Pod jedním sluncem

Roztáhla prstíky a upřela na mě své tmavé oči, na čele se jí zvlnilo několik vrásek. Hleděla mi do očí a zároveň jako by se mě chtěla zeptat, jak se na tohle můžu ptát. Na chvíli mě napadlo, že možná neví, co je to lízátko, ale pak mi došlo, že problém bude jinde. To já jsem tady „ta hloupá“. Dívenka tuhle dětskou oblbovačku určitě znala. Z děravé kapsy jí totiž čouhal kousek čokoládové tyčinky.

Najednou jsem si uvědomila, proč se na mě takhle dívá. Nechápala, jak se můžu ptát na něco tak hloupého jako jsou lízátka. „A co se tedy stalo? Ztratila jsi maminku?“ zkoušela jsem to dál, zatímco jsem si v duchu nadávala, že mě to nenapadlo dřív. Vždyť je to přece jasné!

Holčička však jen zavrtěla hlavou a zase se skryla za své dlaně. „Nechceš mi to tedy říct?!“ nedala jsem se odradit. Normálně se takhle nechovám, ale ta holčička tady tak opuštěně stála a všichni kolem ní chodili, jako by ji neviděli. Prostě jsem jí musela pomoct.

Zase na mě stočila svou pozornost: „Copak ty to nevidíš?“

Nejistě jsem se rozhlédla kolem sebe. Ničeho jsem si nevšimla, tedy ničeho, co by téhle malé holce dávalo důvod brečet. Tentokrát jsem hlavou zavrtěla já. Ne, neviděla jsem nic.

„Podívej se ještě jednou, a pořádně!“ poručila mi. Usmála jsem se na ni a ještě jednou jsem se rozhlédla. Nic. Po obou stranách ulice proudily davy lidí. Kolem nás zrovna procházela stará paní s francouzskými holemi. Po cestě projíždělo jedno auto za druhým, z nějakého dvora se ozýval štěkot psa. Nic zvláštního. Ale něco tu přece být mělo!

„Pořád to nevidíš?“ zeptala se holčička, „podívej se na oblohu, na sluníčko!“ Poslušně jsem zvedla hlavu. A v tom mi to došlo! „A na které?“ zašeptala jsem vyjeveně, ale to už se holčička jen smutně usmála. Právě jsem objevila důvod jejího pláče.

„Ty víš co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně, ale nemusela jsem se bát. Dívenka zavrtěla hlavou a dva dlouhé copy se jí rozlétly kolem hlavy. Vypadala teď o něco veseleji než před chvílí. Už na to nebyla sama, ale ve tváři měla stále odraz smutku. A já jsem moc dobře věděla, že teď už ho tam mám taky. Muselo se stá něco strašného. Nebo něco přinejmenším zvláštního, ale jak to, že si toho nikdo nevšiml?! Vždyť na oblohu přece vidí každý. Každý člověk na světě ji musel alespoň jednou vidět, tak jak je možné, že si toho všimla jen malá, pětiletá holka?!

„Jak dlouho už tam jsou?!“

„Nevím!“ pokrčila rameny, „Myslím, že už hodně dlouho!“

„A jak dlouho už tady stojíš? A jak to, že nejsi s maminkou nebo tatínkem?“ zeptala jsem se najednou a divila se, že jsem na to zapomněla. Malé děti se přece netoulají samy po ulicích. A navíc jsem si ještě před chvílí myslela, že právě kvůli rodičům pláče.

Znova na mě upřela své velké tmavé oči a usmála se. Pak ode mě o krok poodstoupila, změřila si mě jedním jediným pohledem, zamávala mi dětskou ručkou a rozběhla se pryč. Než jsem si stihla uvědomit, co se vlastně stalo, zmizela mi za rohem.Pokoušela jsem se ji dohonit, ale nikde jsem ji neviděla. Byla pryč.

Došla jsem domů a napadlo mě, že se mi to všechno možná jen zdálo. Jenže každý pohled z okna mě přesvědčoval o tom, že je to hloupost. Na obloze jasně svítily dva zlatavé kotouče a vysmívaly se všem mým teoriím o halucinacích.

Ono je vlastně asi úplně jedno, jestli máme dvě slunce nebo úplnou tmu. Jsme tak zahledění do sebe, že si ničeho kolem nás nevšímáme. Tu malou holku jsem nejspíš viděla jenom já. Nejspíš byla opravdu přelud. Nevím proč si vybrala zrovna mě, zda se v něčem liším. Asi ano, teď už určitě. Jsem ta, která vidí dvě slunce místo jednoho a snaží se to ukázat ostatním. Je moc těch, kteří nevěří. Pár lidí je vidí taky a pomáhají mi. Ale mnohem více lidí se na mě dívá jako na blázna. Ale já nejsem blázen, já ani nikdo z těch, kterým jsem otevřela oči. My moc dobře víme, že tam obě jsou a že to není v pořádku. A jednou na to možná přijdou i ostatní. I oni pochopí, že je mnohem důležitější dívat se kolem sebe než na sebe a zajímat se i o to, co chtějí a potřebují ostatní...