JINÝ A JINDE

Nemůžeme si vybrat, kde by jsme chtěli žít. Musíme se držet pravidel, která nás svazují. Nikdy nevrátíme zpět chyby své ani cizí. V duši ale máme každý touhu rozletět se ke svým snům...

Pokus skončil. Vědci se rozcházeli a nechávali za sebou rozmačkané zneužité tělo bytosti s velkýma smutnýma očima a třemi prsty, která se svým způsobem už dávno zneužila sama experimentem vlastním. Hlavy měli svěšené, těla vyčerpané a uvnitř je děsily strašlivé myšlenky, přenesené tam z cizí mysli. Některé dveře je lepší neotvírat. Touha po poznání může zabíjet stejně tak, jako nevinná dětská hra.

Člověk se dokáže ztratit okolnímu světu, když to potřebuje. Není problém zmizet přede všemi lidmi, co by si mohli sebenepatrněji vybavit vaši tvář, když vás okolnosti k tomu donutí. Máme velký svět a v něm spoustu malých nepostřehnutelných lidiček. Uznávaný postarší vědec John Carp si nijak nenalhával, že jenom díky tomuhle stále ještě žije. Nepříjemná byla jen další stránka téhle jistoty, že díky ní existují lidé, co umějí výborně hledat. Dokonce se tím živí. Mezi takové experty na hledání osob ztracených z vlastní vůle, patřili i dva muži, kteří se nenápadně proplétali za ním davem. Přilepení na něj s pružností žabích jazyků. Od okamžiku, co si jich všiml, věděl, že veškerému jeho snažení je konec. Přepadaly ho nezvladatelné třasy zoufalství a musel se moc snažit, nedat na sobě znát, že ví o svém dopadení. Bude si tak moci v klidu odbýt poslední věc, která mu zbývala udělat. Vystřelit si mozek z hlavy.

Nejvíc ho mrzelo vědomí, že se nacházel tak blízko cíle. Chyběl mu necelý den, který neznamená nic ani v životě potulných hladových čoklů z městských skládek a mohl být se svou mladou snoubenkou úplně někde jinde, než se momentálně nachází jeho fyzická existence a dělat s ní úplně všechno, na co nebyl do teď čas. Sedl si v parku na lavičku a hlavu obrátil do korun stromů. Poslední čas žil jako stín, který utekl ze života toho, kdo ho vrhal po zdech a pošlapaných poflusaných podlahách. Neskutečně se vyčerpal. Před svou snoubenkou předstíral, jak je vše vpořádku a teď, vědom si svého zuboženého stavu, nechápal, jak jen jí dokázal přesvědčit.

Nahmatal pistoly v kapse a uvědomil si, jak těžce bude opouštět tenhle svět, který uměl být nespravedlivý, ale někdy se zachoval jako krásný sen. Mohl se nechat zatknout, ale neskončil by o moc lépe. Čekaly by ho nekonečné výslechy. Určitě by ho mučili a týrali, pak by stejně dostal elektrické křeslo. Vlastizrada se neodpouští ani těm, co mají Nobelovu cenu. To si radši kulku vpálí sám. Nepřejel mu před očima celý jeho život, jak se říká, ale vybavila se mu veškerá příkoří, co zažil při zápase chudého kluka, který toužil všem ukázat. Svět plný podvodů, starého myšlení, vysloužilých zabedněných profesorů, pochybných kandidátů snad na všechno, tajných projektů a nemilosrdných vládních agentů. Do všeho se mu míchaly velké smutné jednolité oči šedivých obličejů bytostí se třemi prsty, které jistě také plakaly, protože to nezvládly, stejně jako on. Raději si vynutil do mysli obraz snoubenčiny tváře, který se odrazil promítnutý mezi oranžové šťavnaté listy nahoře v korunách laskavých stromů a stiskl spoušť. Právě včas, aby se dvěma nenápadným chlápkům, co se k němu rozběhli, nepodařilo vykroutit mu zbraň z rukou. Na jejich oblecích, pečlivě zvolených tak, aby vypadaly co nejobyčejněji, se přisály lepkavé tmavé kousky jeho mozku a lebky, zářily na průměrně kvalitní látce jako ozdoby vítězství jediné svobodné lidské volby, zemřít.

Na trochu podivný život ženy v domácnosti si pomalu zvykla a už jí ani nepřišlo, že dříve dokázala být kvůli práci na nohou i deset hodin denně. Věřila svému nastávajícímu, že tento stav je pouze dočasný, než si vyřeší svůj momentální pracovní kolaps. Také věřila, že jí umožní zase někde pracovat, byť muži z předválečné generace o pracujících ženách stále neradi slyší. Jenže on byl jiný a na ní strašně hodný, proto ho také podporovala a neptala se na důvod jejich nesmyslného přestěhování se z krásné městské vily, do téhle díry. Proto zatím trpělivě trčela ve špinavém malém bytě, kde nebyl ani zaveden telefon a připadala si jako nějaký otrhaný vyhladovělý zavšivený emigrant ze zchudlé části Evropy, vděčný za střechu nad hlavou a vodovou polévku, i když její snoubenec byl bohatý a uznávaný člověk.

Každý den dělala téměř to samé, pečlivě se upravila, šla na procházku, nakoupila, a udělala oběd pro dva. Pak vyškrábala lžící do odpadkového koše z kastrolu porci, kterou pro něj schovávala od včerejšího oběda. Býval pryč i několik dní, nikdy nevěděla, kdy se dorazí a nechtěla, aby neměl co jíst, kdyby se zas vrátil pobýt s ní několik hodin. Po obědě četla, poslouchala rádio, čekala, vyčerpávala se chůzí a chodila brzo spát.

Ten den se nacházela zrovna v poslední fázi úprav svého zevnějšku a pilníčkem dolaďovala tvar svých nehtů, když se ozvalo zaklepání na dveře. To se jí ještě nikdy nestalo za ty tři měsíce, co zde utlumená nicneděláním, žije. Šla opatrně otevřít a doufala, že je to on a třeba si jen zapomněl klíče, ostatně už nebyl doma pět dní. Za dveřmi však stál cizí muž v černém drahém obleku. Vyšší a mladší, než její snoubenec. Představil se jako jeho kolega Peter Lencook. Pustila ho dál.

“Co je důvodem vaší návštěvy?”

“Povím vám to, až se posadíte.”

Obrátila k němu s obavou zrak, on jí zatlačil do jednoho ze dvou křesel, sám však zůstal stát a počal chodit po bytě sem a tam.

“Je mi nepříjemné, ale musím vám sdělit, že váš přítel…”

“Snoubenec.”

“…snoubenec je mrtvý a za necelou hodinu má pohřeb.”

Sevřela křečovitě rukama dřevěná ošoupaná opěradla a nadzdvihla se na nich.

“Co se stalo?”

“Sebevražda. Tak zní oficiální verze, kterou jsme jako jeho bývalí kolegové obdrželi.”

“Proč by to můj muž dělal? Pracoval teď na velké věci. Moc mu na ní záleželo.”

Muž stále chodil po pokoji a bylo na něm znát, jak obtížně hledá slova.

“John byl pravděpodobně duševně nemocný.”

“Můj muž byl naprosto v pořádku, jenom v poslední době pracoval víc, než by měl.”

“Váš snoubenec vůbec nepracoval, z laboratoří utekl už před třemi měsíci a od té doby se skrýval.”

Do očí jí vyhrkly slzy.

“Proč by to dělal?”

“Pracoval celý život na tajných vládních projektech, což je psychicky neskutečně náročné a pravděpodobně to přestal zvládat a místo, aby odešel na odpočinek, vsugeroval si chorou myšlenku, že přišel na něco velkého. Utekl sem sám před sebou.”

“Nevěřím vám. Prosím odejděte.”

Vstala a postavila se proti němu v momentě, kdy on končil svou otáčku na konci místnosti a znemožnila mu tak další pohyb.

“Můj snoubenec býval v poslední době neustále mimo domov a říkal, že pracuje. Mě by určitě nelhal. Chcete mi namluvit z neznámých důvodů lež, to znamená, že určitě nejste jeho přítel, takže odejděte.”

Muž si sáhl do kapsy v obleku a podal jí parte. Přidal ještě oficiální oběžník o smrti doktora Carpa, který koloval po laboratořích. Neměl sice vynášet ven žádný dokument, ale protože její reakci předpokládal, vzal ho sebou. Rozplakala se.

“Je mi to líto, taková věc se může stát každému, jinak to byl úžasný a skvělý člověk.”

“Co teda dělal celou tu dobu?”

“Pravděpodobně si tu někde pronajmul prostory, kde se věnoval experimentům, co nikdy nemohly vyjít a když mu došlo, že se honí za bludem, raději sám ukončil svou existenci.”

Přestala se klepat a pohlédla se zalitýma očima na něj.

“Kde má ten pohřeb?”

“To je právě jeden z důvodů, proč jsem tady. Vy na něj jít nesmíte.”

“Proboha, proč?”

“Johnův odchod od nás byl trochu nejasný a rozhodně nelegální. Nebylo by dobré, aby jste na sebe přitahovala pozornost, mohlo by to být nebezpečné, on nepracoval na poště, to si musíte uvědomit a udělal moc ošklivou věc, když zmizel. Všichni jsme vázáni přísným mlčením o naší práci. Na jeho majetek stejně nemáte právní nárok.”

“O ten mi vůbec nejde.”

“Jsem jediný, kdo ví, že měl přítelkyni. Svěřovali jsme si různá tajemství a navzájem jsme si slíbili, že kdyby se někomu z nás něco stalo, tak tomu druhému prokážeme službu. John má ve Švýcarsku tajné konto, o kterém vím jen já, mám zařídit, aby patřilo jenom vám. To bylo jeho první přání, zabezpečit vás a to druhé je, abych vás udržel stranou a nikdo se o vás nedozvěděl.”

“To tu mám jenom tak sedět, zatímco budou zahazovat hlínou tělo člověka, co pro mě znamená všechno na světě?”

Posadila se zpět do křesla a přestala ovládat svůj smutek.

“Johnovi už stejně nepomůžete a on si to takhle chtěl, je to poslední, co pro něj můžete udělat, když tu zůstanete.”

Celý nervózní jí položil ruku na chvějící se rameno.

“Zvládněte to prosím, já musím už jít, nebylo by dobré, abych se tam neukázal.”

Vzal klobouk a zamířil ke dveřím.

“Vrátím se, jak jen budu moc. Nikam nechoďte.”

Pak za ním potichu zaklaply dveře, mezi zašlými stěnami, zčernalými od špatně odvětrávané plotny začernalými, se ozýval již jen nepotlačovaný, bolestný, upřímný ženský pláč.

Nedostala čas, se otřepat, protože do pěti minut někdo dost neurvale bouchal na dveře.

“Otevřete.”

Slzy se jí zarazily v kanálkách tím hlasem.

“Kdo je tam?”

“Vyšetřovatelé úřadu vlády pro věci největšího ohrožení.”

Otevřela dveře. Dovnitř vtrhnul nevýrazný chlápek v obnošeném oblečení a s napřaženou zbraní. Vycítila z něj nebezpečí, přes všeovládající žal, se v ní vzmáhala její sebezáchova. Prošel se zbraní napřaženou před sebe celý byt, dokud si nebyl jist, že je v něm sama. Ukázal odznak a pak jí přivázal ruce k opěradlům křesla, které zoufale tiskla. Beze slova vysvětlení počal klást otázky. Odpovídala mu podle pravdy, bylo jasné jako otisk stopy v zasychajícím blátě, že lhát o čemkoliv je ta největší hloupost. Po chvilce se ozvalo zaklepání, na které agent zřejmě čekal a vpustil dovnitř dalšího. Ten mluvil o něco vyšším hlasem, a byl trochu hubenější. Pohyby a vzezření měli oba podobné, pečlivě unifikované, odchylky potíral výcvik.

“Šel rovnou na ten pohřeb?”

“Jo. Kdo je tohle?”

Nově příchozí si sedl před ní na paty, hlavu měl v úrovni jejího břicha a prohlížekl si jí. Když se nabažil, vstal a potichu hvízdl.

“Tvrdí, že je Carpetova přítelkyně.”

“Ten staroch si asi uměl užívat. Myslíš, že takhle na ženský zabírá Nobelova cena?”

Oba se rozchechtali.

“Byl dobrý nápad, pohřbít ho v místě, kde si prostřelil kebuli, věci se tu odhalují nějak sami, že jo, slečinko?”

Nijak na tuhle poznámku nereagovala a snažila se tvářit lhostejně. Začali prohledávat byt. Všechno systematicky a neurvale házeli doprostřed místnosti, když zjistili, že daná věc, kterou předtím pečlivě popřevraceli v ruce, pro ně nemá žádný užitek. Přestali si jí tak dál všímat, takže mohla opanovat strach, který se vrhnul do orgánů jejího těla a nutil jí se třást.

Uplynuly dvě hodiny a v bytě nastal neskutečný nepořádek. Nic nezůstalo na svém místě, před očima měla smetiště vyházených věcí. Chtěla je praštit něčím tvrdým po hlavách oplátkou za ten binec, co jí udělali v pečlivě uklizené domácnosti. Dala by do úderů na jejich zátylky netušenou sílu a rozmačkala by jim lebky jako puchavá vejce. Přišlo jí, že všechno kolem znesvěcují jako nějací pohani na posvátné půdě. Proťukávali zdi a hledali v nich tajné skrýše, když na dveře někdo tiše zaklepal. Okamžitě přestali a v rukou se jim objevili zbraně. Zprudka otevřeli a zatáhli dovnitř vyděšeného Petera Lencooka, který jí přišel sdělit detaily o teď už jejím švýcarském kontě. Přivázali ho do druhého křesla, které posunuli do rohu místnosti, aby před ním vytvořili pro oba prostor.

“Pane Lencooku, váš kolega, kterému jste byl dnes na pohřbu, se podílel na krádeži v laboratořích a dopustil se tak smrtelného zločinu. Jedná se o věci největšího utajení, ohrožující státní zájem a život miliónů obyvatel na celém světě. Máme dovoleno použít jakýchkoliv prostředků k jejich nalezení, protože čas hraje zle proti nám. Pokusil jste se spojit s jeho přítelkyní, nebo tohle alespoň o sobě ta žena tvrdí, o které jsme nevěděli ani my. Vychází nám, při použití prosté logiky, že jste do toho zapleten také. Bude pro vás nejlepší, když okamžitě vše povíte. Ušetříte si spoustu nepříjemné fyzické bolesti.”

Oba si vyhrnuli rukávy u košil.

“Takže, se ptáme, kde to je?”

Celou dobu se jim díval stísněně do očí a potom s nervózním hlasem řekl.

“Já s tím nemám nic společného. John mě poprosil už kdysi dávno, abych se o ní postaral v případě jeho smrti.”

“Tohle jsme nechtěli slyšet.”

Jeden agent mu nacpal do pusy roubík, zatímco druhý si skočil do kuchyňky pro nůž. Podrželi ho a jedním trhnutím mu vyškubli nehet z prstu pravé ruky. Počal se divoce zmítat a oba agenti čekali, až se uklidní.

“Hned na začátku jsme vám vysvětlili, jak chceme, aby naše komunikace probíhala, takže až se uklidníte a my vám uvolníme ústa, povíte něco mnohem zajímavějšího.”

Udělalo se jí špatně, poslední dobou to nebylo nic neobvyklého, obvzlášť po ránu a mělo to zcela jasnou příčinu, ale nikdy k tomu neměla tak vážný důvod. Civěla na destičku nehtu, která přistála na zašlém koberci kousek vedle jejích nohou, od kterého se táhl krvavý cár masa. Věděla, že se musí pokusit zachránit se, protože v téhle situaci nebyla jenom sama za sebe. Začala divoce přemáhat svůj strach, pulsovaly v ní nápady a možnosti, jeden za druhým, žádný však realizovatelný. Neposlouchala, co se děje tam kousek vedle ní a přemýšlela.

Jednat začala, až když jí o nohu škrtnul třetí nehet a na silonkách jí zanechal tenkou červenou čárku. Její výhodou bylo, že si jí nikdo nevšímal. Vyzula si botu a opatrně zvedla chodidlo. Snažila se potichu otevřít zásuvku. Její snoubenec tam měl nůž, kterým si seřezával doutníky a který byl na rozdíl od těch v kuchyni tak ostrý, že si ho tajně půjčovala na odkoštění masa. Zásuvku se jí podařilo pootevřít a už se na ní nadějně leskl kovový plát s umělecky zdobenou rukojetí. Vstrčila útlé chodidlo do mezery a sevřela nůž. Špička se jí klepala nervozitou, kterou nedokázala ovládnout ani obava z prozrazení. Jí nesmí dělat, to co jemu, nebolelo by to totiž jenom jí. Podařilo se jí položit nůž na křeslo, kde už na něj dosáhla konečky prstů ruky a obratně ho sevřela. Prádelní šňůra povolila rychle pod nabroušenou, ušlechtilou ocelí. Na osvobození druhé ruky jí stačily čtyři, pět tahů. Potichu vyskočila a zarazila vší silou ostří do ramene jednomu z agentů. Ten zařval a udělal přesně, co potřebovala, upustil pistoli na zem. Sebrala jí a zamířila na druhého z nich, ten ve zmatku nestačil pozvednout tu svou. Věděl, že už je pozdě, aby tak udělal a pouze ustupoval co nejdál od ní. Bodnutý agent už stihl také zhodnotit situaci počal také couvat, ale na opačnou stranu.

“Položte to a bude všechno vpořádku, tohle nemůžete vyhrát.”

Bylo jí jasné, že v okamžiku, kdy se oba ocitnou po jejích stranách, dostanou jí, začala panikařit, věděla, že i přes zbraň ve své ruce prohrává. Pak se to v ní vzedmulo, jako nakvašené víno.

“Okamžitě se oba zastavte, nebo to do vás našiju, kreténi, tohle na mě nezkoušejte.”

Oba ztuhli. Znova zařvala.

“Ty to koukej položit, nebo Ti rozstřelím kebuli.”

Agent opatrně položil zbraň.

“Vlezte si támhle naproti nám do kouta.”

To se řekl Peter Lencook, který se konečně sebral. Ulevilo se jí, konečně v tom nebyla sama.

“Miřte na ně jednou rukou a druhou mě rozvažte.”

Zamířila na ty dva v koutě, kteří se teď tvářili stejně nevýrazně, jako jejich obleky. Jistota z nich zmizela a nezůstalo po ní nic, jako když luční koník vyskočí z dlaní svého trýznitele do vysoké trávy. Došla k Peterovi a uvolňovala mu pouta.

“Tu druhou ruku mi rozvažte, na téhle nemám nehty, těžko bych si pak rozvázal tu druhou.”

Přešla z druhé strany křesla a povolila několik uzlů. Pečlivě mířila na ty dva, dokud se on již nevyprostil sám. Sebral druhou pistoli a pak k agentům posunul křesla, opatrně, aby s nimi nebyl v sebemenším kontaktu. Naznačil jim, ať se každý do jednoho posadí a přivázal je k nim a nacpal jim do úst roubíky. Věc, kterou si nechal škodolibě nakonec, bylo vyškubnutí nože na ořezávání doutníků z ramene toho bodnutého.

Úlevou se sesula na zem, pistoli položila před sebe a zpracovávala všechny emocionální bouře, které se jí teď zmocnily, když uvnitř ní zas byl na ně prostor. Peter jí obejmul kolem ramen.

“Zachránila jste mě a sebe taky.”

Rozhlédl se po bytě.

“Přineste mi obvaz a něco proti bolesti, jinak vám tu omdlím.”

Přinesla z kuchyňky lékárničku a sklenici s vodou, ovázalo mu ruku, nechala ho spolknout nějaký prášek a sama si vzala taky. Všimla si, že ho to pobavilo, pak se jeho pozornost upnula od ní k agentům. Nějakou dobu přemýšlel.

“Pánové, kdybych nevěděl, že mi to uškodí, tak vás tady zmasakruju a postřílím, jak nacisti židovské vězně. Naštěstí pro vás, jsem rozumný a vzdělaný člověk.”

Pak se otočil k ní.

“Zbalte si nejpotřebnější věci, musíme zmizet, dokud se situace neuklidní.”

Vzala jeden menší kufr a naházela do něj několik věcí z hromady uprostřed místnosti a pak si odskočila pro vše podstatné, co se nachází v koupelně.

“Můžeme vyrazit.”

Pokusil se na ní usmát, oba je to spíš uzemnilo, tak raději potichu odešli z bytu nepěkných vzpomínek, proměněného ve smetiště.

Seděla skrytá před zraky zvědavců v rohu jedné malé kavárničky a pozorovala lidi venku, přes velké okno, ze kterého se dalo široce vidět po celém náměstí. Třetí káva s koňakem jí vyhnala z těla pocit, že do něj svou bytostí nepatří a začala si zas pomalu osvojovat jistotu pohybů. Venku u kašny vegetovala partička hippies. Bylo všude plno téhle zmatené mládeže. Znechucovalo jí, jak po sobě lezou, válí se po zemi, věčně mimo z velkého množství vykouřené marihuany, páchnou a hulákají. Jedna z dívek stála ve vodě a omývala si rozkrok, zatímco jí míjeli lidé, spěchající z práce do svých domovů, nebo za večerní zábavou a snažili se nedívat jejím směrem. Nikomu z jejích přátel to nepřišlo ani přinejmenším špatné. Představovala si, jak by na to reagovala její matka. Pravděpodobně by její pečlivou veřejnou očistu přešla s opovržlivým přehlížením, nebo by po ní něčím hodila, aby se té nebožačce rozsvítilo v makovici.

Uvědomovala si, jak do téhle doby bez řádných hodnot nepatří. Měla meziválečná léta svého dětství zidealizovaná, protože její maminka udělala všechno, aby doma byla pohoda a přívětivá náruč rodiny, kterou později tvořily už jen ony dvě. Chtěla být, jako ona. Nikdy si proto nevzala na sebe džínsy, nenechávala své nohy pod sukní nahé bez punčoch, prsa pro ní byla ozdobou ženy a nikoliv bez podprsenky visící přítěží pod vytahaným batikovaným tričkem. Matka byla vždy upravená, čistá a před muži svá, ne jako ta coura venku. Všimla si, že jedna dvojice se chystá, spolu kopulovat. Dívka naposled natáhla z jointa, odhodila ho s polichoceným smíchem, zatímco jí jedna mladá vousatá mánička s nahým zadkem vylézajícím mu z džín, roztahovala stehna. To opravdu nemusela, dívala se raději do kávových zdí kavárny. Jak moc by se chtěla narodit o dvacet let dřív a prožít léta nevinnosti, kdy dospívala její matka, v čistotě a řádu. Přestalo se jí tu líbit a nemohla se dočkat Petera.

Ten se nenápadně poflakoval poblíž parkoviště, kde si přes noc nechávají své dodávky drobní obchodníčci. Platili si společně hlídače, aby měli jistotu, že jim je nikdo nepoškodí, nebo dokonce neukradne, což by mělo pro člověka, potřebující každý den vydělat, obrovské následky. Na hlavě měl čapku a přes oblek z pohřbu pracovní bundu. Oboje si koupil spolu s nářadím v pracovních potřebách. Šel volně a trochu přihrble, aby působil jako ostatní dříči okolo. Předtím se také vyválel na jedné stavbě v hromadě štěrku, aby skryl novotu svého oblečení. Plán byl jednoduchý, když se mu podaří ukradnout jedno z těch aut, má jistotu, že to nikdo nenahlásí dřív jak ráno. Obelstít ostrahu v noci bylo nemožné, ale teď v odpoledních hodinách to nebude takový problém. Panoval zde čirý ruch, jak ti co měli odježděno, parkovali své vozy. Občas odjížděli auta těch, co rozvážejí navečer. Počkal, až se parkoviště zčásti naplnilo. Pak se nenápadně přiblížil k jedné dodávce, která byla před hlídačem skryta velkým náklaďákem a pomocí nářadí, ji otevřel. Nastartovat mu netrvalo také nijak dlouho. Vcelku v klidu odjel z parkoviště a po vzoru ostatních mávl přes kšilt své čapky na ostrahu.

Vždy přišla o všechno, co měla ráda. První ztrátu zažila v dospívání. Ten čas nese každá dívka těžce. Nemůže věřit vlastnímu tělu. Z kamarádek se stávají sokyně a z kluků bezohlední hulváti, kteří terorizují své okolí a jejich největší zábavou je mučit zvířata a mladší děti. Měli v té době kohouta, vlastně dva, jeden běhal celý den venku se slepicemi, celý takový umouněný a zavalitý, zatímco druhý byl zavřený v malém výběhu a pečlivě vykrmovaný. Měli ho několik let, její matka ho přepečlivé hýčkala a rozmazlovala a i ona k němu časem přilnula. Jemu chodila vyprávět o všem, co se jí přihodila a svěřovala se mu se svými trápeními, zatímco hladila jeho čisté, syté barevné peří. On si na ní také zvykl a stal se jejím nejlepším společníkem v letech, kdy ztrácela všechno dívčí. Nechápala, proč ho matka má, když nepřinášel žádný užitek. Když se jí zeptala, tajemně se usmívala. Přišlo jí to divné, ale smířila se s tím. Jednoho dne se ale měla dozvědět krutou pravdu.

Matka se seznámila s novým mužem, nikoho neměla už téměř pět let od otcovi smrti. Točilo se okolo ní spousta mlsounů, matka byla pohledná a schopná sama vést farmu, což jí činilo v očích hrubého pohlaví ještě atraktivnější, ale ona je až do teď odmítala. Sama musela uznat, že chápala proč. Její nápadník pocházel z Belgie, neměl pleť vrásčitou a spálenou od slunce na poli, ani ruce sedřené od nářadí jako místní muži a jako úspěšný obchodník nebyl vůbec chudý.

Dřív, než se matka přestěhovala s otcem, bydlela s rodiči na farmě ještě o kus dál na jihu. Často jí vyprávěla o svém dětství a také černoších, kteří tklivě zpívají při práci a také o jejich staré vědmě, která znala dávné náboženství od svých předků ještě z Afriky. Několikrát v životě tu ženu viděla, když byly na návštěvě u babičky a dědečka a přestože byla usměvavá, jí z ní vždycky mrazilo. Také díky tomu, že matka jí říkala teto.

Toho dne ráno dorazila černoška teta ještě s několika dalšími černochy k jejich domu. Tušila okamžitě, co se bude dít. Matka chtěla slyšet věštbu ohledně sňatku se svou novou známostí. Nechtěla nic ponechat náhodě, jako když si bezhlavě vzala jejího otce. Příchozí se nepřítomně postavili do kruhu a začali tančit za doprovodu bubnů, ozvučných dřev a rohů. Primitivní hudba strhávala jejich těla a zfanatizovávala jim pohledy. Klapot rytmu a huhlání duchem opuštěných úst sílilo, když matka přinesla jejího milovaného kohouta. Pochopila, na co ho vykrmovala a rozmazlovala. Měl se stát obětí. V tranzu se dívala, jak ho vědma bere vystrašeného do rukou, uznale chválící, jak je pěkný a vypracovaný. Byl vhodný pro věštbu. Sama začala křepčit, dokud na ní nepřišel trans. Mezi pysky jí odkapávala pěna a ztrácela občas rovnováhu. Pak jediným škubnutím kohoutkovi utrhla hlavu a polila se jeho krví. Pokropila i ostatní, včetně jejích šatů. Plakala, když viděla, jak dopadl její přítel kohout a v ruce svírala šaty s několika kapkami jeho krve, která se pomalu vpíjela do hrubé látky. Věštba dopadla úspěšně, prožije s novým mužem roky štěstí a hojnosti.

O matku přišla také. Věštba se ve všem vyplnila, byla šťastná a hýčkaná, akorát se také měla zeptat, kolik že roků to bude trvat. Za její smrt nemohlo však voo doo, ale Adolf Hitler. Její muž měl židovské předky, byl bohatý a nechtěl opustit své společnosti. Podařilo se mu vydržet do roku čtyřicet čtyři, pak ho čekal koncentrační tábor. Spolu s ním skončila v peci i její matka, která nechtěla manžela opustit a i její dvouletý nevlastní bráška, kterého viděla jednou v životě, když jí ho matka přijela z Evropy ukázat do internátu.

Nemohla se s tím svěřit ani své nejlepší kamarádce, se kterou se spolu znaly od dětství a kromě několika časových údobí, kdy se k smrti nenáviděly, si nedokázaly bez sebe představit jediný den. Přišla o ní v podstatě už v den její svatby. Neměla na ní tenkrát nikoho kromě jí, matky a bratra ženicha. Nikdo další nepřišel. Nesehnaly ani faráře, jak ti černí, tak ti bílí, se zřekli žádosti o jejich oddání. Její manžel byl totiž černoch a míchání ras se v té době ještě neodpouštělo. Obřad nebyl oficiální, jen si na něj hrály, předstíraly, že je vše jak má být, aby spolu pak mohly strávit celý život. Místní jim nedali moc času na lásku, za necelé dva měsíce je našli mrtvé. Jeho visícího na stromě, vykrváceného po tom, když mu usekly genitálie a jí, přivázanou k ohradě a znásilněnou členy ku klux klanu až k smrti. Stihla, hned jak se to rozkřiklo, doběhnout na jejich pozemek jako jedna z prvních ještě dříve, než dorazila policie. Viděla, jak po zaschlé krvi na jejich tělech lezou potravou rozhněvané mouchy. Jediná ze všech čumilů se odhodlala a přehrnula své kamarádce sukni zpět ze zad na zadek a stehna a trochu důstojně jí zakryla.

Teď přišla i o svého snoubence. Jediného muže, který jí do života dokázal přinést vše, co si kdy přála. Někteří muži jí přinášeli erotické pobláznění, jiní možnost zabezpečení, on měl obojí a ještě k tomu přidal to, že si jí dovedl vážit.

Konečně zastavila před kavárnou otlučená šedivá dodávka a Peter jí zamával z okénka. Překvapovalo jí, jak je obratný v takových věcech, že jí vážně ukradl. Vědci jsou použitelnější, než kdy předpokládala. Nechtěla domýšlet, čeho mohl být schopen její zesnulý John. Zaplatila, vyběhla ven a rychle nasedla. Dokud nevyjeli z města, mlčela.

“Kam jedeme?”

“Víte, trochu jsem to přehodnotil, musíme jednat, ne se někde schovávat.”

“To znamená?”

“Musíme najít to, co vláda tak shání a vyměnit za naší svobodu.”

“Proč teda s nimi nespolupracujeme?”

“Protože si myslí, že v tom také jedeme a než je přesvědčíme, bude pozdě. Jestli Johnův komplic udělá to samé, jako on a prožene si kulku hlavou, už je nikdy nepřesvědčíme, že s tím nemáme nic společného.”

Dívala se po místní hrbolaté krajině, mezi níž se po nijak zvlášť kvalitní silnici proplétali a měla potřebu s ní splynout, jako černá tuž s bílou čtvrtkou.

“Vy tušíte, kdo z vás je tím komplicem?”

“Tuším, na pohřbu jem si všiml, že Alex Walk, jeden z předních kapacit našeho ústavu, dá-li se o té utajené instituci takhle mluvit, nastupuje do auta s neznámými lidmi. Nijak sem se nad tím nepozastavil, na pohřbu byla spousta lidí, které jsem neznal a všichni měli černé obleky, ale to co se přihodilo potom, mě dostatečně upozornilo. Musíme se dostat do jeho domu a najít tu věc. Máme větší šanci, než agenti, protože jsem vědec jako on, myslím stejně. Špatné bohužel je, že jsem ho moc neznal, ale musíme doufat.”

Opustily kopcovitou krajinu, která se dala spatřit jen ve zpětném zrcátku jako zelené kupky, protože dodávka neměla žádné zadní sklo, jen plech přivařený ke zkříženým nosníkům se dvěma panty a zámkem mezi křídly dveří. Pozorovala koutkem oka Peterovu siluetu a všímala si, jak se zase začíná ošívat. Poznala na něm, že by potřeboval chodit sem a tam, jako u ní v bytě, protože jí chce něco závažného říct

”Budete to muset provést vy.”

“Provést co?”

“Dům Alexe Walka bude jistě hlídaný, uvnitř budou počítám tak maximálně dva agenti. Mě by okamžitě poznali, ale vy máte šanci proklouznout a zaměstnat je, než se dostanu dovnitř.”

Nevědomky si rukou pohladila podbřišek, zmocňovala se jí hrůza, když si uvědomila, že jí nutí vědomě riskovat kvůli něčemu, co se jí v podstatě netýká. Chtěla získat čas, aby se z toho mohla nějak vymluvit.

“Rozmyslím si to.”

“Není co si rozmýšlet, musí se to tak udělat. Není na to už ani čas. Vidíte město před námi? Tak zde to je.”

Baráčky předměstí se pomalu zvětšovaly před silnicí a v pozadí se odhalovala oloupaná industriální zóna. Město co se blížilo, dýchalo poklidem a tvrdou prací.

“Nebude to nic složitého, nebojte. Mám to promyšlené. Vejdete dovnitř a budete předstírat, že jste jeho známost, ze které se chce vykroutit. Zabavíte tak agenty a v nestřežený okamžik na ně vytáhnete pistoli a dáte mi znamení, já vběhnu dovnitř a vyřídím zbytek.”

“Zní to jednoduše.”

“Tak vidíte.”

“Kde jste se naučil všem těmhle trikům?”

“Všichni jsme museli prodělat alespoň základní výcvik, kdybychom se náhodou ocitli v situaci, kdy se setkáme s někým, kdo by se chtěl více dozvědět o našich projektech.”

Pak už mlčeli do té doby, než zastavily kus od domu. Prozkoumali okolí, ale nikdo podezřelý se tam nenacházel. Podával jí zbraň.

“Ne, do kabelky si jí nedávejte, zastrčte si jí pod sukni, co nejvíc nahoru, když to dobře sehrajete, nenapadne je se vám tam podívat.”

Řekl to tak přirozeně, že jí ani nenapadlo, v tom hledat něco víc. Vzala jako samozřejmost, zastrčit si pistoly do kalhotek, kde jí kov chvíli studil, než jí zahřála. Jakmile se vyzbrojila, stala se odhodlaná. Teď už to bylo jenom na ní.

Pozoroval jí, jak se pomalu blíží po úzkém chodníčku z velkých jemnozrnných dlaždic, přetínajíc zahradu se zelenou krátkou travou, vedoucím před dveře domu. Ten se tvářil, že čeká, až s ním ta hezká bytost pohne. Tak rok je to, co mu jí John představil. Hned jak jí přejel poprvé očima, přemýšlel, jak mu jí opatrně rozmluví, protože nabyl přesvědčení, že se pomát, chtít s ní něco mít v jeho věku a postavení. Teď si musel přiznat, když sledoval její rozhodné kroky, že je na ní i něco víc, než její hebká pleť. Čekal od ní, že bude fňukat, ale nějaká cizí síla se z ní zničeho nic vždycky přihrnula a ona dokázala jednat s nezastavitelnou brutalitou dogy, vycvičené na zabíjení medvědů. Nepobíral, odkud se to v ní bralo.

Jak si vzpomněl na Johna, propojily se mu v hlavě i další vzpomínky. Dostali se tenkrát s výzkumem do mrtvého bodu a už několik dní se deprimovali tím stavem. Po práci spolu nezávazně hovořili, on však byl celý nesvůj, protože se chystal Johnovi říct něco, kvůli čemu se zavírají do polstrovaných cel blázinců i duševně chudí lidé, natož vědci.

“Zkusil bych magii.”

Přešel jeho slova s mlčením.

“Zamysli se nad tím. Hledáme neznámou sílu, na jejíž bázi fungují jejich jinak dost netechnologické věci. Co když je to ta samá síla, ve kterou věřili naši předkové.”

Odmítavě k němu zvedl za chůze ruku.

“Nevěřil bych, že jsi schopen uvažovat o podobných bludech. Všichni jsme zoufalí, ale nesmíme proto podléhat pověrám.”

Zastavil ho a snažil se slovy prolomit jeho zatvrzelost.

“Podceňuješ myšlení našich předků. Co když dokázali rozeznat tu sílu. Mohly by vzniknout celá učení ve stovkách národech a nikdo by si je neověřil? Možná my jsme ti, co žijeme v bludu.”

“My hledáme vědecky podloženou sílu.”

“Já taky. Proč neudělat jeden pokus? Stane se z tebe míň vážený vědec?”

Začal o tom analyticky uvažovat.

“Nestane.”

“Vidíš, o nic vlastně nejde.”

“Jak si to představuješ?”

“Zkusíme pomocí jejich technologie a kabalistických nauk oživit vědomí těla jednoho z nich.”

“Muselo by to ale vyjít, jinak budeme za cvoky.”

Dal se znovu do chůze, ale ne proto, aby se vyhnul naléhání. Viděl před sebou nové otevřené možnosti.

V okamžiku, kdy vystoupila z auta a směřovala k brance domu, neměla žádnou představu, jak to celé provede. Potom si vzpomněla na svou bývalou kolegyni, na dívku, co dělala asistentku ředitele před ní. Ta svedla ředitele na jedné služební cestě, jenomže to bylo vše, čeho dosáhla, pak se jí plán vymkl z rukou. Nikdo jí neuvěřil roli oběti a zneužité chudinky. Vybavovala si veškeré její jednání, chování a hlavně zoufalost, kterou nezvládala, jak se jí postupně hroutily plány, protože hrála moc vysokou hru. Postupně jí všichni opouštěli, ženy jí dělaly nepříjemné naschvály a jí mrznul na tváři nevinný výraz a zbytky vypočítavosti. Neustála, kudy se vydala, odešla a nikdo o ní víc nevěděl.

Na její místo přijali ji. Také musela chodit s ředitelem po rautech a večírcích, ale nikdy si ho nepustila blíž, ani on jí ne, poučil se. Na jedné akci potkala i Johna, ale na to teď myslet nechtěla. Jí teď čekala jiná věc, přelstít vládní agenty. Vžila se do role ženy, co zápasí a prohrává s mužem. Převzala její gesta, sklon hlavy i tón hlasu a její uvěřitelnou jistotu. Neměla jinou možnost, než uspět, toho si byla až moc vědoma.

Zazvonila u vstupních dveří. Ty se téměř okamžitě otevřely, ale uvnitř neviděla nikoho. Pravděpodobně se skrývali. Vešla.

“Alexi? Kde jsi?”

To už jí uchopily něčí paže a zatáhly jí doprostřed místnosti, druhé jí okamžitě odebrali kabelku. Teprve teď se stihla rozkoukat. Stáli tam zas dva, ten počet už s nimi měla tak nějak spojený, jeden na ní mířil, druhý vysypal obsah její kabelky na stůl a pohrabal se v něm.

“Nic tam nemá.”

Sdělil svému kolegovi.

“Kde je Alex? Vy jste ho zabili?”

Podívali se na ní, jeden jí začal prohledávat. Jel od rukou, zastavil se jí v podpaží, na prsou, pak přes boky dolů. Nekontrolované chvění se jí počalo z žaludku šířit do rukou, nechtěla myslet na zbraň pár centimetrů od agentových rukou.

“Ne.”

“Škoda, to jste měli.”

Oba se zarazili, toho využila a posadila se, snad takhle nebude pokračovat v prohledávání.

“Za to co mi provedl, by si to jistě zasloužil.”

“Co vám udělal?”

“Schovává se přede mnou.”

“Jaký k tomu má důvod.”

“Je to podvodník, naslibuje dívce lásku a pak se schovává.”

Tváře agentů se uvolnili, vycítili, že se mohou docela slušně pobavit. Jejich hlas měl poprvé, co slyšela, nějaké lidské zabarvení a ne jen úsečnost v obavě.

“Co přesně vám nasliboval?”

“Mělo mě to dojít hned, jak řekl, že se půjdeme jen tak projít. Na tom večírku mu bylo prý příliš dusno.”

Od těch dvou se ozval tlumený chechot, dívali se svítícíma očima na sebe.

“Co bylo dál?”

Plán se dařil, byla přesvědčivá, ale nijak jí to neuklidnilo, protože slyšela, že v domě je ještě někdo další. Odněkud se ozývaly tlumené zvuky, ze kterých jí ani nevěděla proč, běhal mráz po zádech.

“No, posadily jsme se v parku, v takovém lesíku a on mi začal vysvětlovat, jak mě miluje a jak by se mnou chtěl být napořád.”

“Vy jste mu věřila?”

“Samozřejmě, takový solidní člověk.”

Agenti vyprskli.

“Potom se to asi pokazilo, předpokládám?”

“Představte si, že mě obnažil prsa a že mu to nestačilo.”

Zadívali se na ní, ale jinak než předtím, pobavení bylo pryč, v očích soustředění. Přejela po sobě dlaněmi. Už jí nevnímali, jako svou práci, dalšího člověka na výslech, ale jako krásnou, snadno dostupnou, naivku.

“Potom se mi sápal pod sukni, asi takhle.”

Vyhrnula si ji lehce dlaněmi, jejich oči zabloudily na místo, kam směřovaly její dlaně. Pistoly, která se v nich objevila, určitě nečekali. Namířila jí na ně a oni se napřímili a toporně stáli, báli se pohnout.

“Okamžitě ruce nahoru a ticho.”

Sama se snažila říkat to potichu a co nejdůrazněji jí to stažené hrdlo dovolovalo, protože jí pomalu začalo docházet, co znamenají ty utlumené zvuky ozývající se v tomhle domě. Přešla, pozorně je pozorujíc, k oknu a odhrnula závěs, což bylo znamení. Pak stejně opatrně otevřela dveře. Teď už jen za všechno na světě doufala, aby se objevil Peter.

Několik dní po rozmluvě, šel spolu s Johnem a se čtyřmi dalšími vědci k průhledným nádobám, kde plavaly rozbředlá šedivá těla cizích bytostí v konzervačním roztoku. Jednoho z nich vyjmuli a přenesli na stůl, kde se připravovali provést obřad necromancie. Museli být opatrní, protože i přes veškeré pokusy o dokonalou konzervaci, jejich těla rosolovatěla. Rozestavili okolo něj vybraná zařízení lodi, o jejich účelech už něco věděli a které musely pracovat na nějaké mentální úrovni jako centrální vědomí a spojili je geometricky s věcí připomínající svítící kámen. Rozdělali louče a zapálili misky naplněné předepsanými magickými esencemi. Uchopily se za ruce, jejich chřípí se rozšířila pachem nadpozemských vědění a otevíral se jim v hlavách prostor pro mimosmyslová vnímání. Síla plamenů rozmístněných kolem nich házela pravidelné průhledy do jiných stavů světla a hmoty, které ignorovaly vzdálenost a rušily místnost, ve které konali. Těla se jim škubaly a cosi už za ně neustále opakovalo zaříkávací formuli.Ty, jenž jsi mrtvý, přijď k nám, ty, jenž jsi mrtvý, přijď k nám, ty, jenž jsi mrtvý, přijď k nám, ty, jenž jsi mrtvý, přijď k nám

Spojenýma rukama jim probíhala tekutá elektrizující síla a bytost před nimi se vznesla metr nad desku jejich stolu. Jeho mysl se propojila s tou jejich. Dozvídali se věci z jeho smutné tváře, ochutnávali žal z jeho očí.

Projel jimi šok, náhlý, bolestivý, vzniklý z nechtěného poznání. Křečovitým trhnutím svalů se rozpojili. Poznali, kdo je záhadná bytost, jakou vražednou technologii se to snaží použít. Svíjeli se na zemi, rozházeli ohně a nádoby po podlaze. Vznášející se tělo dopadlo ztěžka na plochu stolu a jeho nepevná, rozteklá struktura se rozprskla do prostoru a přilepila se i na jejich rubáše pošitých znaky kabaly. Vyznělo to jako varování za jeho bolestivou oběť návratu ze smrti, kterou absolvoval pro ně.

Chtěl zaplašit tuhle vzpomínku, přál si, aby ona už byla hotova se svým úkolem uvnitř domu. Konečně se odhrnula záclona. Vyběhl s určitým ulehčením z auta ke dveřím domu. Okamžitě, co vešel, odzbrojil ty dva. Naznačila mu, aby byl potichu. Zaposlouchal se a pochopil, co nejrychleji je přivázal k vyřezávaným židlím u velkého vykládaného jídelního stolu, vzal si zbraň a otevřel dveře vedle schodiště, které vedly do sklepa. Skučení mučeného člověka naráz vyniklo, když ho nic netlumilo..

Po chvilce vyvedl ze sklepa další dva agenty s vyhrnutými rukáv a s mapami potu na košilích. Přivázal je k těm ostatním. Měl při tom bledou tvář.

“Počkejte tady, jdu prohledat hořejšek.”

Když po nějaké době scházel ze schodiště, byl sám, dům byl čistý. Zamířil zpátky do sklepa, šla za ním.

“Neměla by jste tam chodit.”

Neposlechla ho. Sešli po několika malých schodech. Tam mezi poličkami se zaprášenými knihami a šatstvem byl přivázán tiše úpící muž, z jehož rysů se nedalo přes krvavou kaši na obličeji nic poznat

“Alexi.”

Sklonil se nad ním, zatímco ona stála ohromená, tušíc utrpení, které se skrývalo v rozšklebených ranách, po celém jeho těle.

“Kde jsou? Ty jsi s nima?”

“Nejsem. Svázal jsem je u stolu.”

“Jak ti můžu věřit.”

“Vidíš tu ženu, to je Johnova přítelkyně. Po mě a jí jdou taky. Řekni nám o co jde. Chtějí nás zabít.”

Rozvázal ho a chtěl ho nadzdvihnout, přiskočila mu pomoct.

“Ne, nechte mě zatím tady, dokud se trochu neseberu.”

Položily ho opatrně na zem a ona skočila pro nějaké deky a vodu, aby se mohl napít. Poděkoval jí, když to přinesla, vyznělo to jako zachrčení škrceného páva, který sultána již omrzel.

“Tak co jste prosím tě provedli?”

“John chtěl sestavit ten jejich dimenzionární stroj, proto od nás zdrhnul.”

“Sakra, slíbili jsme si přece, že nikdo z nás o tom nebude ani uvažovat. Všichni jsme viděli, jak dopadli oni. To jste zapomněli na bezbřehou hrůzu v jejich myslích? Na to, co jsme zjistila při tom rituálu? Víš, jak tohle může skončit?”

“Vím.”

“Jak jste to udělali?”

“John udělal podvrhy a ty nastrčil místo originálních dílů a pak zmizel. To jsem ještě ani já nic nevěděl. Nebyl problém vytvořit kopie jejich součástek, abychom na to nepřišli. Víš dobře sám, že jsou to jen kusy běžných kovů, které fungují pod neznámými principy. Ty věci z jejich lodi nám nedávají smysl, všechny vypadají jako zkažené kusy ze slévárny. Nikdo si toho proto nevšiml. Se mnou se spojil tak před čtrnácti dni. Na něco prý přišel a potřebuje tu polokulovitou placku, co dokáže svítit. Tam už byl problém, protože nemohl udělat žádnou funkční kopii. Bylo jasné, že se na to přijde, ale on říkal, že až to dodělá, bude to stejně jedno. Říkal, že je na stopě něčemu velkému. Já mu uvěřil, kdybys viděl, jak přesvědčivě o tom mluvil, také by jsi mu pomohl to ukrást. Jenomže na to přišli dřív, než to stihl dodělat a už nikoho nás nezachrání. Rozumíš?”

Sevřel Petera za košili a křečovitě jím cloumal.

“Nikoho z nás.”

“Kde to máš?”

“Na stole v pracovně, nijak sem to neukrýval, vypadá to přece tak obyčejně, ani oni to nenašli.”

Dávivě se rozchechtal, pak strnul a oči se mu zadívali do nepřítomna.

“Zachraň mě.”

“Co?”

“Zachraň mě, Petere. zavolej sanitku, oznam to novinářům, ať vědí, s čím si zahrává naše skvělá vláda. Musíš s tím na veřejnost. Já chci být zas zdravý.”

Plný naděje se na Petera díval, ten měl hlavu obrácenou stranou, zase toužil chodit po místnosti a alespoň volně přemýšlet. Počkej tady, půjdu to zařídit.

Zkrvavený muž teď obrátil veškerou pozornost na ní.

“Vidíte slečno, budeme všichni v pořádku.”

Otřel si nemotorně pramínek krve u svých úst.

“Novináři to rozmáznou a celá ta sebranka půjde sedět. Nakonec mi ještě budete nosit bonboniéry, do nemocnice. Slibte mi to, že budete.”

“Slibuju.”

“Vy jste ale krásná žena, škoda, že už si vás John moc neužije. Byl tak blízko snu.”

Peter se vrátil.

“Tak už jsem to obtelefonoval, sanitka tu bude co nevidět. Zatím Ti tohle píchnu na uklidněnou.”

Snažil se sám natáhnout paži, ale nedokázal to, musel si jí nechat přidržet od Petera. Ten mu zkušeně píchl injekci a pozoroval s maskou úsměvu na tváři, jak jeho kolega ochabuje, dokud se nesvezl k zemi. Ona se usmívala, protože i jí se zmocnil pocit, že všechno skončilo, uvěřila atmosféře, která se rozšířila v této místnosti pocákanou kapičkami Alexovi krve od vytrvalého bití. Došlo jí to až po nějaké době, když se jí Alexovo tělo zdálo nepřirozené.

“Vy jste ho zabil?”

Tichá a výhrůžná slova, neodpovídal, jako by nic do ticha klidu nezaznělo. To už křičela.

“Vy jste ho zabil!”

“Musel jsem.”

Vrhla se na něj. Vzteky do něj bezmocně tloukla.

“Proč? O co jste teda lepší, než ty hajzlové nahoře? Jste stejná bestie, chráníte jenom sám sebe.”

Snažil se jí znehybnit.

“Uklidniěte se. Co jsem měl dělat jinýho? Myslíte, že by tady novináři něco zmohli? Nevíte, proti čemu stojíme. Sanitka by nepomohla vůbec. I kdyby se stalo, že ho někde nenechají odstřelit, všimla jste si jak vypadal? Přišel by o nohy, varlata měl rozmačkaná a z obličeje by mu také nic nezbylo, byl by to vůbec život? Udělal jsem to správné.”

Nehybně proti sobě stáli, pak povolil sevření a odešel nahoru.

Dostihla ho až v pracovně, jak drží v rukou bezúčelně tvarovanou na jedné straně vyklenutou kovovou nelesklou malou placku.

“Chci vědět, co se tady děje. Udělala jsem toho pro vás už dost, aby jste mi to řekl.”

Podíval se zpytavě na ní.

“Především jste toho udělala dost pro sebe.”

“Mám na to právo, aby jste už konečně mluvil.”

Potěžkával si v rukou ten neobvyklý předmět a díval se neurčitě kamsi vedle ní.

“Pamatujete si ještě na Roswell?”

“Ano, jedna z vládních afér.”

“Ano, to je přesné. Oficiálně to byl meteorologický balón, neoficiálně armádní projekt a pro některé lidi mimozemšťané. Pro mě osobně je to každodenní práce. Od doby, co to spadlo, nedělám nic jiného, než zkoumám věci z toho. Jejich smysl nám ve většině případů uniká, nechápeme ani přibližně, k čemu by většina z nich měla sloužit. Díky tomu, že se to celé rozmetalo po velké ploše, nevíme ani o některých předmětech, kam vůbec patří. Představte si, že skládáte puzzle, jejichž dílky nejenže se nijak nedotýkají, ale ani nepředstavují jednotný obrázek.

Tak před pěti lety se nám podařilo určit smysl několika částí stroje. Pamatuju si, že nás všechny přepadla pracovní horečka, která nám nedovolila spát, jíst, uvolněně přemýšlet. Trávili jsme celé dni a noci v laboratořích a krůček po krůčku odhalovali neuvěřitelné tajemství. Kolegům se rozpadala manželství a občas se někdo zhroutil vyčerpáním, ale nešlo přestat, sama ta neznámá technologie si nás vysávala, jak jsme jí přicházeli na kloub. Po úmorné dřině jsme na to přišli, zjistili jsme, že to co jsme sestavili a zprovoznili, je stroj, umožňující pohyb mezi paralelními dimenzemi. Určitě vám něco říká teorie, že vedle nás existuje nekonečně mnoho vesmírů? Každá možná alternativa nějaké události vede k vytvoření vesmíru dalšího. Tak tohle není teorie, je to ověřený fakt a nejen námi. V ten okamžik, když jsme v rukou měli takový objev, nám došli jiné věci, mnohem strašnější. Postavy s velkýma černýma očima nejsou žádní mimozemšťané, ale lidé z jiné dimenze, cestovatelé v alternativních vesmírech. Došlo nám, proč se zdají tak smutní a vyčerpaní. Proč jsou jejich nakonzervovaná těla uložená v biologických kádích tak zkroušená. Oni se ztratili. Tahle strašná technologie ničila životy, protože s každým přesunem do jiné reality, vytvoří další nespočet jiných, ale není možné, se vrátit do té své, protože jí automaticky měníte.

Hrůza z takového života, který by čekal každého, kdo by si s tímhle zahrával, se zmocnila i nás. Uvědomili jsme si, kolik utrpení by to přineslo miliardám lidí ve spoustě vesmírů, které by vznikly po té, co by se naše vláda rozhodla využít této technologie k mocenským účelům. Stačí bohatě jedna studená válka v tom vesmíru našem. Na základě společného rozhodnutí, jsme tenhle výzkum pohřbili, jako slepou uličku, ke které, jak jsme doufali, se už nikdo nikdy nevrátí. Tohle porušil až váš snoubenec, nevím proč, ale to jak to dopadlo je jen dalším varováním.”

Neměla k tomu co říct, nic se k tomu říci ani nedalo. Dívali se na sebe, vědomi si zátěže nepříjemného vědění, které musí spolu nést.

“Co budeme dělat?”

Zeptala se ho po delší době zcela věcně, emoce sem nepatřily.

“Váš manžel měl někde úkryt, kde dával přístroj dohromady. Nezáleží na tom, jestli na něco doopravdy přišel, nebo ho vedl jen jeho chorý mozek, musíme přijít na to, kde to je.”

“Potom?”

“Zničíme tu věc a pokusíme se utéct.”

Podívala se z velkých oken na malebné baráčky, na jejichž zahradách si hráli děti, otcové četly noviny a z kuchyní voněla večeře spokojených matek.

“To se nám asi nepodaří, že?”

“Pravděpodobně ne. Dokáží skvěle chytat lidi. Nikdo vám ale do života nesliboval nějakou záruku, občas se lidem přihodí, že jsou semleti událostmi. Není se kam odvolat, musíme to tak přijmout.”

Z jiného okna viděla tovární haly a jejich komíny, chrlící jedy na ty rodinné ostrůvky, pomalu otravující všechno živé za jejich ploty. V životě je všechno hned vedle sebe, proto zvraty v něm přicházejí tak znenadání.

“Kde budeme hledat?”

“Nevím, jsem si akorát jist, že John po sobě určitě zanechal návod, jak by někdo zainteresovaný, dokázal najít jeho dílo, kdyby ho on nemohl už dokončit. Je vysoce pravděpodobné, že to bude mít nějakou souvislost s vámi. Proto mě také o tom co dělá neřekl, i když jsem jeho nejlepší přítel. Věděl, že když nebudu nic vědět, přežiju a pak jeho práci převezmu.”

Najednou viděla Johna v úplně jiném světle, než jako starostlivého, zapáleného vědce se zaběhlými zvyky a moudrostí starších mužů, tak opatrného na její tělo. Stal se pro ní starověkým válečníkem, s látkou kolem beder, který dokázal přelstít své nepřátele a nahánět je do slepých uliček a pastí. Přemýšlela, za co jí tenhle nový člověk, kterého objevila místo svého starého Johna, měl. Pak si sundala zásnubní prsten a podala ho Peterovi. Mechanicky si ho od ní vzal.

“To co hledáme, bude někde v tomhle prstenu. Dal mi ho, hned jak jsme se přestěhovali. Předtím jsme nosili tradiční rodinné, ale on trval na tom, abych nosila tyhle nové. Znal mě lépe, než já jeho. Vsadil na mou tradiční rodinou výchovu, věděl, že si neustále budu přemýlat v hlavě, proč trvá na těch obyčejných nových, ke kterým jsme ani jeden neměli emoční vztah. Věděl, že ve správný čas mi to dojde.”

Necítila nic, když Peter odtrhl od prstenu kámen a dal ho pod mikroskop, který se nesouhlasně tyčil nad starobylým stolem pod oknem, ke kterému byl přidělán, v hladkém vzdoru své technické novoty. Několikrát s ním pootočil, nastavil zvětšení a ostřil.

“Je to tam. Vypálil adresu do kamene mikropísmem, můžeme vyrazit.”

Prohlásil to nevzrušeně, po všech předešlých událostech.

Sešli dolů. Vestoje pozorovala, jak si Peter bere ze skříně Alexův kufr a dává si do něj nějaké věci, které by mohl potřebovat. Nevšímala si očí svázaných agentů, které se snažily vyčíst sebemenší náznak z jejich chování, jak se bude situace pro ně nadále vyvíjet. Překvapovalo jí, že si evidentně nejsou jisti životem, což znamenalo jediné, považují je za nebezpečné. Ještě nikdy se jí nestalo, že by se jí někdo bál, spousta mužů z ní sice měla respekt, znervózňovala je, ale vzbuzovat v někom strach, jí trochu vadilo. Peter zavřel kufr a sebral klíčky od auta agentů z věcí, které jim před tím vyházel z kapes a otočil se k nim. Poprvé za celou dobu tak uznal jejich přítomnost v místnosti.

“My teď jedeme na místo, kam John Carp ukryl všechny odcizené věci z výzkumu. Nemá cenu, aby jste po nás pátrali, nenajdete nás, o tom místě věděl jenom on a zanechal o něm jen jednu zprávu, kterou se nám podařilo rozluštit. Nemusíte se obávat, že by jsme to chtěli prodat Rusům, nebo to využít k vydírání vlády, či k jiným osobním cílům. Spojíme se s vámi a celé to vyměníme za naší osobní svobodu, protože my jsme v celém případu nevině a takhle vám to snad dokážeme. Sbohem.”

Zvedl ze země kufr a ona ho následovala k autu agentů, které odemkl a na zadní sedadla vložil kufr.

“Umíte doufám řídit?”

“Ano.”

“Tohle auto použijeme jako falešnou stopu, kdybychom jím jeli, dost by jsme jim naše stíhání usnadnili. Pojedete za mnou, zavezu vás do jedné dost nebezpečné čtvrti a až na vás zablikám, zaparkujete vůz. Já zastavím hned za prvním rohem. Vystoupíte, klíčky necháte uvnitř a půjdete si nastoupit za mnou do dodávky. Vsadím se, že do dvaceti minut, už se tím autem bude projíždět někdo jiný, co se bude zatraceně divit, v čem si vozí zadnici.”

Pousmál se, možná si doopravdy představil pouličního zlodějíčka aut chyceného vládními agenty.

“Zvládnete to?”

“Je to jednoduché.”

Nasedla, nastartovala a počkala, až jí on s dodávkou předjede. Nedělalo jí nijak výrazné problémy, řídit tak velké auto. V posledních hodinách zvládla víc věcí, o kterých by si normálně řekla, že jich není ani schopná, ale objevily se v ní, jako skrytý bezpečnostní fond.

Přiblížili se k malému úsporně vyprojektovanému hotelu na kraji města. Dívala se na něj do tmy, která přišla potom, co vyjeli. Osvětlovala ho jedna přihrbená lampa u silnice a zdál se opuštěný, protože obytné domky začínaly až o kousek dál a nechávaly mu tak určitou formu samoty.

“Tady je to město. Pět hodin cesty od místa, kde jste bydleli. Od Johna bylo chytré, že si určil takovouhle vzdálenost, zvětšil tím okruh pátrání, kdyby se něco přihodilo.”

“Nakonec mu ta opatrnost stejně byla k ničemu.”

“Spíš měl smůlu.”

Představila si ho umučeného jako Alexe, i to se může schovávat pod slovem smůla.

“Přespíme tady v hotelu. Za noci do Johnovi laboratoře nepůjdu, co kdyby tam už na nás čekali. Ve dne budeme dopředu vědět, na čem jsme.”

“Jestli nějak zjistili, kde to je, byla by to také jistě velká smůla.”

Mlčel, uvědomovala si, že si tuhle alternativu nechce připustit.

“Vezmete si kufr a půjdete dovnitř. Objednáte pokoj pouze pro sebe, jednolůžkový. Já pojedu zpátky k odbočce a ještě kus dál po dálnici. Tam někde uklidím auto, vypustím nádrž a narafičím to tak, aby si mysleli, že zlodějům téhle dodávky došel benzín. Pak se vrátím. Nechejte otevřené okno a čekejte mě tak za dvě hodiny, vlezu jím za vámi. Bude to jednoduché, okna pokojů jsou z druhé strany. Moje podobizna se mohla dávno objevit v televizi, vaší určitě nemají. Také mohou mít náš popis a hledat muže a ženu. Na recepci si prostě musí myslet, že ubytovaná je jen obyčejná žena.”

“Dobrá.”

Vystoupili z auta a Peter vyndal zezadu dodávky lano.

“Tohle si dejte do kufru a pak za něco pevně přivažte. Vylezu po něm nahoru”

“Vždyť vy nemáte nic sebou? Věci, které jste si zabalil v Alexově domě, zůstaly v autě agentů.”

“Nic zatím nepotřebuju. Nechal jsem je tam schválně, až auto najdou, trochu je to zaměstná. Budou si myslet, že jsme stále tam.”

“To je chytré. Půjčím vám něco svého na spaní.”

Byla mu milá její starost.

“Z toho mi asi nic nebude.”

Pak se od ní odvrátil.

“Také mám tušení, že nic jako kufr z věcmi už nebudu potřebovat.”

Raději šla do hotelu. Slyšela ještě, jak se rozjíždí, otáčí a pomalu tichne vzdalující se motor auta.

Naproti oknu, ze kterého se dívala do křehké noci, planul oheň a jeho šlehání občas zastínila pohybující se postava. Slyšela výskání, zpěv a akordické drnčení kytar. Nějaká banda květinových dětí se zas oddávala svému radovánkovému způsobu života. Dnes jí ale nějak nevadily. Nevěděla, proč to tak je, asi jí jejich touha po absolutní volnosti a užívání si naplno, bez výčitek, přišla najednou pochopitelná. Sama se dnes cítila jako přežitek, staromódní a přehnaně tradiční a jejich objevování nesmyslných duchovních nirván dostávalo náhle omluvitelný smysl. Zaposlouchala se do jejich hudby a poprvé jí shledávala příjemnou. Chápala něco v ní, i když nevěděla co.

Všimla si stínu, co se blížil k hotelu, byl to Peter. Shodila mu lano, on se vyškrábal nahoru a rychle ho zase vytáhla. Posadil se do křesla, které se ještě vešlo mezi postel a skříň, všimla si, jak moc je unavený.

“Vemte si, objednala jsem pořádnou večeři.”

Pokynula mu k jídlu na malém stolku.

“Bude to asi už studené.”

Nalila mu do hrnku čaj z keramické bílé konvice. Vzal plechový hrnek do konečků prstů a hltavě ho vypil, pak se pustil do jídla.

“Co bude, až najdeme věci, co John odcizil?”

“Pokusíme se utéct ze států, tady by nám nedali nikdy pokoj. Seženem falešné doklady, mám nějaké známé. Snad to vyjde. Má rodina je bohatá, mám v Evropě nějaké nemovitosti.”

Nadneseně s plnými ústy ještě dodal.

“Vy tam také máte to své Švýcarské konto.”

“Vy nejste z chudé rodiny, jako byl John? Myslela jsem si, že všichni vědci jsou prostí, proto mají ideály a vůli něco dokázat.”

Zvedl se mu při žvýkání koutek při jejích slovech.

“Ani zdaleka ne, já jsem všech přesný opak. Pocházím z rodiny bohaté tak, že pro její zajištění není potřeba, abych se jejím peňezům vůbec věnoval. Nikdy jsem si nemusel nic vydřít, prostě jsem si myslel, že být vědec je vzrušující a rodina to uznala jako důstojné. Udělal jsem školu, dělal nějakou praxi a pak přišel Roswell a já si ho zařídil. Johna vybrali, byl opravdu jeden z nejlepších. Nobelovu cenu nedají jen tak někomu. Každý jsme byli z opačných stran, ale rozuměli jsme si výborně. Možná právě proto. Já s ním nesoupeřil a on ode mne neočekával úskok.”

“Zvláštní”

Prohodila jen a byla z toho bezdůvodně nesvá. Nesměla se ale ničemu podávat, věděla že musí rozehrát ještě jinou partii, možná mnohem tvrdší, než tu, co válčila po celý dnešní den s agenty a bolestí ze smutku. Šlo o budoucnost života pod jejím srdcem. Přišla k Peterovi a přehrnula mu přes hlavu svetr.

“Odložte si při tom jídle alespoň, vrhnul jste se na to jak hladový tygr.”

Když dojedl, zaklonil se a udělal si pohodlí, věděla, že teď dokáže připoutat jeho pozornost. Znervózňující klid se vecpal do pokojíku, jak zmizel veškerý pohyb útěku. Počala se připravovat na spánek a dávala si záležet, aby pohyby odlehčující její bytosti od šatů a rezervovaného chování vyzněly dostatečně svádivě. On se mezitím přesunul do postele.

“Budete chtít půjčit něco na spaní?”

“Máte vůbec pro mě něco?”

“Asi ne.”

“Tak to nechte, je teplo.”

Zhasla a polonahá se posadila na kraj postele a pročesávala si vlasy. Ucítila jeho paži na svých zádech, čekala jí tam.

“Kam budete chtít utéct?”

“Do Francie, mám tam malou nemovitost. Takový zámeček.”

Položila se svým tělem na jeho, vnímala, jak se mu zrychlil dech, také chtěl jistě smazat veškeré napětí, co zatěžovalo prostor v hlavě.

“Já bych chtěla do Belgie.”

“Proč?”

“Ta země je mi sympatická.”

“To je ten nejlepší důvod.”

Neodolal jí a tak se pokusil o první slovní návrh.

”Zámeček ve Francii můžu kdykoliv prodat.”

Naklonila se mu nad obličej, čekala až jí konečně políbí.

Dával si ve všem na čas, ale byl něžný. Považoval jí zřejmě za křehčí, než sama potřebovala být považována. Nechyběla mu šikovnost, takže i když se nedostavily ty správné citové spouštěcí vzruchy, nebylo jí nepříjemné svolit. Naštěstí zvlhla. Volalo v ní všechno o špatnosti, ale zároveň chtěla a musela, to jediné na tom bylo to trpké. Někdo se o ní musí postarat, všechny ženy na tohle musí myslet, mít děti je náročné poslání, to jí vtloukala její matka už odmalička. Proto litovala volnomyšlenkářské dívky nastupující generace, které tohle ignorují. Věděla dobře, že Peter musí nahradit mrtvého Johna.

Uvažovala, že měla vlastně velké štěstí, když se všechno seběhlo v době, kdy je teprve v šestém týdnu. Takovouhle drobnou nepřesnost si žádný muž nedopočítá, na některé věci jsou hloupí. Všechno v hlavě se jí vůbec točilo kolem plodu v jejím těle. Přes její prsy, které si stále ještě připomínali dotek mužské ruky, jako by si sami prožívaly něžnosti, bez ohledu na ní, vystupovala namodralá záře. Na břiše měla položenu tu malou vydutou placičku neznámé technologie z Alexovi pracovny a hrála si s ní. Peter jí ukázal, jak funguje. Potom se na ní dlouho spokojeně díval než usnul, jak si s tím hraje zalitá čarovným světlem, dělající jí dráždivé stíny v klíně. Ta věc reagovala na lidské myšlenky, soustředila li se na něco jí drahého, důležitého, vydávala záři. Jinak vpodstatě nic užitečného neuměla, ale v tuhle chvíli to bylo jedno, to momentální opojení tímhle jí stačilo. Nechával si jí sklouzávat od krků až dolů a bavila se, jak se mlčenlivé moudré světlo posouvalo po její hladké kůži. Na zdi místnosti se vystřelovaly její měňavě stínové obrysy, jako prvním klikovým kinematografem, kde bylo ještě znát, jak jednotlivé obrázky přeskakují. Pokrčila nohy v kolenou, aby je měla také vidět na zdi. Dělali tam větší boule než její prsa, přišlo jí to směšné. Uvažovala také, zda by jí matka její počínání s Peterem schválila, došla k závěru, že jistě. Navedla jí k tomu dávno zasunutá historka z jejího dětství. Matka byla chytrá žena, povýšená nad muže a milovala jí, i když sama zdaleka nebyla tak chytrá jako ona. Za to jí byla vděčná, že respektuje svou hloupou holčičku, která je jen krásná, jak jí všichni říkali.

Mohlo jí být něco přes osm let, když se její otec začal měnit. Souviselo to s jeho povýšením. Každou neděli za hluboké noci odjížděl do velkého města, kam byl přeložen, aby se zas v pátek pozdě vracel. Nebýval už s nimi jako dříve a to se stalo jedním z důvodů, proč se navzájem všichni odcizili. Také se začal na maminku vytahovat. Dodnes si pamatovala na víkend, kdy jí poprvé zbil a křičel na ní, že ačkoliv ona pochází ze vzdělané rodiny, nikdo z nich, ani ona, se mu teď nemůže rovnat postavením. Matka se mu tenkrát snažila hrdě vzdorovat, jak jen jí to fyzické ponížení dovolilo a nedat na sobě znát žal. Poté se několikrát stalo, že se na víkend neukázal, nebo dorazil, ale večery netrávil doma. Šlo to takhle nějaký čas, kdy se obě bály víkendů.

V jeden všední den přišla ze školy, ale matka nebyla doma. To se nestávalo často. Dorazila až večer, opálená od žhnoucího slunce, s vlasy provoněnými venkovem, který začínal hned za jejich městečkem a s pramínky na čele slepenými potem. Ptala se jí, kde byla. Spiklenecky se ušklíbla, že prý na procházce. Nevěřila jí to, dobře věděla, že za tím je něco víc. Na tenhle víkend otec přijel, matka ho rozmazlovala jako vždy a on si neodpustil jí za to neponížit.

Přišel nedělní večer, z venku přicházel pozvolna chlad a vlhko, otec poslouchal v křesle rádio a válel se na kanapi. Zvedla se od učení a šla se podívat do kuchyně, kde máma dělala večeři. Zastihla jí, jak u toho pláče. Nechápala proč, vždyť otec byl dnes klidný. Pozorovala jí a snažila se na to přijít, byla tiše, přikrčená u dveří, matka si jí nevšimla. Vyndala otcovi z lednice pivo a pak z pod šatů vytáhla malý váček a černý prášek z něj mu do něj nasypala. Otřela si slzy a pak si teprve všimla její přítomnosti. Podívala se na ní s očima plné lítosti a rozhodnosti. Sehnula se k  ní a objala jí. Setrvali tak nějakou dobu, než k ní promluvila.

“Pamatuj si, že muži můžeš odpustit všechno, jsou to napůl malé děti, kromě chvíle, kdy jde proti vlastní ženě a proti vlastní rodině.”

To bylo vše, pak se osušila a začala nosit na stůl. Tenkrát u stolu se snažila chovat přirozeně a šlo jí to hezky, přestože jí stále strašil ten váček s černým práškem, věděla dobře, odkud je. Pocházel z nekalého umění černošky tety.

Druhý den, jí v půlce vyučování odvedla maminka spolu s místním šerifem domů. Cestou jí sdělily, že její otec se ráno vyboural v autě. Stalo se to tak nešťastně, že ze silnice na něj nebylo pořádně vidět, takže než se rozednilo a někdo si ho všimnul, pomalu vykrvácel při plného vědomí z rány, která by za jiných okolností nebyla nijak smrtelná. Byl totiž zapasovaný v karosérii a nemohl si jí zaškrtit. Oba dva jí drželi v soucitném souladu za ruce, oba ale falešně. Matka dobře věděla, co se stane a šerif jen lísavě plnil svou práci. Měla z obou strach. Představa jejího bezmocného otce, s tělem napůl vymáčklým z pokrouceného chevroletu, jak sleduje světla projíždějících aut a marně se dovolává jejich pomoci, zatímco cítí, jak z něj pomalu vytéká životodárná sílá, jí chodí navštěvovat dodnes. Stejně tak vzpomínka na matčinu ruku, které se z podprstů s pohřební pietou sypal černý smrtelný prášek do nápoje, co měl vypít.

Při vzpomínání si až nyní všimla, že věc u jejího podbřišku září rudě a divoce bliká. Dostala z toho strach. Rozzářila purpurově. Raději tu věc odložila vedle sebe. Došlo jí, že Peter říkal, že kromě modré, umí tak maximálně žlutou, či slabou oranžovou. Měla z toho nepříjemný pocit, možná nějaká komunikace, napadlo jí. Dostala strach, jestli nemohla nějak poškodit plod v ní. Ona se rozzářila zeleně s tak uklidňujícím živým odstínem plným naděje, že i ona se uklidnila. Pak se pouto přetrhlo. Raději se na ní už ani nepodívala a s tím také usnula.

Druhý den ráno se bez nejmenších potíží dostali k nenápadnému přikrčenému dřevěnému domku u lesa, kousek od trafostanice, který sloužil jako Johnova výzkumná laboratoř. Zvědavostí se nemohla dočkat, až vylomí dveře a podívají se do něj. Vevnitř bylo spousta nábytku naházeného přes sebe spolu s šaty, nádobím a věcmi k užívání. V vpřední místnosti bylo natěsnáno i vše z druhé místnosti domku, která byla hned za mléčnými dveřmi. Dost obyčejnými vzhledem k tomu, co se za nimi mělo nacházet.

Když je otvírali, čekala něco velkolepého, proto jí překvapilo a trochu zklamalo, jak je to sestavené zařízení malé, nevzhledné a neuspořádané. Něco bylo položeno na zemi, jiné věci zase na stoličkách, bez nějakého řádu a pospolitosti, akorát uprostřed byl vymezen kruh. Takhle si to rozhodně nepředstavovala, o to víc jí překvapovalo, jak Peter začal kolem všeho pobíhat, brát nezvyklé předměty do ruky, okukovat spousty vláken a skla kolem, a přezkušovat všechny měřící přístroje, jež vedle těch z jiné dimenze vypadaly školácky. Nutno uznat, že i sympatičtěji, protože ty druhé jí připomínaly lecos z toho, co se pokládalo dnes za moderní umění a sochařské práce, které byly podle ní jen výplodem vymytých myslí najetých pravidelně na lsd. Přinesl si z druhé místnosti nějaký sešit a tužku a počal si kreslit nějaká schémata. Nějakou dobu ho pozorovala, postupně jí docházelo, že okolní svět vnímá méně a méně, nakonec to nevydržela, přesunula se vedle a rozhodla se, že udělá něco k jídlu. Naštěstí tam bylo rádio, takže se měla čím zabavit.

Vylezl až odpoledne se staženým obličejem, malinko nepřítomný, přesto však na ní vyzařoval klid s jistou povzneseností.

“Už jste skončil?”

Hrabal se ve skříních a v jedné z nich se mu podařilo najít trhavinu, jež tu měl John zřejmě ze stejných důvodů, jako jí budou potřebovat oni.

“Téměř. Neměl tu John nějaký alkohol?”

“Tam na polici je nějaké víno a whiska.”

“Výborně a teď už zbývá jenom zapojit ten dynamit.”

“Na zničení tady toho všeho?”

“Přesně. Pomůžete mi s tím?”

“Jistě.”

Rozmístnily pravidelně kolem celého zařízení trhavinu v odpovídajícím množství a od každé natáhly drát, směrem k časovacímu zařízení. Vypadalo to jako model nějakého energetického rozvodu, který se používá při školní výuce a ne jako spojení explosivního materiálu, které tu kolem všechno zničí. Nastavil na něm jednu hodinu a zapnul ho. Nepostřehnutelný, přesto neodbytný tikot se začal zakusovat do dřevěných trámů.

“Jsou tady i nějaké skleničky?”

“Tady. Chcete teď pít?”

“Jistě, dáme si.”

Posadil se doprostřed kruhu vymezeného zařízením, otvíral láhev.

“Běží nám čas, neměli by jsme zmizet?”

Zeptala se s obavou, ale přesto si k němu přisedla. Dívala se z okna na protahující se stíny a na slunce rudnoucí hněvem, že opouští tento den kvůli noci. On zatím rozlil víno, přiťukli si.

“Pro nás už tenhle čas neplatí.”

“Na něco nového jste přišel?”

“Já ne, ale John. Víte, jak jsem vám vyprávěl o cestovatelích, hledající svůj svět, ze kterého nerozvážně odešli. Oni nedokázali snít, proto jejich velké oči byly pouze smutné, ale jinak prázdné. Zatímco John snil.”

“Nemyslím si, byl to strašný suchar někdy a realista.”

“Ne v tomhle smyslu. Myslíte si o mě, že i já jsem pragmatik?”

“Stejný jako John, jen mladší a tudíž trochu zbrklejší.”

“Tak to bych vám měl říct, proč jsem se dal na vědu.”

“Dokážete mi tak, že jste snílek?”

“Doufám. Z trucu.”

“Proti bohatství vaší rodiny?”

“Taky, možná, ale hlavně proto, že v naší dimenzi nefunguje nic duchovního.”

“Zvláštní důvod, stát se vědcem.”

“Jako malý jsem hodně četl, hlavně pohádky a pověsti, ty mě fascinovaly. Celé mládí jsem strávil studiem okultismu, šamanismu a hledal jsem staré bohy a tajemné bytosti. Měl jsem na to prostředky. Nenašel jsem ani náznak, že tady něco z toho fungovalo. Tak jsem se dal na opačnou stranu. Být vědcem je důstojné naší rodiny a svým způsobem je to taky magie.”

“Jak to souvisí s Johnem a s tím, že tady sedíme, zatímco by jsme měli utíkat, až se za námi bude prášit?”

“On přišel na něco revolučního. Když můžete vytvářet tisíce realit svým konáním, šlo by to zařídit tak, že dokážete vytvořit novou realitu i pouhým snem. Přístroj, který to umí, máte kolem sebe.”

Obtáhl volně rukou v prostoru kruh, ona sledovala jeho ruku a prohlížela si tu nesourodost předmětů a vytušila poprvé moc v ní.

“Chápu správně, že si můžeme vytvořit místo, kde chceme být?”

“Přesně.”

“Jiný svět, někde jinde?”

“Dá se to tak říct.”

“Proto nemusíme utíkat?”

“Znáte lepší místo k útěku, než je jiná dimenze stvořená vlastními sny?”

“Těžko, možná snad jen místo stvořené někým pro vás z opravdového citu.”

“Možná, ale to by nebylo už tak dokonalé.”

Vzal jí za ruku.

“Tak kam by jste chtěla?”

“Chci zažít dobu dětství mé matky. Být jí sestrou, abych si jí více užila.”

“Takže žádná splašená šedesátá léta?”

“Ano a žádné voo doo.”

“Prosím?”

Usmála se na něj, tohle mu nemohla prozradit, ještě by si to rozmyslel, raději ho objala. Donutil jí vypít další sklenku, dolil hned další a přiložil jí k jejím ústům, nezbývalo jí, než pít. Cítila jak se jí točí hlava a jak se jí rozmazává okolí, ale to mohlo být i nadcházející tmou

“Jen pijte má milá. Já piju také. Potřebujeme se na cestu zbavit zábran.”

“Hlavně sebou nepřinést tam žádné chmury. Ty nemám ráda.”

“Tak já to zapnu, nebudeme otálet.”

Vstal, něčeho se dotkl a celá místnost začala světélkovat podobnými barvami, jaké viděla včera, když si hrála s tou věcí.

“To jsou barvy našich přání.”

Vykřikla. Přikývl a přisednul si naproti k ní. Zadíval se na ní.

“Urči si svůj vlastní svět. Nám by to spolu neklapalo, si báječná, ale já mám své plány.”

Pohladila ho.

“Rozumím. I ty jsi báječný. Pěkně ses o mě postaral.”

“Ty o mě také. Zařiď si to nejlepší.”

“Udělám to tak, neboj. Poprvé, kdy o sobě můžu svobodně rozhodnout.”

Sklopil hlavu.

“A je to naposled. To jediné mě mrzí, že jsme možná jediní ze všech těch dimenzí v nekonečnu, kdo tohle může.”

Oba cítili smutek toho, pak se začali v závrati sami sobě rozplývat stejně jako jejich poslední pohled na jejich svět, co jim byl přiznaným domovem všech jejich dosavadních činů.

Vyšlapala zlehka schody, které jí dělily od taxíku ke vchodu do konferenčního paláce, u něhož se zdálo, že ho jeho ozdobné sloupy tahají víš, než sám chce. Přes svou přiškrcenost plál mohutným slavnostním žárem, alespoň pro ni. Na sobě měla drahou stříbrnou róbu, kterou si nechala ušít speciálně pro tuhle příležitost. Mladý muž u vchodu se na ní podíval, rychle ucukl pohledem. Raději se věnoval pozvánkám, které mu podala a uvedl jí spolu s doprovodem dovnitř. Věděla, jak jí to sluší, dlouho postávala dnes před zrcadlem.

“Budu vás muset teď opustit.”

Řekl John, stojící vedle ní. Teprve dnes, když si šel pro svou Nobelovu cenu, si uvědomila, jak krásné bylo, prožívat tady s ním všechno, co ve starém světě poslouchala jen jako jeho vyprávění o minulosti. Tady ho poznala jako roztržitého mladíka s bouřícím se tělem, na což si nějaký čas zvykala, protože vymazat z mysli všechny vlastnosti které si s ním spojovala a které souviseli jen s jeho stářím, jí dalo dost zabrat.

“Dej pozor na svou řeč, ať to nespleteš.”

Políbil jí.

“Ať to třeba zpackám, ty jsi pro mě vždy nejdůležitější.”

“Děkuju.”

Kdybys jenom věděl, pomyslela si. Podívala se na svou nejstarší a již dospělou dceru. Samozřejmě byla hlavně po ní, po Johnovi ale zdědila jeho inteligenci, za což byla nesmírně vděčná. Ještě jedna věc na ní byla zvláštní, působila vznešeně a člověk měl u ní pocit, že z ní vychází hluboké odzbrojující nadpozemské namodralé světlo. Dalo by se to vůbec počítat jako nevěra, že jí má sice se svým mužem, který je zároveň úplně někým jiným z jiného světa? Dobře odhadla, jak jsou chlapi hloupí, jak neumějí počítat, bylo k pobavení, že se vědci Johnova formátu ztratily někam skoro dva měsíce jejího těhotenství. Jediný rozdíl byl, že tady musela ona donutit k seznámení jeho, ne jako tam, kdy on jí nespustil z očí, od chvíle, co mu byla představena jejím bývalým šéfem. Pobídla svou matku, která zde byla jen o rok starší než ona spolu s ostatními jejich dětmi a jejím novým Belgickým přítelem. Nemohly tu stát a zdržovat ostatní lidi, museli dovnitř.

Otevřel se před nimi plnící se sál se spoustou nedostatečných světel pro ten velký akustický prostor. Těšila se, až začne program vyhlášení a ona se nechá oslnit vším, co se bude dít. Po velmi dlouhé době si vybavila Petera. Mohla vzpomínku na něj čekat, když se jí jich teď v hlavě honí tolik v tomhle slavnostním večeru. Zajímalo jí, jestli se mu splnilo vše, tak jako jí, ale trochu o tom pochybovala. On si zvolil nebezpečnou cestu. Neřekl jí sice, kam se chce vydat, ale v okamžiku, než se přenesla sem, se v bezhlučném, přesto však hrozivém víru, který vymazal na moment realitu kolem nich, jejich mysli spojily. Na takový krátký záblesk a ona ho zahlédla jak kráčí po divoké planině s plnovousem a neuspořádanými mohutnými vlasy. Vlaje za ním dlouhý hnědý plášť a v ruce svírá čarodějnickou hůl. Zvláštní přání, ale co také čekat od člověka, který si už od dětství mohl všechno koupit.

                                                                                                                                                                                           KONEC

 

….

---