Umělec všedního dne

Umělec všedního dne

Klučík sedí za stolem,

v pazourách má papírek.

Citem silným opojen,

je to prostě frajírek.

Stoupne si a přemýšlí,

tužku za uchem,

jako stará groteska

chodí tam a sem.

„Už dlouho sem nepsal verše,“

myslí moudře jeho hlava.

„Měl bych napsat ňákou báseň,

tak jak to básník dělává.“

Sedne si a píše krásně!

Vlastně ne.

Píše hnusně.

Píše o tomtéž, co všichni.

Neoriginální.

Nemá co a tak vymýšlí

věci banální.

A rytmus se mu rozsypal,

jéjé, co s tím?

A i když slova pochytal,

– a že jich dost nachytal!

Neví to, co já vím.

Že píše o rohlících,

růžolících, hnusných, hnijících,

a že taky o sledích,

nakládaných ve špíně a smradu.

Prostě o všem, co je všude.

A co tu pak po něm zbude?

Sežerou ho na večeři,

kosti naházejí zvěři,

šupiny se vyhodí

a závěrem se vyvodí:

že nic.

Jako ostatně pokaždé.