Růžový keř

Náhodou jsem objevil obrovský keř růží,

nádherné růžovoučké kvítky ve mně až krev bouří,

jsou drobounce orosené, omamně voní, a jsou jako samet,

ty něžné květy mě připomínají hebkou dívčí kůži,

až myšlenky víří a srdce se souží,

chtěl bych je uctívat, a k zemi se jim klanět.

Když je vidím, nálada se mi hned zvedne,

je hned tepleji a slunce více svítí,

všechno se jen směje, světla je více ve dne,

vše se raduje, všechno jen zazáří,

všude kam se podívám, kvete luční kvítí,

a všem přítomným se vykouzlí úsměv na tváři.

A přece, někdy mne při pohledu na ně,

skočí i smutek do očí, a roztřesou se dlaně...

protože:

Je jich mnoho na tom keři a přec jsou tak sami, zdá se mi,

některé se dotýkají, jiné jsou si vzdáleny,

jsou na tom vlastně stejně, jako my, lidé, na zemi,

kvítek vedle kvítku, všichni z keře jednoho,

někdy jsme osamělí, někdy si i ubližujem,

a někdy, přes to že on je tak blízko, hledáme dlouho toho pravého.