Odtržení

Odtržení

Duše k duši sedá,

jako vrána vránu hledá.

Na osamělém stromě,

vyvráceném z kořenů,

sedí dvě osamělé duše,

přikládají polenu k polenu.

Kolem poletují vrány,

klovou do stromu,

nezvány,

zobáky si tupí

o starou kůru

a duše to trpí,

nejsou vzhůru.

Spí.

Jedna v druhé.

Prolínají se.

Už ví.

Překonaly mnohé.

Mají se.

Co je to ale platné,

když nic není věčné?

A když zobák k zobáku sedá,

nic moc se dělat nedá.