Povodeň - kapitola Miloš a deprese.

MILOŠ A DEPRESE

Usedl za psací stroj a zapálil si cigaretu. Jindy obvyklý jev, dnes spíše výjimečný. Měl mnohem více času než obvykle, nezbývalo mu než se toulat opuštěným domem, kde byl jen on a jeho introvertní věrný kamarád – psací stroj. Spolu s nimi samozřejmě zápalky, popelník a krabička kvalitních cigaret. Podíval se na zarámovanou fotografii visící na stěně pracovny. Zpod tenkého skla se na něj usmívali zamilovaní rodiče ve svatebním oblečení. Miloše se zmocnila melancholie a začal uvažovat nad svou samotou, nad tím, proč je vlastně tam, kde je, proč, když měl tolik příležitostí stát se někým jiným, si vždy vybral tu pohodlnější variantu a zůstal v KSČ. Teď měl na tyto úvahy nepřeberné množství času. Zavřel oči, pohodlně se opřel o opěrku židle a ponořil se do světa úvah a fantazie.
            Začal chronologicky, aby neměl problém orientovat se ve svém uplynulém životě. Všechno to začalo již obecní školou, kdy se stranil všech svých spolužáků. Dodnes si živě vybavuje jejich zvídavé otázky, proč se s nimi nebaví, proč nedrží s partou. Prostě individualista. V té době však tyto pojmy neznal, proto jim jen odpovídal strohými větami, v nichž je označil za své nepřátele. Paranoia? Nechtěli mu přece ublížit, jen se chtěli kamarádit… Spíše asi neznal to správné slovo, kterým by je bez výjimky počastoval.
             Příchodem na reálku se v podstatě nic nezměnilo, pouze osazenstvo lavic a prostředí byly jiné. Miloš zůstával pořád stejná netykavka.
             „Miloši, odpoledne jdeme do putyky na jedno pivečko, půjdeš s námi?“
             Takto se jej spolužák zeptal jednou. A naposled. Dodnes si přesně vybavuje, jak k němu Fanouš, jeho spolužák,přistoupil a položil mu tuto přátelskou otázku.
             Miloš se na něj ukřivděně podíval, vstal a bez varování se rozpřáhl a jeho zaťatá pěst přeletěla Fanoušovu nosní kůstku. Do prdele, proč vlastně?, ptal se nyní sám sebe po téměř čtyřiceti letech. Zajímavé, že dříve si na toto ani nevzpomněl. Až teď, když mu jde o holý život. Vždyť mi to ani nestálo za to, co jsem z toho vlastně měl?, honilo se mu hlavou. Miloši, opravdu jen ty víš, co jsi z toho měl, nikdo jiný to neví. Ani Fanouš se to dodnes nedozvěděl. A asi se to ani nedoví. Byl jsem blbec, přiznal si Miloš sebekriticky. Blbcem možná zůstal, možná ne. Změnil se jen velmi nepatrně. Naštěstí vyrostl z onoho pubertálního vyšilování, kdy občas někoho praštil tak, že mu ještě půl hodiny potom kapala z nosu krev. Teď už to nějaké to desetiletí nedělá. Místo toho se občas ožene svými pravomocemi, svou politickou imunitou, svou slávou a uznáním. Jenže všeho s mírou. A tu on nejedou překročil.
              To je ale sakra doba, napadlo jej, když si vzpomněl, jak před pětadvaceti lety – v té době čerstvý straník – řídil pod vlivem alkoholu. Tehdy jej načapal příslušník SNB, ale Miloš si to všechno vychytrale zajistil a stále se nic neprovalilo. Byrokracie je nebe živoucích středních a vyšších vrstev, říkával si občas Miloš. Tuto frázi tehdy řekl i dotyčnému příslušníkovi a za měsíc si podali ruce ve vládě. Když se chce, tak to jde.
             Kam se podělo to moje zapálení pro politikaření?, pomyslel si. Teď už jenom odpočítávám roky zbývající mi do důchodu. Kde mám ženu? Kde mám děti? Sentiment? Nebo jenom přirozený pud? Proč jen mě to nenapadlo o dvacet třicet let dřív? Konečky prstů mu popálil dohořelý špaček cigarety, na  nějž v zamyšlení úplně zapomněl.
             „Sakra!“, zaklel zběsile třepaje dlaní ve vzduchu, aby alespoň zmírnil tu hroznou štiplavou bolest na palci a ukazováku. Vstal od stolu a odešel do koupelny smočit sežehnuté prsty proudem studené vody.
            „Áááá,“ odsekl úlevně, když mu voda začala příjemně chladit popálená místa a stékat z konečků prstů do umyvadla. Po chvilce vodu zastavil a vlhkou dlaň nechal opřenu o hranu umyvadla. Zadíval se na vodovodní kohoutky. Všiml si, že jeden z nich začíná rezavět.
            „Do prdele!“, zaklel zničehonic, když udeřil zdravou dlaní do ‚napadeného‘ kohoutku. Ten se vlivem rány ulomil.
            „Kurva!“, křikl rozzlobeně. Kde se v něm brala ta zlost? Že by snad začínal trpět komplexy méněcennosti nebo bezcennosti? Nebo jej pouze trápila ta samota a nic dalšího než voda, jež obkličovala jeho dům? Kdo ví.

Zvedl pohled od oroseného umyvadla do zrcadla na dvířkách toaletní skříňky. Uviděl v něm stařeckou, zsinalou tvář plnou vrásek a jizev po nešikovném holení břitvou. To byly časy… Najednou mu došlo, že už má téměř celý život za sebou. Jak si ho vlastně užil? Neustále ve sněmovním křesle, občas zvedal ruku pro nový zákon nebo návrhy, občas se s někým sešel na pracovní poradě, ale nic, čím by si svůj stereotypní a nezábavný život zpestřil, se mu nevybavovalo. Už mi lásko není dvacet let… a už mi není ani dvacet pět… Tento verš jedné známé písně si vybavil, když se opětovně podíval do zrcadla. Skutečně. Ve skle se již neodrážela ta mladá, poměrně slušně vypadající a svěží tvář. Povislá kůže, dvojitá brada, šedé vlasy – to byl Miloš v současnosti. Krutá realita, kterou si uvědomil po tak dlouhé době. Už nemůžu, pomyslel si. Smutně sklopil hlavu a sedl si na zem pod umyvadlo. Nohy pokrčené v kolenou, na nich položené ruce a do rukou zabořená hlava.
            Po chvilce se mu po tváři skutálela nenápadná slza. Dojal sám sebe? Čím? Že by začal po více než padesáti letech života vážně citově strádat? Řekl si, že takto to přeci nejde, kam by se poděla jeho důstojnost a hrdost? Vstal, otřel si oči a odešel si sednout zpátky za svůj psací stroj. Rozklepanýma rukama uchopil krabičku cigaret, jednu z nich vyňal, zasunul si ji mezi vyschlé rty a nervózně si zapálil. Vstal ze židle, aby se mohl dívat z okna na tu spoušť, která se venku již několikero hodin skvěla v celé své dokonalosti.
            Zamžoural očima. Měl pocit, že v dálce cosi zahlédl.
            „To je blbost,“ mumlal si pro sebe.
            Zatřepal hlavou a znova se podíval. Zase to tam viděl. A hýbalo se to.
            „Co to je?“, podivil se.
            Nasadil si brýle. Obraz, jenž se mu nyní naskytl, mu připadal být fata morganou.
            „Lidi?“, hlesl překvapeně. „Lidi! Tam jsou lidi!“, zvolal radostně. Popadl svou baterku, kterou se snažil dát jim světelný signál, aby je upozornil na svou přítomnost. Střídavě poblikával. Pokoušel se o signál SOS. Zdálo se, že neúspěšně, což se o deset minut později potvrdilo, když se lodička s lidmi přemístila na druhou stranu Milošova obzoru a zůstala ve stále stejné vzdálenosti.
            „Proboha, proč?“, zeptal se zoufale, zvedaje oči k zatažené obloze  a spráskaje k sobě dlaně. Právě asi proto, že jsi nevěřící, Milošku.