ve svém hledání. Dolní část kuchyňské linky již byla zcela pod vodou, hladina vody Petrovi sahala přesně po pás. Sakra, co teď? Dolů se nedostanu! Nutkavá potřeba vyhodit ven pár bobků ho ale i přesto donutila sehnout se pod hladinu kalné vody a po hmatu najít ten největší hrnec, který tam někde určitě byl. Zhluboka se nadechl, zadržel dech na co nejdelší dobu a sehnul se pod hladinu zakalené vody. Ani nemohl otevřít oči, jak byla voda agresivní a špinavá. Stejně by v ní nic neviděl. Musel se stoprocentně spoléhat pouze na svůj hmat a paměť. Konečně narazil na dřevěnou úchytku, s jejíž pomocí otevřel celou skříňku. Obě ruce vpluly dovnitř a hledaly hrnec, pokud možno co největší. Narazil na dva malé, v nichž zpravidla vařívali vejce nebo rozpouštěli máslo, postupně se dostával k větším a větším. Nakonec narazil na hrnec, v němž každý rok připravovali bramborový salát pro celou rodinu. Okamžitě jej popadl a kvapem se vynořil zpátky nad hladinu, dech mu vystačil jen tak tak. Ještě tam setrvat deset patnáct sekund a mohl utonout, čehož si byl samozřejmě moc dobře vědom.
            Vánoce. První, co jej při pohledu na hrnec napadlo. Velká strana šla zničehonic stranou. Rozpomínal se, jak každý rok, týden před Vánoci, přinášel z komory deset kilogramů brambor, ty pak společně s Pavlou škrabali, omývali ve studené vodě, krájeli na kousky a nechali chvíli uležet. Mezitím Petr vždycky zašel, ve dvacetistupňovém mrazu, pro tři majonézy do obchodu za řekou. Pavla mezitím uvařila vajíčka, která nakrájela a odložila stranou. Vymrzlý a unavený Petr se vrátil z Jednoty se sklenicemi majonézy, které se vlivem mrazu div nerozervaly. Mírně je rozehřáli nad plotnou a smíchali s hořčicí a bramborami. Pak přidali vajíčka nakrájená na osminky a salát postavili na dva dny do komůrky, nechat jej trochu odstát.
            Mírný záchvěv hladiny Petra rázem probral z jeho snění a vzpomínání a opět se ocitl v tom vodním vězení. Jeho řiť se opět ozvala. Rozeběhl se, což byl ve vodě docela problém, a vyběhl nahoru na půdu. Zalezl dozadu na opačný konec než tam, kde seděla Pavla a stáhl si mokré trenýrky. Posadil se na hrnec a ozval se hutný, dunivý zvuk – „Pfrrrrrrr“. Hovno z něj vystřelilo rychleji než onehda sovětská raketa s Gagarinem na naši oběžnou dráhu.
            „Áááách,“ oddechl si úlevně.
            Po chvíli se z hrnce začal linout nepříjemný, pronikavý pach jeho vyloučené stolice. Pavla, sedící na opačném konci táhlé půdy, puch ucítila také. Decentně si pouze stiskla nos, aby ten smrad nemusela chvíli čichat, nadále však mlčela. Nebylo jí ani do smíchu, ani do pláče. Soucítila s Petrem. Věděla o jeho pronikavém aromatu při kakání, jenže v kadibudce se to celku rychle ztratilo. Tady, na půdě, to bude ještě nějakou chvíli cítit a navíc – co udělá s tím hrncem, až dokoná své dílo zkázy? Vysype ho do vody? Nechá ho tam tak stát? Ať už by se stalo cokoli, Pavly se opět pomalu začínaly zmocňovat pocity nesvobody a ohrožení. Opět pocítila touhu dostat se pryč z půdy, z toho zajetí, kde jen čekali buď na vysvobození nebo na smrt.
            Nastražila uši. Měla pocit, že zvenku slyší nějaké hlasy. Že by halucinace? Nebo pravda? Opustila vyhřátou postel a sestoupila co nejníže se schodů. Stála na posledním suchém schodě. Shrnula se jak nejvíce to jen bylo možné, aby viděla skrz otevřené vchodové dveře ven. V dáli uviděla blížící se kánoi. Dělilo je od sebe sotva sto metrů.
            „Pane bože!“, vykřikla a vstala.
            Vyběhla nahoru na půdu, oznámit tu radostnou novinu Petrovi.
            „Viděla jsem loďku! Jsou na ní dva lidi! A jedou sem!“, říkala Pavla radostně.
            „Cože? Opravdu?“, ujišťoval se Petr.
            „Jo, opravdu, jedou sem!“
            Petr bleskově vstal, popadl mokré trenýrky, utřel si jimi svůj znečištěný řitní otvor a se šňůry na prádlo sejmul nové, suché trenýrky. Použité mokré odhodil do kouta. Bylo mu jedno, co dělá, radost z blížící se případné pomoci a hlavně dalších lidí odsouzených ke stejnému trestu jako Petr s Pavlou byla větší než jakákoli soudnost.
            „Tak pojď, musíme se obléct, nemůžou nás tu takhle najít!“