Jak blázni návod na štěstí hledali

Můj psychiatr říká, že musím brát prášky. A já je takyže beru. Ale nikdo nic neříká o tom, jestli je místo mě může polykat někdo jinej.

Seděli jsme tak všichni ve společenské místnosti Psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích. Nemůžu si na tento ústav jakkoli stěžovat, teplé jídlo tři krát denně, neprší sem, v létě teplo, v zimě zima. Jako obvykle sem si četl. David Lodge, Hostující profesoři, dobrá kniha.
Sestřička Jahelová byla mrzutá a pan doktor Švanda byl naštvaný. Prý kvůli penězům, neboť jeho daňový poradce utekl na subtropický ostrov právě s jeho penězi. (Abychom byli přesní, s penězi pana doktora Švandy by vám na útěku benzín stačil leda tak k francouzským hranicím, a i tam asi ani ne).  Jahelová byla mrzutá, protože se blížil Valentýn. Snažil jsem se zavtipkovat a řekl jsem jí, aby radši slavila Velikonoce, páč to jsou svátky zmrtvýchvstání. Nechápu proč se pak tak naštvala.
Nicméně většina lidí v našem ústavu byla nějakým způsobem podrážděna. Kuchařkám už dokonce přestala chutnat ta zvláštní blíže nespecifikovatelná lihovina nasládlého zápachu a silných (bezesporu dezinfekčních) účinků. (V případě nouze jste mohli tuto lihovinu použít jako poslední možnost při průmyslové deratizaci od mravenců farao, tedy pokud jste byli ochotni přestoupit asi čtyři zákony Evropské unie o biologické a chemické ochraně obyvatelstva).
Vlastně po poslední intifádě, kdy se několik medikamentů nedopatřením dostalo kuchařkám do lihovin (zasvěcení se usmívají, nezasvěcení mají smůlu), přestaly kuchařky pít úplně. Bohužel tak jako všechno, měla i abstinence našich kuchařek své záporné stránky. Jedna z nich se chtěla utopit v guláši a druhá se oběsila na naběračce. Vzhledem ke konzistenci guláše či velikosti naběračky to šlo hodně pomalu. (A to jste neslyšeli o té, co vlezla do 150 litrového papiňáku a chtěla to ze sebe vyvařit. Kuchyně se stávala bez etanolu stále nebezpečnějším a zlověstnějším místem. Kdyby o ní věděla policie, tak by tam strážníky v noci posílala minimálně po malých skupinkách a na koních).
Všichni byli podráždění jak vosy, když jim zapálíte úl benzínem. (Taky jsme to jednou zkoušeli, výbuch jako kráva, ale vosy zůstaly. Musíte tam nalít více jak 70ti procentní líh a pak ho zapálit. Sice jsme se pak vos nezbavili, ale hořící letící vosa na večerní obloze je strašlivě romantická (a taky za chvilku mrtvá)).
A právě něco podobného jsme museli my, chovanci Bohnické léčebny, provést. Jen musíme vymyslet něco jiného než lih a sirky. Snažil jsem si vzpomenout, co dokáže lidi udělat opravdu šťastným. Přemýšlel jsem velmi dlouho a velmi bolestně jsem odhadoval naše možnosti. Bohužel nemáme dost financí abychom celému personálu objednali dvoutýdenní dovolenou na Kiribati, ani na tolik alkoholu. (Víte, velká část personálu čelí cvokárně s lihovou tváří).
Můj další plán spočíval ve velkém množství THC. Bohužel místní dodavatel, Šilhavej Pepe, dokázal poskytnout materiál sotva pro tři, čtyři lidi, což k provedení mého úžasně narkotizačního plánu nestačilo. Bylo to ke zcvoknutí. ale to se v blázinci často stává, že se z toho zblázníte.
Ležel jsem a vzpoměl jsem si na jednu knihu co byla v knihovně pana doktora Švandy, Ostrov pokladů. Ani jsem té myšlence nevěnoval pozornost, spíš jsem přemýšlel jak ostatní donutit k tomu, aby byli štastni použitím omamných nebo psychotropních látek.
Nicméně mě vzpomínka na Ostrov  Pokladů mě po ránu praštila do hlavy úderností olověného závaží. Celý den jsem pak byl zaneprázdněn nezvyknou činností. Ani nevíte kolik mi dalo práce, aby sestřička Jahelová nepoznala co dělám. Někdy si říkám, že jediný rozdíl mezi ní a inkvizicí svatou je ten, že inkvizice byla vlastně oproti Jahelové mírumilovnou organizací. Pokud by Stalin používal místo KGB sestřičku Jahelovou, byl by určitě považován za mnohem většího tyrana než je. Nicméně vše již bylo připraveno a moje past byla nastražena s destruktivní přesností.
Jen jsem se modlil, aby to nedopadlo jako s těma vosama, hořící vosy na noční obloze jsou sice velmi romantické (a skoro mrtvé), ale jakmile tento světélkující hmyz letěl směrem k nám, romantiku velmi brzy vystřídala panika.
Nejtěžší bylo vymyslet jak na sestřičku Jahelovou. Dalšího dne jsem přišel mezi cvoky a začal šířit klepy o tom, že v pod blázincem je zakopán poklad. (Já vím, hloupé, ale zkuste být zavření v blázinci tak dlouho jako já). Navíc Jahelová, která už pár měsíců toužila po zájezdu do Keňy, po tom skočila jak moucha na hovno. Chodila po dvoře se dvěma železným proutky a co pět minut lamentovala pokaždé když jeden z nich sjel k zemi v místě, kde měl být domnělý poklad zakopán. Označila tak asi polovinu areálu a tři koše na psí exkrementy.
Jen co se pan doktor Švanda dozvěděl o ukrytém pokladu, už tu pobíhali po areálu psychiatrické léčebny blázni dva. Občas by se člověk i divil, jak ti lidé můžou být šílení. Pohihňával jsem a po očku pozoroval, kde zrovna Jahelová a Švanda horečně kopou. Kdybyste viděli tu radost, která se jim zračila ve tvářích, ty zářící oči, když kopali a kopali. (A ty sprosté nadávky, když nic nenašli).
Z dálky mi ti dva připomínali dávné rejžovače zlata na Yukonu. Jahelová se dokonce rozhodla spát v parku, protože by někdo mohl poklad přes noc vykopat a odnést bez jejího vědomí. Pan doktor Švanda si zas pořídil velký dalekohled a odposlouchávací zařízení, kterým minutu po minutě kontroloval Jahelovou, zda-li už něco nenašla. Hloubkovější geologický průzkum areálu kolem léčebny snad ani nezažil. Jahelová byla už tak zoufalá, že kopala do hloubky dvou a půl metru pod povrchem. A opravdu, jednoho pěkného dne se jí podařilo najít zlatý poklad Republiky.
Tedy, nebylo to tak vážné, našla asi 5 zlatých mincí z 15. století. Jen co to Švanda zaslechl ze své štěnice, zvedl telefon a někam zavolal. Měli jste vidět sestřičku Jahelovou, byla v sedmém nebi, pokud něco takového existuje. A když přijeli zavolaní památkáři a mince zabavili do sbírek Národního Muzea, byla Jahelová v sedmém pekle.
Ani si nedokážete představit ten maglajs, Jahelová křičela na Švandu, Švanda křičel na Jahelovou  a kuchařky byly z toho tak zdeptané, že se šla opít pražskou starorežnou. Divili byste se, ale pak to bylo zase v našem malém milém blázinci zas jak obvykle, pacienti utíkali, sestřičky je chytaly, páni doktoři nic nedělali a kuchařky chlastaly. Všichni byli štěstím tak bez sebe, že nadávali a lamentovali, křičeli a vyhrožovali, zuřili a bouchali. Jen já se na to všechno tady koukám a vidím, že jim vlastně nic nechybí. Pro všechny to jejich štěstí leželo všude kolem...

---