Na lince č.63

Podvečerní autobus. Na poloprázdných sedadlech seděli většinou unavení lidé jedoucí z práce. Za okny slunce a rozlehlá zelená rovina, nuda k ukousání.

„Zdar!“ „Zdar, vole, kam jedeš?“ „No dom, ne?“

Pár lidí sebou polekaně trhlo a dva nebo tři se pohoršeně rozhlédli. No jo, ta mládež.

„Co noha, vole?“ „V pohodě, vole. Ti řeknu, vole, ale byl to blbej, vole, nápad.“ „Co?“ „Ta motorka, vole. Dem na trénink, vole, a najednou kolem, vole, profrčí Pepa na takový mašině. Vole, Yamaha 150!“ „Kde na to vzal, vole?“ „Bráchy, vole. Měli sme čas, ne vole, tak jestli se nechcu svízt. Ty vole, to byla mašina jak sviňa, vole. Řikám: Přídej, vole! Von přidal a najednou sme leželi, vole. Jen to křuplo, ne vole. Řikám: Ty vole, noha v prdeli, vole. Pepa v pohodě. Dyž mě dovezli z nemocnice, vole, taťka na to čuměl jak sýr na vajíčko, ty vole, to byl mazec, vole!“ „To věřím, vole. A hele, vole, podnikáš něco večer, vole, s tou gipsou, vole?“ „Jo, vole, dem s mladou k Italovi, vole. Ty vole, ti řeknu, vole, ta má takový botičky, vole, já su z toho úplně blbej, vole. Taková úzká špička, vole, a uzoulinkej podpateček, vole, to žeru, vole.“ „Seš úchyl, vole. A poď, vole, nebo se povezeš, vole, až do háje, vole.“

Autobus zastavil na zastávce, ti dva vystoupili.

Na poloprázdných sedadlech seděli většinou lidé unaveně jedoucí z práce. Za okny slunce a rozlehlá rovina, prostě nuda k ukousání.