Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOna a On
05. 06. 2007
0
0
829
Autor
Semíšek
V jedné malinké zemi uprostřed světa, uprostřed Evropy, žili dva. On a Ona. Jeden a Jedna. Chlapec a Dívka. Byli to dva úplně neznámí lidé. Je žili v jednom státě, v jednom městě a v jednom domě. Ona chodila v květinovém oblečení, vlasy měla zdobené korálky a květinami. On měl perfektní účes, dokonale sladěné oblečení bylo stále dokonale čisté a vyžehlené. Voněl těmi nejdražšími parfémy. Ona voněla přírodou, ženským tělem. Byli jako dva protipóly. Neměli společné nic, jen ten dům. Denně se potkávali na schodech. Ona cítila Jeho vůni, on vnímal Její květiny. A jen ze slušnosti se zdravili. Když se potkali jinde ve městě, jeden druhého jako by neznal.
Každý jejich den byl stejný. Oba chodili do školy, do stejné školy. On byl o rok starší a všechny Její spolužačky si přály, aby právě On byl jejich přítelem. Obdivovaly Ho všechny dívky na škole. Jen Ona žila ve svém světě. Ve světě květin, muziky, batiky a volnosti. Nějaký nagelovaný frajírek Jí nezajímal. Ve třídě stála stranou a nikdo se s Ní nebavil. Ale nevadilo Jí to. Nepotřebovala kamarádky, které zajímala pouze móda, kosmetika, Britney a On.
Ráda sedávala na dvoře jejich pavlačového domu. Její místo na zídce bylo stále ozářeno paprsky slunce. Vlasy Jí v tom světle ještě více zářily a vítr si s nimi pohrával, rozhýbával je a cuchal. Seděla na té zídce, poslouchala Janis Joplin, kreslila si nebo psala básně.
„To bude asi Tvoje, vílo.“
Málem spadla dolů, jak se lekla. Nečekala, že Ji někdo z domu osloví a už vůbec nečekala, že Ji osloví On. Stál tam u Ní, příjemně se usmíval a podával Jí kopretinu. Určitě musela být Její, kdo jiný by ji měl u sebe. Lehkým úsměvem Mu poděkovala a dál si dělala svou práci. Dál si kreslila. Jako by tam ani nebyl.
Vídal Jí na té zídce každý den. Každý den tam seděla a zářila štěstím. Ve slunečním světlem opravdu vypadala jako nějaká víla. Sluneční paprsky se odrážely od Jejích vlnitých rezavých vlasů, se kterými si hrál vítr. Vypadalo to, jako by měla svatozář. Každý den vypadala stejně. Stejně klidně, spokojeně a svým způsobem krásně. Jednoho dne tam však seděla úplně jiná dívka. Byla a nebyla to Ona. Seděla ve stínu stromu, vlasy měla bez květin a nevyzařovala z Ní ta pohoda a klid. Průsvitný obličej byl smutný. Viděl, že s Ní něco je. Že něco není v pořádku. Tiše k Ní přistoupil. Bál se, že Ho opět bude ignorovat.
„Vílo, nemrač se, smutek Ti nesluší.“
Když přistoupil ještě blíž, viděl v Jejích krásně zelených očích slzy. Krásný pihatý obličej byl úplně bledý a celá se třásla. Vůbec nevnímala, že je u Ní. Chtěj Jí nějak pomoct, ale jak? Chtěl si sednout k Ní, ale pod stromem už nebylo místo, pouze na druhé straně. Vzal Ji tedy do náruče a odnesla na nedalekou lavičku. Neměla ani sílu se Mu bránit. Jen seděla a plakala. A slz neustále přibývalo. Myslel si, že se třese zimou, a tak Jí dal přes záda Jeho sako. Podal Jí kapesník a nesměle se Jí dotknul.
„Někdo Ti ublížil? Kdo rozplakal Tvé krásné oči? Nesmíš se mračit, uteče nám sluníčko.“ Místo odpovědi ho ale objala a plakala. Její slzy stékaly na Jeho košili a vůbec Mu to nevadilo. Cítila Jeho vůni a teplo. Tlukot Jeho srdce Ji uklidňovat. Pevně Ji sevřel v náruči a nechtěl Ji pustit. Chtěl Ji ochraňovat před vším zlým. Po chvíli si uvědomila, co se děje.
„Promiň, tu košili Ti samozřejmě vyperu, snad jí ty slzy nezničily.“
„To nevadí, vždyť je to jen košile. Radši mi pověz, proč si kazíš tvářičku tak velkými slzami.“
„Tebe zajímá, co se mi stalo? Vždyť nikoho v téhle společnosti lidi jako já nezajímají.“
„Mě ale zajímáš. Rád se dívám, jak tu sedíš na zídce a vyzařuje z Tebe klid. A teď nezáříš a pláčeš. A to se mi nelíbí. Ta krásná víla ze zídky je najednou pryč. A mě zajímá proč. Zajímá mě, kam mi zmizela.“
„Vážně to chceš vědět?“
On ale jen přikývl. Sedli si vedle sebe na Její zídku a Ona začala.
„Před několika měsíci jsem potkala podobné stvoření, jako jsem já. Byla o něco vyšší, blonďaté vlasy měla spletené do dvou copů, které spínaly dvě červené berušky. Nepřekvapilo mě, že jsem někoho takového potkal. Byla jsem u Lennonovy zdi a tam chodí jen takoví lidé. Stála vedle mě a stejně jako já zapálila svíčku na památku. Bylo to právě v den Johnovi smrti.
„Škoda, že umřel tak brzo, mohlo být ještě hodně tak krásných písniček.“ Nevadilo mi, že na mne promluvila, ale nijak jsem nereagovala. V hlavě mi znělo Imagine a bylo mi takový divný smutno.
„Co si říkala? Jo, je ho škoda.“
Odcházely jsem stejným směrem, a tak jsem si povídaly. Dobře se nám povídalo, měly jsme toho dost společného, a tak jsem se domluvily, že se druhý den sejdeme u Koně. A tam jsme se taky sešly a šly do čajovny. Byla stejná jako já, blázen do batiky, kytiček, Lennona. Chodily jsem tam spolu pravidelně, povídaly si, pomáhala mi se vším do školy a byla jako moje starší sestra. Jednou ale nepřišla. Myslela jsem si, že se někde zdržela, že přijde za chvíli, a tak jsem čekala. Už mi ale čekání nebavilo. Šla jsem tedy k nim, jednou už jsem tam byla, ale nikdo nebyl doma. Teď mi otevřela zřejmě maminka.
„Dobrý den, je doma Lenka?“
Místo odpovědi jí ale vytryskly z očí slzy.
„Ona už tady nebydlí, o víkendu si ostříhala vlasy, vyhodila všechno batikované oblečení, sbalila si pár věcí a odešla.“
Nemohla jsem uvěřit tomu, co říkala. Lenka si ostříhala vlasy? Lenka vyhodila batiku? Lenka odešla pryč a nerozloučila se se mnou? Bylo mi na nic a u Zdi to bylo ještě horší. Jako bych ji tam zase viděla. Pořád jsem tomu nevěřila. Přála jsem si, aby to byl sen. Po několika měsících jsem čekala u Koně na mamku a viděla jsem něco, co jsem vidět nechtěla. Lenka stála kousek ode mě, celá v černém, na hlavě měla růžové číro a zdobila jí spousta kovových nesmyslů. Obličej, který jsem nikdy neviděla namalovaný, byl zmalovaný jako plakát. Byla úplně jiná.
„Leni! Lenko!!!!“
Přála jsem si, aby to nebyla ona. A nebo aby se toho všeho zbavila.
„Co chceš, ty jedna socko? Nech mě být.“
Co říkala, jako bych ani neslyšela. Nevěřila jsem tomu. Jak může být tak hrubá? V očích jsem měla slzy, ale i přes ně jsem viděla, co jí ten týpek vedle ní dával. A co ona dávala jemu. Pak Lenka odešla. Šla stejným směrem jako já. V naší ulici vlezla do polorozpadlého baráku, kde už delší dobu nikdo nebydlel. Teď už tam někdo bydlel. Dál už jsem za ní ale nešla. Nechtěla jsem vidět, jak tam bydlí a s kým tam bydlí, bála jsem se zklamání. Radši jsem šla domů, kde jsem si prohlížela naše společné fotky. Jak se tak rychle mohla změnit? Od té doby jsem ji neviděla. Teda občas jsem ji zahlídla lézt do domu, ale jinak ne. Až dneska. Šla jsem ze školy a před tím domem stála sanitka a hrozně lidí. Samozřejmě že mě to tam přitahovala, nejednou jsem o ní měla strach. Chvíli jsem tam stála a snažila se zjistit, co se stalo. Pak vyšli ven záchranáři. Doktor už mohl jen konstatovat smrt.
„Neměla šanci, ten herák byl mnohem silnější. Nevíte někdo, kdo tady bydlel?“
Nechtěla jsem s nimi mluvit, chtěla jsem se ujistit, že to nemluvili o ní, ale o někom jiném.
„Slečno, nemůžete dovnitř. Počkejte!“
„Já jí musim vidět, to nemůže být Lenka. Určitě to není ona!!“
Pustili mě dovnitř a šli za mnou. Ležela tam na jakési posteli úplně bílá. Když jsem ji tam viděla, zamotala se mi hlava. Vyvedli mě ven, kde už na mě čekal policista. Řekla jsem mu všechno, co jsem věděla. Lidi už se rozešli do domů, a tak jsem taky šla. A bez přemýšlení jsem došla až sem. A dvě hodiny už tady sedím, brečím a myslím na ní.“
Domluvila a On Ji znovu objal. Mlčel, neměl Ji k tomu co říct. Jen Jí šeptal do vlasů.
„Je mi to líto.“
Ještě chvíli tam spolu seděli a povídali si. Už neplakala, občas se i usmála.
„Zítra půjdu za její mamkou, měla už jen jí. A teď je sama.“
„Jestli chceš, půjdu s Tebou.“
„To musím udělat sama. Ale za ten dnešek Ti děkuju. Pomohl jsi mi.“
Po těchto slovech odešli do svých domovů. A ráno šli spolu do školy. Její vlasy byly opět ozdobené kopretinami a smála se. Přestože byla v hloubi duše nešťastná. Každou volnou chvíli trávil s Ní. Nechtěl, aby byla sama a měla čas na smutnění. Už to nebyl ten frajírek s nagelovanou hlavou, už nechodil na diskotéky a podobné party. Chodil s Ní do čajovny, jezdil na festivaly, chodil do přírody a naslouchal Jí. Miloval Ji pro Její krásu, jemnost, důvtip a přírodnost. A ona miloval Jeho úsměv, blízkost a náklonnost. Dva lidé, kteří šli rozdílnými cestami, se setkali a našli společnou cestu pro život. Dva rozdílní lidé, kteří se potkali, aby mohli být šťastní.