Praha - město čarokrásné

Praha – město čarokrásné

Vystoupil jsem na Černém mostě z autobusu a hned mi zasvítilo slunce zprudka přímo do očí. Trochu poníženě jsem před ním sklonil zrak a zhluboka se nadechl: jsem v Praze. První velký krok v mém životě, a já ho zvládl. Jsem v Praze, budu tady bydlet, budu tady studovat a budu tady potom žít. Vytáhl jsem z přihrádky autobusu svůj batůžek, z úložných prostor svůj narvaný ruksak a vyrazil jsem na metro.

Byl to opravdu zvláštní pocit jet poprvé metrem jako pražák. Připadal jsem si tak nějak pánovitě. Jako že mi to metro patří. Cesta z Černého mostu do Hostivaře je vcelku dlouhá, takže jsem měl dost času přemýšlet nad tím, co mě trápilo. Nebylo toho věru málo.

Bylo to v únoru, kdy jsem si podával přihlášky na vysokou. Podal jsem si tři – do Prahy, do Brna a do Hradce Králové. Na žurnalistiku. Chtěl jsem zkrátka být novinář a tvrdě si za tím jít. Rodina mi to schvalovala, až na mého dědu, který se nesmířil s tím, že ani jeden z jeho vnuků nepůjde studovat na kněze. Moje volba budoucího povolání se líbila i mojí přítelkyni Květě.

Ach Květa! Chodili jsem spolu asi dva roky. Měla nakrátko zastřižené kaštanové vlasy a štíhlou postavu a poměrně krátké nohy. Měřila u všeho všudy asi nějakých 163 centimetrů. Možná i proto ráda chodila v botách na podpatku. Trochu se tím snižoval ten výškový rozdíl, který mezi námi byl, neboť já sám měřím nějakých 180. Byla nesmírně energická a pracovitá, dalo by se říci, že i puntičkářka. Měl jsem ji velice rád, protože s ní byla po většinu času obrovská legrace a nebránila mi v tom, abych občas zašel s kamarády pokecat do hospody a trochu se opil, jako to vadilo některým jiným přítelkyním mých kamarádů.

V období maturit se však bez varování změnila k nepoznání. Začala se věnovat učení jako nikdy před tím, začala mi zakazovat pravidelná posezení v hospůdce a vůbec se jí na mě nic nelíbilo. Já jsem ovšem jako láskou slepý poslouchal a skutečně jsem hospodu omezil a začal jsem se víc učit. To ji potěšilo, ale ne naplnilo. Vymyslela si, že musíme oba maturovat se samými jedničkami. To se mi ale na rozdíl od ní povedlo. Ona měla jednu dvojku a pohled, kterým mě po oznámení výsledků obdařila, nebyl z nejpříjemnějších.

A nějak brzy poté přišly výsledky přijímacích zkoušek a já jsem se dozvěděl, že mě přijali na žurnalistiku do Prahy a zavýskl jsem radostí. Studovat v Praze žurnalistiku byl můj dlouhotrvající sen. Ale evidentně to nebyl Květin sen. Oznámila mi totiž, že už půl roku počítá s tím, že spolu půjdeme studovat do Brna, kde si pronajmeme malý byteček a budeme tam spolu žít.

Představa to asi nebyla úplně špatná, ale já měl svůj pražský sen, nehledě na to, že tenhle plán zaváněl něčím víc, než jen společným bydlením, takže jsem Květu jemně odmítl. To vyústilo v zuřivou hádku, během níž se Květa změnila k nepoznání. Řvala na mě, že jsem její a že mě už nepustí. To mi stačilo a okamžitě jsem vztah ukončil.

Ale asi na ni budu vzpomínat v dobrém, přestože některé věci ještě trochu bolí. Mrzí mě například, že jsem jí podlehl a nechal si ostříhat dlouhé vlasy, které se podle ní ke mně vůbec nehodily. Ale co. Květo, užij si to v Brně!

Metrem jsem dorazil na přestupní stanici a přesedl jsem na trasu A, abych dojel do Hostivaře. Myšlenky na Květu jsem hodil za hlavu a spíš jsem přemýšlel nad svým novým bydlištěm. Ale neuměl jsem si to představit jinak, než v souvislostech.

Když jsem doma oznámil, že mě vzali a že bych chtěl spojit svoji budoucnost se studiem v Praze, netvářili se rodiče vůbec nadšeně. Naopak, vyvolal jsem vlnu ledového chladu, kterým se přikryl náš, asi na dlouho poslední dlouhý, rozhovor. Přesvědčovali mě, že v Praze mě nečeká nic dobrého, že je tam draho, že tu školu nezvládnu, že nebudu mít ani kde bydlet. Zkrátka a dobře, měl jsem jít studovat do Hradce Králové – vyšlo by to nejlevněji, kvalita výuky sice nijak zvláštní, to uznávají, ale zato by byl přeze mě alespoň přehled. Jinými slovy, nechtěli mě pustit.

V hodině dvanácté naštěstí přispěchal můj nejstarší bratr, který v Praze už několik let žije a řekl, že se o mě postará, bydlet budu u něho a přehled přeze mě bude vést on. To sice rodiče ani náhodou neuklidnilo, ale už to znamenalo, že když se sbalím a odjedu, budu mít v Praze kde přespat. Maminka se ještě pokusila ještě o poslední zoufalý zvrat.

„A co Květa,“ zeptala se mě, „co ta si o tom, myslí?“

„S Květou jsem se rozešel,“ oznámil jsem suše.

Poslední bariéra tím padla. Začátkem září jsem se rozjel do Prahy.

Bratr mi řekl, že mám dojet do Hostivaře, kde má byt, a kde budu během svého studia pobývat. Když jsem se ho však zeptal na přesnou adresu, tak jen pokrčil rameny.

„Já ti nevim, nikdy sem si tu adresu úplně nezapamatoval,“ přiznal mi. „Ale víš co, až přijedeš, di tak 200 metrů rovně a pak mě prozvoň. Já vykouknu z okna a hned budem vědět, kde to vlastně bydlíme.“

„To bude teda něco,“ říkal jsem si.

Na konečné ze mě ale všechny tyhle strarosti jako mávnutím kouzelného proutku spadly. Vystoupil jsem z metra a kráčel jsem dle návodu asi 200 metrů. Sáhl jsem po mobilu a hle – vybitá baterie! To se může stát jenom mě!

„Co teď?“ říkaĺ jsem si.

Stál jsem uprostřed sídliště asi deset minut, než jsem se odhodlal vyzkoušet jedno velice zoufalé řešení.

Pevně jsem se rozkročil, přiložil si dlaně k ústům a na celou Střední Evropu jsem vší silou zoufale zařval: „Bratřéééééééééé!“

Efekt to mělo mimořádný – téměř všechna okna se otevřela a z nich hleděli překvapení obyvatelé a hledali náhlý zdroj hluku. Když spatřili mě, většinou znechuceně zavrtěli hlavou a vrátili se zpět k televizi, či křížovkám. Bratr však z žádného okna nevyhlížel a to mě trochu poděsilo. A tak jsem tam stál a nevěděl jsem co bude. Najednou se mi za zády ozvalo:

„Tondo, ty vole blbej, neřvi tady jak na lesy. To se může v Hořicích, ale ne v Praze.“

Byl to můj bratr. Volal na mě z bytovky, která stála za mými zády a přes čelo si držel mokrý ručník.

„Tak sorry, no,“ omlouval jsem se, „vybila se mi baterka u mobilu, tak mě nenapadlo nic jinýho, než na tebe houknout.“

„Příště si radši ten telefon nabi...“ zavolal na mě a hodil mi dolů klíče. „Je to pátý patro, číslo devět,“ dodal ještě a zaklapl okno.

Vystoupal jsem po schodech, neboť výtah byl v rekonstrukci a otevřel jsem byt číslo devět. Naskytl se mi nádherný pohled. Čistý a uklizený byt, televize s obrovskou úhlopříčkou, výkonný počítač a za rohem v kuchyňce plná lednice. Zkrátka pro studenta ráj na zemi.

Shodil jsem svá zavazadla, sundal si boty a vydal se hledat bratra. Našel jsem ho s mokrým ručníkem sedět u kuchyňského stolu.

„Nazdárek, bratře!“ pozdravil jsem ho.

„Ahoj, ty vole blbej!“ neodpustil si oblíbené oslovení.

„Cos dělal, prosimtě, že máš na hlavě ten mokrej hadr?“ chtěl jsem vědět.

„Co sem dělal? Já ti povim, co sem dělal. Hledal jsem ve skříni zlatý stránky a když se zvenku vozvalo to zakřičení, tak sem se zvednul a hlavou nabral polici. To se stalo.“

„Aj, tak to promiň.“

„To nic, to snad přebolí,“ řekl a masíroval si naražený zátylek, kde začala vznikat boule obřích rozměrů. „Jak ty? Už víš, co máš dělat?“

„Jo, už mám plán,“ řekl jsem a začal jsem mu jmenovat: „Ve středu nám to začíná a dneska je neděle večer. Dneska tu asi s tebou posedim, zejtra vyrážíme s Honzou do ulic, pozejtří chci střízlivět a tak celkově se připravovat. A ve středu se de na to.“

„Nó, vymyšlený to máš pěkně. To jo. Eště aby ti to vyšlo,“ sdělil mi bratr.

„Co aby mi vyšlo?“ chtěl jsem vědět.

„Víš, hochu milý,“ začal bratr, vstal a vzal mě za rameno. „Praha je totiž město čarokrásné. Tady se s plánem moc daleko nedostaneš. Většina věcí tu funguje náhodně. A nic nedopadá, jak chceš ty. A někdy se stanou tak zvláštní věci...“ Při posledních slovech hleděl zasněně kamsi z okna.

„Jak zvláštní věci?“ chtěl jsem samozřejmě vědět.

„Čarokrásný...“ řekl jenom bratr a pustil moje rameno.

„Hmm..“ řekl jsem jenom a šel si radši vybalit.

Bratr v bytě přes týden téměř nepobýval, proto bylo skoro jedno, ve kterém ze tří volných pokojů se ubytuji, ale já chtěl pokoj s výhledem směrem do centra Prahy. Toužil jsem přímo zoufale po tom, usínat s pohledem na noční Prahu, na to velkoměsto, které se odebírá ke spánku. Chtěl jsem poznat druhou tvář Prahy.

V pokojíčku bylo nádherně - dost prostoru, psací stůl a hlavně to vysněné okno s výhledem. Drobným nedostatkem byla chybějící postel, kterou mi však bratr slíbil dodat. On sám spí o víkendech, kdy nepracuje, na gauči před televizí. Magor...

Naštěstí mi půjičil karimatku a spacák, takže jsem se mohl v pohodě prospat. Chtěl jsem s bratrem ještě dlouho do noci hovořit, ale bratr se mi omluvil, že musí ráno brzy vstávat a v šatech usnul na gauči před televizí.

„Co se dá dělat,“ řekl jsem si a po rychlé sprše jsem se uložil do spacáku. Před tím jsem ovšem hleděl z okna několik minut na noční Prahu. Bratr má pravdu – je na ní něco zvláštního. Něco tajemného. A s tím, že tomu třeba jednou přijdu na kloub, jsem se uložil ke spánku.

Moje první noc v Praze byla bezesná. Ale zato byla dlouhá. Spal jsem až do devíti hodin. Párkrát jsem si zívnul a otevřel jsem na sebe okno abych nasál ten pražský vzduch. Nebyl nic moc, takže jsem okno po chvilce zavřel. Na stole v kuchyňce jsem našel vzkaz od bratra v němž mi sděloval, abych si na takové pospávání jako dnes moc nezvykal a na snídani už vůbec ne. Na stole ležela igelitka plná čerstvých křupavých rohlíčků.

„Oj, bratře, bůh ti to zaplať!“ zvolal jsem nadšeně.

Po snídani jsem ještě chvíli jen tak ležel, ale brzy jsem vyrazil na procházku. Přečkal jsem ji bez úhony, což je mal zázrak, neboť pražští řidiči jsou evidentně zběsilí a právě toho dne byli zřejmě ještě více v ráži, než obvykle. Blížila se půl jedná a já jsem dorazil do menzy, kde jsem si koupil obědy a čekal na svého věrného druha Honzu. Dostavil se se svým obvyklým půlhodinovým zpožděním.

To, že se blíží, jsem poznal už z dálky, neboť takovou postavu nebylo možno za žádných okolností přehlédnout. Dva metry vysoký kolohnát s rozpáranými džíny, na nohách obuv značky Steel, tričko s kresbou ďábla a nápisem Motörhead, v obličeji zarostlý, dlouhé černé umaštěné vlasy, v každé kapse nůž, kolem krku dva obrácené pentagramy, toť on, srdcí dam šampion. Na levé ruce vytetováno Lemmy je bůh a na pravé dlouhou švédskou motlitbu, jejíž obsahem je prosba bohu o věčný a bezplatný přísun kořalky značky Jack Daniels. Zásadně kouří pouze doutníky a vodní dýmku. Když prochází pražskými ulicemi, staré babičky se křižují a policejní hlídka po něm co chvíli požaduje občanský průkaz a propouštěcí potvrzení z vězení.

Člověk by to do něj vůbec neřekl, ale téhle povedené hříčce přírody naměřili lékaři IQ přes 170 a v současné době je, jako já, čerstvě přijatý do prvního ročníku vysoké školy. Až na to, že já dělám novinařinu a on atomovou fyziku.

Když jsem ho viděl se ke mně blížit, přátelsky jsem mu pokynul rukou. On mě taky pozdravil, ale trohu jiným zbůsobem.

„Tondo! Ty kurevníku starej!“ zařval na celou Prahu a rozběhl se s rozpřaženýma rukama směrem ke mě.

„Obejmi mě, babkošuku!“ volal.

Tušil jsem jeho touhu po obejmutí a proto jsem rychle uhnul. Rozběhnutý Honza to málem napálil do okolo jdoucího příslušníka Policie. V poslední naštěstí zabrzdil, a zkoprnělému a vyděšenému přslušníkovi velice vážným hlasem oznámil:

„Pardon. Kontrola brzdných destiček pro Pendolino.“

Příslušníka to však rozčílilo a udělil nám oběma výstrahu za ohrožení práce veřejného činitele. Když poté odcházel, ještě si nás změřil ostrým pohledem.

„Magor,“ ulevil si Honza a zatřásl hlavou. „Ale co ty, ty pojízdnej bejku?“ obrátil se ke mě. „Jdem na voběd?“

Také jsem zavrtěl hlavou, ale ne nad policejní blbostí, ale nad Honzou a řekl jsem mu: „Jasná věc, kleštěnče!“

V menze bylo málo lidí a spousta volných stolů a na výběr rybí filé s bramborem, nebo řízek s bramborovým salátem. Poručil jsem si řízek a těšil jsem se upřímně na chuť mého prvního pražského oběda. To bych ovšem nesměl jít na oběd s Honzou.

„Jahody se šlehačkou a šampaňským,“ poručil si.

„A do prdele kopnout byste nechtěl, panáčku?“ zeptala se s úsměvem bodrá kuchařka a podala mi rybí filé.

„Ale já chtěl řízek...“ protestoval jsem.

„Další!“ zavolala kuchařka a Honzovi vrazila švestkový kompot.

Podívali jsme se na sebe a pochopili jsme, že víc už nedostaneme a tak jsme si sedli ke stolu a postupně se dělili – já o filé a on o kompot.

„Ty si vůl,“ povídám mu mezi jídlem.

„Musíš umět jednat s lidma,“ odpověděl mi a sebral mi brambor přímo z vidličky.

Když ale uviděl jak se tvářím, tak zvážněl.

„Hele, večer ti to vynahradim. Pudem do fakt dobrý hospy a zakalíme až uplně...“ povídal mi až mu došla slova a já pochopil, že se tím bramborem začal dusit.

Praštil jsem ho do zad a on konečně brambor spolkl.

„Až na půdu! Diky!“ dokončil a dál spokojeně pokračoval v jídle, zatímco já nějak ztratil chuť.

Honza vyluxoval talíř až na maličký kousek ryby, načež se zeptal: „Ty už nebudeš? Je to fakt dobrý!“

„Ne, díky,“ odmítl jsem ho s ironickým úsměvem na rtech.

Honza dojedl i ten poslední zbyteček, načež mě vzal okolo ramen a sliboval, že to večer bude stát za to. Potom jsme se zvedli a vyšli jsme z jídelny.

„Madmázel,“ zavolal Honza ještě na kuchařku, která nás tak mile vytrestala, „připravte se! O půlnoci za vámi přijedu na bílém Pegasu!“

Kuchařka vyprskla smíchy a její mladší kolegyni spadlo snad dvacet talířů na zem.

„No, tak teď už vim, kam na obědy chodit nemůžu,“ poznamenal jsem, zatímco Honza se hrabal po kapsách, hledaje doutník.

„To nic, v Praze je ještě menz. Do konce tejdne máme co dělat,“ odhalil své plány a zapálil si doutníček. „Pojď na kafe!“ vyzval mě.

„S tebou už nikam do podniku nejdu, to tě radši vemu ke mně a uvařim ti ho sám,“ rezignoval jsem.

Vzal jsem tedy Honzu domů na kafe a celkově vzato, strávili jsme spolu hezké odpoledne povídáním si a pitím kávy, později čaje, na balkónku, který Honza poeticky nazval „luxusní prodlouženou plochou paneláku pro kuřáky“. Klepal totiž popel z doutníků rovnou přes okraj balkónu dolů, sousedce na vyprané prádlo. Ta se asi bude divit...

Jak se však večer nachýlil, Honza mě vyzval, abych uklidil hrníčky a připravil se na cestu. Měli jsme vyrazit na náš „první pražský chlastací výlet“, jak cestu do hospody opět poeticky nazval Honza. Hodil jsem na sebe nějaké nenápadné oblečení, vzal jsem si peníze a vyrazili jsme.

Za boha jsem nevěděl, kam to vlastně jedeme. V metru jsme několikrát přestupovali a měl jsem dojem, že mnohokrát úplně zbytečně, zřejmě jen proto, že si ze mě chtěl udělat Honza legraci. Nakonec jsme dorazili tam, kam jsme měli a kráčeli jsme ještě poměrně osvětlenou Prahou. Bylo to nádherné. Ze starých domů přímo čišela ta čarokrásnost, o které mluvil můj bratr.

Po chvíli chůze jsme dorazili k nenápadně hospodě, umístěné doprostřed shluku potemnělých staveb. Přítomnost pohostinství dával najevo jen pobledlý neonový nápis, který velmi slabě svítil. Vešli jsme dovnitř a tam mě čekalo obrovské překvapení. Jak se říká: navrch fuj, vespod huj. Stál jsem v nádherné hospůdce ve staroanglickém stylu, kde bylo všechno z tmavého dřeva, stoly dlouhé, židle pohodlné a především PROSTOR. Hospůdka byla neuvěřitelně rozsáhlá. A ani v ní nebylo moc lidí. Jen pár jich sedělo na baru, několik osamělců u stolů u vchodu. Ale Honza si ničeho nevšímal a rázoval si to svižně k nejzazšímu stolu, kde seděla jedna osamělá osoba.

„Terezo,“ řekl Honza, „todle je Tonda. Náš novej násosník.“

A v tu chvíli do mě uhodil blesk. Před sebou jsem uviděl zlatovlasé děvče s temně zelenýma očima, které mi podávalo ruku a nenapodobitelným hlasem říkalo: „Tereza, těší mě.“ Děvče, které na první pohled člověk oddělí od davu, děvče, které, které... Nemohl jsem najít slova. Úplně mě to první setkání omráčilo.

Řekl jsem jenom: „Tonda, taky mě těší.“ A rychle jsem zaujal místo naproti ní.

Honza řekl, že nám půjde objednat a já s ní najednou osaměl.

Stále jsem nevěděl, jak bych ji jenom pojmenoval, tak jsem trapně mlčel a koukal při tom na ni.

„Aspoň na mě tak blbě nekoukej, dyž nemluvíš,“ řekla mi po chvilce a oba jsme se museli smát.

„Jenom jsem přemýšlel, protože si mi někoho připomněla,“ odpověděl jsem.

„A koho?“ podivila se.

V tom jsem si vzpomněl.

„Prostořekého Anděla!“ vykřikl jsem.

Zasmála se. „Cože?“

„Ne, připoměla jsi mi jeden obraz, kterej mi ukazoval můj děda v kostele. Jmenoval se Prostořeký Anděl a ten anděl, to jsi celá ty,“ vysvětlil jsem.

„Tak díky!“ řekla mi a ruměnec jí přejel po tvářích. „Takhle mi ještě nikdo nezalichotil.“

„Čo, vy hrdličky, čo to tu robíte?“ ozvalo se náhle. To se Honza vracel.

„Bavíme se tu o andělech,“ řekla mu Tereza a já se znovu zapřemýšlel.

Byla skutečně jako ten anděl z toho obrazu. Útlá, ale vyvážená postava, vyšší, ale ne vysoká. Jemná ručka, příjemný obličej a hlavně ty dlouhé lehce vlníté zlaté vlasy. A ty oči! To musel ten malíř malovat podle ní! Odmyslím-li si století, je to klidně možné. A ješte ten hlas. Byl takový zajímavý. Nenapodobitelný. Skoro až poeticky bych prohlásil, že přátele hladí, nepřátele bodá.

Pane na nebesích, já se asi zamiloval!

Neodvažoval jsem se už na ni pohlédnout na dobu delší, než pár vteřin, to bych už potom asi začal slintat. Mezitím nám ale donesli pivo a jak jsme se napili, tak jsem si pomyslel, že takhle dobrou plzeň jsem ještě v životě nepil. Musel jsem se napít znovu a hned poté jsem zjistil, že už mám tři čtvtiny pryč. Zjistil jsem, že se na mě Tereza s Honzou se smíchem dívají.

„To nic,“ řekla mi Terka, „to se tu stává úplně každýmu.“

„I vám?“ obrátil jsem se na ně.

„No,“ zatvářila se Terka najednou zvláštně, „všem úplně ne.“

„Tady Terce se to například vůbec nestalo,“ vstoupil jí do řeči Honza. „Tu takhle chytlo až to druhý pivo, co si tu dala.“

„Ano, protože jsi mi to moje první vypil,“ upřesnila Honzu Tereza.

Všichni tři jsme se zasmáli.

„Kampak ty chodíš na školu?“ zeptal jsem se jí.

„Jdu na ekonomku a mám z toho šílenej vítr. Co ty? Kam tě vzali?“

„Ze mě bude jednou Bernstein, nebo Woodward,“ odpovědel jsem jí.

„Á, tak pán jde na žurnalistiku?“ překvapila mě svým rozhledem.

„Tak to jsi teda dobrá,“ vysekl jsem jí poklonu. „Většina lidí ani neví, kdo to ty dva byli a že uďáli Watergate, to už taky nikomu nic neřiká.“

„No vidíš, dovedu překvapit,“ řekla mi a napila se piva.

V tu chvíli se mi to buď zdálo, nebo jsem z ní byl už opravdu zblblý, ale opravdu mi přišlo, že i to, jak se napila, tak to bylo prudce elegantní.

„Už asi šílím,“ říkal jsem si.

A v tu chvíli jsem zatoužil po tom, být s ní sám. Vystřelit Honzu někam do pryč a jen tak s ní tam sedět a povídat si s ní, třeba o ničem, když nás to bude bavit. Jenom s ní zkrátka strávit pár chvilek bez obtěžování tím smradlavým geniálním atomovým fyzikem, který jednou určitě vynalezne způsob, jak hovnem pohánět jaderné elektrárny, a tím zachrání celé lidstvo od útoku mimozemské rasy.

Bože dobrý, co mě to vlastně napadalo? To už bylo opravdu šílené. Ale upřímné...

Asi mě osud vyslyšel, protože se znenadání otevřely dveře a vešli matfyzáci, Honzovi kamarádi. Znal jsem je jen zběžně, protože matfyzák přece pohrdá plevelem jakým jsou žurnalisté, ale na Honzu všichni dali a navíc to byli všichni příznivci metalové hudby. Metal mám sice rád, ale diskuze o řazení jednotlivých kapel do škatulek metalu nemusím, protože se to většinou zvrhne v bratrovražednou hádku o tom, zda je kapela Nightwish blbá, či ne a jaký pak asi hraje metal. Symfony metal? Kdepak! Určitě Gothic metal! Gothic metal? Nikdy!... A přesně takovouhle diskuzi nemusím. A bylo předem jasné, že k ní dojde. Proto jsem kývnul na Terezu.

„Asi víš, co teď přijde, že jo?“

Terka přikývla. „Budou diskutovat o metalu tak dlouho, až se z toho zmetalí.“

Zasmála se a já s ní.

„Půjdem jim radši z cesty, co?“ navrhla.

Moje nejtajnější přání se splnilo. Samozřejmě jsem souhlasil a šli jsme postát kousek dál, ke kuřáckému stolečku, kde nebyly židle a nikdo tam nechodil kouřit.

„Sem nikdy nikdo nechodí, tak tady nás metláci rušit nebudou,“ řekla mi.

Usmál jsem se na ni.

„A co, jak se ti líbí v Praze?“ začala konverzovat.

„V Praze je přece blaze,“ odpověděl jsem, „tak jak bych se tu moh asi mít?“

„Chacha, ty maloměšťáku. Na kterejch kolejích bydlíš?“

„Já nebydlím na kolejích,“ pochlubil jsem se, „já bydlím v téměř vlastním bytě.“

„V téměř vlastním bytě? Tak to mi okamžitě vysvětli!“ řekla mi a nasadila zkoumavý výraz, který byl přímo k pomilování.

„Mňo,“ začal jsem, „můj brácha Milan je obchodní zástupce jedný firmy a má tu fakt dobrej byt. A protože přes tejden v něm vůbec neni, tak tam můžu během studií bydlet.“ Nevěřícně otevřela pusu. „A mejdanit,“ dodal jsem.

„Hmmm... Tak to mě musíš někdy pozvat... Až bude ten mejdan,“ řekla i a otočila se k číšníkovi, aby objednala další pivo.

„Holka, ty jsi první na seznamu“ řekl jsem velice potichu.

„Co?“ otočila se na mě.

„Nic!“ zavrtěl jsem hlavou, ale pro sebe jsem si řekl: „A taky poslední.“

A v tu chvíli jsem se prostě musel usmívat. A ona na mě chvílli koukala a pak se začala usmívat taky, až jsme se po chvíli smíchy začali řezat.

„Teda,“ řekla mi, „s tebou je fakt sranda. A nemusíš ani nic řikat“

„Děkuji za poklonu, madam,“ odpověděl jsem já.

„Hele, kde máš vlastně babu?“ zeptala se nečekaně.

„Babu?“ užasl jsem.

„No přítelkyni myslim. Honza něco řikal.“

„Jó Květu? Hmm...“ zamyslel jsem se nad dotazem, protože teď se hrálo o moc, „Květa je v Brně. Bydlí v malém bytě, studuje tam historii a živí se svou nenávistí ke mě.“

„Cože?“ užasla, „Copak si jí proved?“

„Řek sem, že chci jít do Prahy a ona furt básnila o nějakém bytečku v Brně a o společné budoucnosti.“

„Tak tos dobře udělal, žes jí pustil k vodě,“ potěšila mě a lehce mě uhodila do ramene. „A je dobře, žes šel do Prahy. Tady je nejlíp na světě.“

A znovu se na mě povzbudivě usmála a já se jí zadíval do těch zelených očí tak hluboce, že se mi zdálo, jako že se tam dívám věky a pak jsem pomalu pronesl: „Je.“

Terka můj pohled po tu chvíli opětovala a úsměv jí zmizel z tváře. Pak se náhle oklepala.

„Jdu zjistit, jak je to s tím pivem,“ řekla a odešla k baru.

Já se pohodlně opřel zády o sloup a bylo mi báječně. Naprosto báječně.

Za malou chvilinku se Terka vrátila a nesla v rukou dvě plzínky.

„Díky, příště du já,“ řekl jsem jí.

„To bys byl teda džentlas,“ řekla mi.

A potom jsme se dlouho bavili o pitomostech. Snad dvě hodiny jsme stáli a bavili se o škole, o zážitcích, o pivě a o hudbě. Vytrhla nás z toho až povědomá melodie vycházející z reproduktorů jukeboxu, o kterém jsem vůbec nevěděl, že v hospodě je. Hrála se The Unforgiven II od skupiny Metallica.

„Jé, tu mám strašně ráda,“ řekla Teraza.

„No nedělej si srandu,“ povídám já, „to je moje nejoblíbenější od Metallicy.“

„Herdek, já jsem ňáká ztuhlá, co kdybychom si na to zatancovali?“

„Varuju tě, v tanečních jsem podupal několikero dámských nožek...“

„Tohle je ploužák, tak tady snad nic nevyvedeš,“ zasmála se a podala mi ruku.

„Jdem na to,“ řekl jsem si.

Tančili jsme na tu nádhernou písničku. Vychutnával jsem si každou vteřinu toho tance a když uběhlo těch šest minut a dvacet tři sekund, tak jsem byl trochu smutný.

„Ještě jednou?“ zeptala se mě Tereza překvapivě.

A tak jsme tančili ještě jednou a chtěli jsme i potřetí, ale spolku metláků tahle hudba zřejmě nevoněla, a začali nám vyhrožovat, tak jsme se radši vrátili k pití piva a k povídání.

Rozpustili jsme to asi kolem čtvrté hodiny ranní, kdy číšník prohlásil, že už by rád končil. Byl jsem úplně na větvi – strávil jsem svůj první pivní večer v Praze tím nejnádhernějším možným způsobem. Jestli je bůh, tak patrně vyslyšel moje modlitby a seslal mi tyhle chvíle radosti jako nějakou odměnu. A jestli tedy je a seslal mi je, tak mu budu do smrti smrťoucí vděčný.

Rozloučili jsme se s Terkou rychle a každý jsme vyrazili jiným směrem. Já navíc táhl podnapilého Honzu.

„Na kterejch kolejích bydlíš?“ uhodil jsem na něj, protože jsem ho nechtěl nechat na pospas ulici.

„Na hostivařskejch!“ zařval mi do ucha, až jsem málem ohluchnul.

„V Hostivaři jsou koleje?“ nešlo mi na rozum.

„V takový blbý bytovce, pokoj číslo devět,“ vylezlo z něho.

Co se dalo čekat? Co se dalo dělat? Nějakým záhadným způsobem jsme se dostali domů, vzbudili asi jen dva nájemníky a Honza poblil někomu cizímu rohožku. To byl tedy ten správný start života v Praze, to tedy ano.

Honzu jsem hodil na gauč ať si chrápe a sám jsem ještě vykročil na balkon a hleděl zamyšleně do dálky.

Tereza. Ne, Terezka! Můj život v Praze dostal nový smysl. Zamiloval jsem se a v tu chvíli jsem sklopil oči a slavnostně přísahal:

Udělám vše proto, abych získal Terezku. Sladkou sůl, smutný ráj, cokoli si bude přát. Zbláznil jsem se do ní a udělám pro ni všecko.

Poté jsem se znovu podíval do dáli a došlo mi, proč tam hleděl včera odpoledne i můj bratr. A taky mi došlo, že měl pravdu - Praha je město čarokrásné...