Václavův déšť

Den začínal tak, jako začíná každý jiný.. Rychlá snídaně, škola, práce. Rutinní den zpestřený lehkým pesimismem a hořkostí nad lidskými vztahy. Už dlouho jsem nic nepodnikla, natož něco, na co bych si pak kdy vědomě vzpomněla.. proč nejít alespoň do kina..?

Film „Strange than fiction“ mě nadchnul, naprosto mě rozzářil optimismem a vybudil k nesmazatelnému úsměvu. Co mě ovšem přivedlo přímo k extázi životního nadšení, byl déšť.

Déšť, lijavec, slejvák, buřina, provazce deště! Děkovala jsem nebesům že tam se mnou byla tak spřízněná duše, která se nadchla do procházky zavodněným Václavákem spolu se mnou. Když padly první kapky na vlasy, na tvář, na ruce, bylo to jak pohlazení, ale během pár vteřin by jste na mě nenašli místečko suché. A jak já si to užívala. Netuším kdy naposled jsem se takhle nahlas, jak blázen, smála, chodíce přitom po jedné z nejfrekventovanějších ulic naší Prahy.

Chci se s Vámi podělit o tenhle nepopsatelný pocit, tak dlouho jsem ho necítila, že je teď jediným, na co se dokážu soustředit.