Rozmluva rozumu se srdcem o lásce

Kdysi srdce okovy poutané,
bít začalo
a brzi přestane...

Její život černobílý si s barvama začal hrát,
teď už tma zavládla,nemá chuť se smát.

Křídla čistě bílá se v havraní peří mění,
zklamaná duše se topí v zarmoucení,
oči má jak padlý anděl,který naději nes,
na prstech ostrý dráp,soudce rozsudek vznes.

"Vede dlouhá cesta k probuzení,
vím,jak mocné je to okouzlení,
teď sama sobě jsi protivníkem,
ať hledáš jak chceš,nesetkáš se s viníkem."

"Tak jak se trestat mám
a komu se se svou bolestí svěřit mám?!
Já,která lásku nejvíc soudila...
a teď v ní věčně bloudit mám..."

"V každém, komu bylo ublíženo najdeš pochopení,
i v tom, kdo tíží srdce tvé,
to,že možnost s ním být už není,
neznamená, že přátelství je ztracené.
Přichází čas přísahy,
tak zvedej se a neplaz se už po zemi,
samota se zdá být jako zlý sen,
ale realita je život a život je zde!"

"Jednou se mé srdce snažilo vymanit z pout prázdnoty
a hned kulhám, jak na poušti bez boty.
Srdcem mi prorůstá jedovatý břečťan,
silný had svírá duši mou
a v žilách mi koluje jeho jed."

"Hloupost co zde povídáš!
Zamysli se nad sebou,
má cenu smutek držet pro jedinou osobu,
když pro více lidí můžeš žít?!"

"Pro něj má cenu se trápit,
je vlastníkem hodnot,
kterých si sám není vědom.
Smutná duše v něm dřímá
a své srdce mrazit chce,tak jako kdysi já!
Radost v něm umírá
a dostává se mu nocí bezesných,
kdyby se o bolest svou podělil,
ránu mou by zacelil..."

"Vidím, že srdce tvé sobecké není,
ale jako přítelkyně mu budeš užitečnější
i jeho trápí bolest tvá,
tak buď té lásky a ulev mu,
nadechni se a opět vykroč vpřed,
s rozvahou a novou nadějí!"

"Snad tu sílu někde hluboko mám,
ale první krok bývá těžký,
stále cítím tu bolest,
která mi vnitřnosti tráví
a strach mi plamenem tělo spaluje."

"Zde ti ani já už neporadím,
jediným lékem bude ti čas
a pak zbyde jen prázdná vzpomínka,
bez emocí, bez horkých slz."

Jistě se někdy objeví někdo podobný,
komu také budeš moci věřit,
kdo tvé hodnoty ocení
a bude ti oplácet stejnou kartou."

...možná, ale nyní již žal zmrazil její rozum,
duše je vězněm vlastního těla,
cítí,že se opět mění v ledovou královnu,
srdce tvrzené chladnou ocelí
a od úst stoupá pára...

Duše všech lidí se živí bolestí
a z ní se píše život..."