Povodeň - kapitola Miloš II

MILOŠ II

         „Dobrý den,“ pozdravila Pavla, když viděla jakéhosi nepříjemně zarostlého a celkově dost zanedbaného staršího muže. Přestože jí od pohledu nebyl dvakrát příjemný, snažila se k němu chovat přátelsky, aby náhodou nenabyl dojmu, že mezi nimi není vítán. Každý nový člověk pro ně znamenal další kus naděje.
         „Dobrý,“ odsekl s určitou odměřeností Miloš. Ani se na Pavlu nepodíval. Nezajímalo ho, kdo ho zdraví, ani ke komu si přisedá.
         „Chápete to? Tolik vody a v podstatě z ničeho?“, podivoval se Petr, snaže se nastolit uvolněnou atmosféru.
         „To už tak bývá,“ přidala se do debaty Pavla, „příroda si prostě nevybírá.“ Vlídně se usmála na Miloše. Nereagoval. Díval se na dům, od nějž se začala kánoe vzdalovat.
         „Nebojte,“ pokusila se Miloše trošku povzbudit, „brzy se tam vrátíte.“
         „O to nejde,“ odpověděl konečně. Stále však zůstával pohledem a zřejmě i duchem připoután k domu.
         „A o co tedy jde?“, zkoušela to Pavla dál. „Vypadá to, jako by se vám stýskalo.“
         „Ale tak, já jsem rád, když jsem sám,“ začal jí vysvětlovat, „jenom už jsem ztrácel naději, samota není dobrá napořád, časem z toho začíná být člověku zle. A to byl momentálně můj případ.“
         Petr se podíval na svou ženu, oběma zajiskřily oči. Ten nemilý člověk se jim začínal vcelku rychle zamlouvat.
         „Tu jsme ztráceli všichni,“ přitakal Petr.
         Ida se na něj významně podívala a dodala: „Ale potom se to všechno obrátilo k lepšímu.“ Ke svým slovům přihodila i milý úsměv, což se Pavle moc nelíbilo. Zvlášť, když Petr tentýž úsměv Idě opětoval.
         „K lepšímu? Je vidět, že mě ještě neznáte. Až poznáte, budete si říkat, že předtím bylo líp.“
         Miloš se před nimi, přestože to vůbec neměl v povaze, začal podceňovat. Nikdy takto o sobě nemluvil, vždycky si o sobě tiše myslel své, a o ostatních také. Bylo však ještě velmi brzy na to, aby si o nich udělal přesný obrázek. Vše potřebovalo trpělivost.
         „Tak občas se prostě nedaří,“ přidal se urputně pádlující Petr. „Ale teď už nás je víc než dost a myslím, že když nás bude tolik, nebude zas tak zle.“
         „Zle je i tak,“ dovolila si oponovat Ida. „Nebo se vám snad tahle situace zamlouvá? Mně teda rozhodně ne.“
         „Moc si to berete, Ido,“ řekl, přičemž při vyslovení jména mu mírně zajiskřilo v očích a tónem hlasu proklouzl jistý náznak narůstajících sympatií, „žijte dneškem a ne tím, co bude zítra. Uvidíte, že to tak bude lepší. Proč bychom se měli trápit tím, co teprve přijde? Buďme rádi, že žijeme, že jsme na sebe narazili a že nám ta naděje porostla.“ Pádloval dál.
         „Něco na tom bude,“ podotkl Miloš. „Jenom nevím, jestli někoho napadne sem poslat pomoc,“ dodal.
         „Jak to? Vy se v téhle oblasti nějak víc vyznáte?“, zajímala se Pavla. Pocítila, že jí je ten muž jaksi povědomý, jen nebyla schopna si jej zařadit a vybavit, při jaké situaci jej už kdy viděla.
         „No,“ rouhal se, „dá se to tak říct.“ Odmítal se o tom s nimi dál bavit, opět zmlknul a takto setrvával až do chvíle, kdy vstoupili do domu, kde čekala Jarmila s Gustavem.
         Petr už věděl, o koho jde, nebyl však ten typ, který by otevřeně hovořil za někoho jiného. Zastával názor, kdyby chtěl, představil by se. Zřejmě se v této výjimečné situaci částečně styděl za svou funkci a společenské postavení, proto raději víc mlčel než mluvil, aby se náhodou neprořekl a nepoštval proti sobě těch několik málo lidí, kteří mu byli novou oporou a určitým náznakem, že snad bude lépe.
         „Nezdá se vám, že se ty mraky zase nějak stahují?“, nadhodila Ida, pohlížejíc na oblohu.
         „Asi jo,“ odpověděla Pavla. Moc dobře věděla, že Idina ‚všem určená‘ otázka patřila zejména Petrovi. „Pravda, že se protrhávaly víc než když jsme sem jeli.“
         „Tak hlavně, aby zas nezačalo pršet,“ prohlásil Miloš. „To by asi nebylo zas tak dobře.“
         „Tak to nepřivolávejte,“ pobídla ho Pavla, obdařujíc jej dalším vlídným úsměvem, „znáte tyhle přírodní zákony schválnosti.“
         „Znám, nebudu,“ ujišťoval ji. V jeho tváři se poprvé objevil velmi nenápadný náznak úsměvu. Jeho oči však stále zůstávaly chladné, alespoň se už odtrhly od domu, který byl už tak daleko, že byla pomalu vidět jen střecha.

Trucuje?, napadlo Petra. Ida se tu zjevně snaží mě dostat, já se snažím jí nepodlehnout, Pavla tomu všemu musí přihlížet, a tak se uchýlila k nouzovce s tím komunistou? Chce mě jenom naštvat? Pomstít se? Tak proč? Rozhodně se jí na to nebudu ptát. Ne teď. To bych byl hlupák.
        „Já jsem Pavla,“ řekla, natahujíc nesměle svou pravičku k Milošovi, který se na ni nejistě podíval. Chvíli nehnutě seděl, díval se na ni a přemýšlel, jestli má říct jen křestní jméno, i příjmení, nebo si vymyslet úplně jiné jméno.
        „Já jsem Miloš,“ odhodlal se po chvíli.
        „Já vím, všimla jsem si vašeho jména na zvonku,“ pravila Pavla dobrácky. „Jenom jsem si nezapamatovala příjmení, ale asi to pro vás bude lepší, co je mně po tom,“ podotkla s veselým smíchem. „A tohle je náš pes, Aron, a vepřík Fanda.“ Fanda si vesele zachrochtal a Aron znepokojeně seděl a zoufale se rozhlížel okolo.
        „Vrabec,“ řekl po chvíli. „Už víte?“
        „Ne, co?“, divila se.
        „Aha, nic, já ani nevím, asi to příjmení na zvonku, víte?“
        „Ano, už vím, Vrabec, jasně! Omlouvám se,“ řekla potutelně, sklápějíc hlavu do dlaní.
        „Nic se neděje,“ ujišťoval ji.
        „A čím se živíte, jestli se teda můžu zeptat? My tady s manželem pracujeme pro JZD, co jiného tady taky můžeme dělat,“ řekla, ukazujíc při tom na Petra a vzápětí máchajíc rukama okolo sebe, jako by trpěla Downovým syndromem třetí generace.
        Tak schválně, co z něj vyleze?, pomyslel si Petr. Věděl, že se bude Miloš zdráhat. Bylo mu to jasné od okamžiku, kdy se s ním poprvé setkal.
        „Vy to nevíte?“, ptal se Miloš udiveně. Předpokládal, že jakožto vysoce postavený politický představitel československého státu bude znám všude, i tady.
        Pavla věděla z doslechu, že ve vsi občas pobývá jeden z těch politiků, ale nevěděla ani jméno, ani kde se nachází, prostě nic. Jen o tom něco málo věděla.
        „Ne, nevím, proč? Měla bych?“, ptala se, neskrývajíc své velké udivení.
        „No, obvykle se mi stává, že to lidi ví, jste jedna z mála, která neví, a to jsem vážně rád,“ řekl, jako by jí chtěl zalichotit pro její - v tomto směru chabou - informovanost.
        „No, tak co tedy děláte? Prosím! Mě to vážně zajímá. A ještě víc proto, že jste tak tajemný,“ chrlila ze sebe dychtivě.
        Miloše její horlivost a dychtivost mírně zaskočily. Nevěděl, co si o tom má myslet, zda má jednat fér, nebo lhát. Uvědomil si, že o něm už stejně ví to základní Petr, tudíž by bylo víceméně hodně nefér, kdyby jemu přiznal pravdu a jí by vykládal bůhvíjakou pohádku.
        „Opravdu to chcete vědět?“, zkusil to ještě jednou. Naposledy. Jestli řekne ‚Ano‘, vyklopím to. Jiná možnost už neexistuje.
        „Ano,“ řekla očekávaně.
        „Když jinak nedáte,“ povzdechl si, „ale slibte mi, že mě pak neproklejete. Upřímně jsem si tím už znepřátelil tolik lidí, že by mě to ani v podstatě neudivilo, přesto by to trochu zamrzelo.“
        „Spolehněte se,“ řekla.
        „Jsem politik.“
        „Politik?“, zeptala se znova, ujišťujíc se ve sdělené informaci. „To jako vážně sedíte tam nahoře a rozhodujete o celé téhle naší zemi?“
        Ida byla touto prostoduchou Pavlinou otázkou velice pobavena. Jí, jakožto rodilé Pražačce, tato otázka připadala naprosto legrační, až ji skoro vyburcovala k hlasitému smíchu. Naštěstí se udržela.
        Pavlin manžel byl na takovéto její občasné výpady zvyklý a v zápalu pádlování ani nepostřehl, že vůbec nějakou mírně přihlouplou otázku položila.
        „Dá se to tak říct,“ řekl s dalším, tentokrát už o něco větším náznakem úsměvu, „ale nerozhoduju o celé zemi. To dělá prezident a všichni mí kolegové, nezávisí to jenom na mně.“
        Uvědomil si, že ho Pavla opravdu nezná a má možnost projevit se před obyčejnou řadovou občankou jako stejně obyčejný člověk, který dělá chyby stejně tak jako všichni okolo, jen s tou nevýhodou, že zastává jednu ze zásadních funkcí ve vládě.
        „Aha, jasně, takhle jsem to myslela,“ chrlila ze sebe, „snad jsem vás tím neurazila. A jaké to je?“
        „Co?“, zeptal se zaraženě.
        „No, jaké to je, sedět tam mezi těmi politiky a společně s nimi rozhodovat o těch důležitých věcech? Baví vás to? Může se stát politikem kdekdo?“
        „Není to tak snadné, jak si hodně lidí myslí,“ vysvětloval jí. „Občas člověk něco trochu neodhadne a logicky šlápne vedle. A když to udělá, je zle. Takové zásadní chyby se pak napravují jen hodně těžko. Ale o tom není radno se moc bavit. Může to skončit hůř než se zdá.“ Utnul této debatě. Pavla vycítila, že už se o tom Miloš nehodlá dále bavit a s pochopením přestala pokládat další otázky.
        „Aha,“ řekla akorát.
        Miloš chvíli mlčel a pak si vybavil druhou část Pavliny otázky: ‚Může se stát politikem kdekdo?´
        „A jak jste to vlastně myslela tou otázkou, jestli se může stát politikem kdekdo? Vy byste snad chtěla?“
        Pavla na něj pohlédla s neskrývaným respektem. Z očí jí přímo sršela její jednoznačná odpověď: „Ne! Ani náhodou! To já jen, že tady mému muži zrovna včera přišel dopis od ÚV KSČ a nabízejí mu účast ve straně, nebo tak něco,“ pravila nadšeně. „Byli byste pak kolegové? Nebo něco takového?“
        „Pavlo, prosím tě, nemluv o tom! Prosím!“, ozval se po dlouhé době Petr.
        „Promiň, miláčku, já jen myslela, že… by tě to mohlo zajímat a třeba by ti pan Vrabec mohl pomoct,“ snažila se obhájit.
        „Jenže já nechci. Ne teď a ne tady.“
        „Prosím?“, zeptal se Miloš Pavly, nechápavě pozvedávaje obočí.
        „Ale to nic, to nic,“ vymlouvala se nakonec Pavla, zoufale mávajíc rukama a třepajíc hlavou.
        „No, jak myslíte,“ řekl Miloš v jakési nejisté snaze z ní dostat konkrétnější informace. Zajímal ho jejich problém. Jestliže přišel Petrovi dopis od KSČ, musí to být něčím výjimečný a velmi dobrý člověk. A takové strana hledala téměř soustavně. Uvědomil si, že se k Petrovi musí chovat trochu kolegiálněji, aby ho případně do strany dostal. Vycítil, že se do toho Petrovi dvakrát nechce. Chtěl ho zbavit jeho pochybností a usnadnit mu tak rozhodování, zejména ve prospěch strany.
        Pavla jen rezignovaně pokývala hlavou a pozvedla obočí.
        „Ale jedno vím jistě. Bude lépe,“ odsekl Miloš. Doufal, že tím oběma nasadí brouka do hlavy a bude případně jednodušší je nalomit pro Petrův souhlas.
        „Jak to myslíte?“, začala zase pátrat Pavla.
        „Pavlo,“ řekl Petr nezvednutým, přesto výhrůžným tónem.
        „No, tak nic, omlouvám se vám, oběma.“ Rozpačitě rozhodila rukama, pootočila se a tiše sledovala okolní ubíhající krajinu ponořenou do kalné vody.