Čarozem V

"V noci se každá tvář křiví a sebelepší myšlenka kazí." - část pátá

Probrala mě úporná bolest hlavy a pocit, že mám lebku opravdu důkladně rozdělenou na dvě poloviny. Otevřel jsem oči, tedy alespoň jsem si myslel, že jsem je otevřel, protože tma kolem se zdála být stále stejně černá. Zamrkal jsem, abych se ujistil, že opravdu nevidím.
Protože se tma nehodlala jen tak rozestoupit, rozhodl jsem se, že prozkoumám své okolí alespoň po hmatu. Ležel jsem na kupce slámy, která byla podle pachu již ve stádiu rozkladu. Má ruka pokračovala dále, až narazila na chladnou stěnu z kamenných bloků.
Pokusil jsem se vstát, abych zjistil, jak velká moje kobka, neboť jsem byl nepochybně ve vězení, je. Mé nohy se však okamžitě podlomily a já dopadl zpět na shnilou slámu.
Chvíli jsem nevěděl, které černo je nahoře a které dole, ale jednu věc jsem věděl jistě. Při mém dopadu něco zazvonilo o zem. Na opasku jsem nahmatal kožený váček se zlatými valounky, které mi dala Linda. Jak mi to teď celé přišlo vzdálené.
Poté, co jsem nahmatal i rodový prsten, vyvstala přede mnou skutečnost čirá jako studánka. Ten, kdo mě unesl, rozhodně nepásl po penězích. To zlato totiž muselo představovat malé jmění, o prstenu ani nemluvě.
Znovu na mě dolehla tíha pochybností o Lindě, neboť jsem si byl znovu jist, že mi něco podstatného zamlčela. Takto rozladěn jsem začal konečky prstů hladit rubín na svém prstenu a zjistil jsem, že mě to uklidňuje. Jako by, i přes propast času, setrvávali se mnou jeho bývalí majitelé.
Dělo se však i něco jiného. S každým dalším pohlazením jsem cítil mezi prsty šimrání – trochu to připomínalo statickou elektřinu. A pak se prsten náhle slabě rozzářil. Měkké červenavé světlo slabounce poblikávalo. Překvapením jsem odtáhl druhou ruku od prstenu, to však nemělo žádný účinek. Rubín zářil čím dál, tím více.
Zprvu příjemné světlo, v němž jsem si prohlížel své vězení, stále sílilo, až se stalo nepříjemným pro mé smysly uvyklé na tmu. Bolest hlavy se znovu vrátila. Zavřel jsem oči. A najednou jsem uslyšel kroky.
Až s tímto důkazem jsem si uvědomil, že mi stále hrozí velké nebezpečí od neznámých únosců. Do té chvíle jsem na to ani nepomyslel. Naposledy jsem se pokusil ztlumit světlo prstenu. Marně. Přivřel jsem tedy oči do štěrbin a očekával napjatě, až se otevřou dveře. Byl jsem pevně rozhodnut nenechat se únosci zastrašit.
Cvakl zámek, zavrzaly staleté panty. Ve dveřích stála vysoká štíhlá postava v černém plášti. V jejích očích se zrcadlil údiv. Zarámovaná dveřním rámem stála ve vchodu žena, která mě dostala do všech těchto problémů.
V tu chvíli se mi zpěnila krev v žilách a začal jsem vidět rudě, ačkoliv tohle mohlo být způsobeno spíše červeným světlem, které pořád vycházelo z mého prstenu.
Při pohledu na její obličej mě popadlo nutkání něco rozbít, rozcupovat, rozdrtit. Myslím, že mně přišel na mysl i pojem neutronová drť. A taky ve mně vzkypěla žluč z toho, jak může být někdo tak podlý a zákeřný. Poprvé to snad mohlo ještě projít, ale věděl jsem, že tuto druhou zradu už jí neodpustím. A nic mě nepřesvědčí, žádná ubohá slova ani omluvy či vysvětlení. „No tak, na co čekáte?“
Lindina slov prořízla vzduch, ale nebyla nijak zlostná ani kajícná. Hluboko pod povýšeným hlasem zazněla naléhavost.
„Až mě opět začnete balamutit svým medovým hláskem,“ pronesl jsem sarkasticky.
„Buďte zticha a hněte sebou!“
„Jít s vámi?!“ zasmál jsem se, „ani omylem!“
„Ta rána do hlavy musela být pořádná,“ zašeptala Linda a přistoupila ke mně, aby mě uchopila pod paží. Neuctivě jsem její dlaň smetl.
„Nechte mě na pokoji,“ pohrozil jsem jí ledově. Stále jsem nedokázal pochopit, proč to všechno. Mé schopnosti už ve mně probudila, tak co chce víc?
„Já vás ale přišla zachránit,“ řekla lady a její hlas zněl už prosebně. Ta tam byla její aristokratická povýšenost. „Musíte mi věřit.“
Ustoupila o krok ze dveří a já spatřil na podlaze chodby, přímo pod držákem s pochodní, ležet vojáka. Litoval jsem toho ubožáka, který se musel propůjčit k této komedii. I když to byla spíše tragédie. Mlčky jsem pohlédl do jejích uhlově černých očí. Snad jsem hledal odpověď. A pak jsem se rozhodl přistoupit na její hru.
„Věřím vám,“ prohodil jsem do nastalého ticha, ačkoliv to byla jedna obrovská lež. Tato žena ztratila mou důvěru už při svém prvním extempore.
Linda se otočila a se slabým zašustěním látky zmizela v chodbě. Věnoval jsem poslední pohled muži, ležícímu na zemi, a následoval ji. Hrdlo mi však stále svírala zlost. Po celou dobu, kdy jsme se motali podzemím, jsem cítil potřebu si pořádně zakřičet. A v mé hlavě se rodil plán utéct, jak jen to bude možné.
Chodby vysekané do skály jsem vnímal jen matně. Dokonce i prsten na mé ruce, který pořád zářil, už mě příliš nezajímal.
Překvapilo mě, že jsem se dostal ze zajetí tak snadno, ale už po chvíli cesty tím podzemním bludištěm jsme vyklopýtali na jakousi malou zahradu mezi domy. Ale jaké to byly domy. Obrovské bílé stavby, které se tyčily k večernímu nebi. Musel jsem tedy „prospat“ skoro celý den. Znovu ve mně začala vřít krev a začal jsem tušit, že tentokrát už nebudu tak klidný jako prve. Tomu všemu jen napomohl pocit, že tohle by opravdu mohlo být další Lindino představení, kterým chtěla získat mou důvěru. Kdo by ji odepřel své vlastní zachránkyni?
Něco mě ale zarazilo. Těsně vedle vchodu do podzemí stál kromě Lindy i Alarik. Nikdy by mě nenapadlo, že se do intrik oné milé záušky zaplete i on.
„Takže vy s ní táhnete za jeden provaz, ano?!“ vypálil jsem na něj od boku, protože se mi právě zbortil i poslední ostrůvek důvěry v tomhle světě. Pozdě jsem si uvědomil, že lady už do svých plánu zahrnula i jiné lidi proti jejich vůli.
„Nerozumím, pane,“ odpověděl klidně Alarik a jeho paní ho doprovodila pohledem já-vám-to-říkala.
„Proč jste na mě znovu poslali vojáky?“ vysvětlil jsem pomalu a kladl důraz na každou slabiku. Pak mi přišla na mysl další věc, „a co jste udělali s Tomem?“
„Tak už dost,“ vložila se do našeho rozhovoru Linda, „pokud se hodláte dál vzpírat, nedáte mi jinou možnost, než vás omráčit a odvést násilím. Právě jsem vás vyvedla z vězení, riskovala život a postavení a vy se mi odvděčíte jen hloupými otázkami a nedůvěrou.“
Jako byste to už neudělala, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem jen tvrdošíjně zopakoval: „Kde je Tom?“
„Copak jste tak tupý?!“ vyčetla mi lady a začínala nabírat v obličeji nepřirozeně rudou barvu, „musíme hned pryč, nebo nás tady objeví hlídka. A věřte mi, že by to nebylo nic příjemného.“
„Dobře,“ rezignoval jsem, „ale mám jednu jedinou podmínku. Pokud mám s vámi znovu jít a vložit do vašich rukou svůj život, budete muset uvést všechny věci na pravou míru.“
Linda zbledla, to jsem mohl vidět i v příšeří, které panovalo, ale přikývla.
„Všechno, co vím, vám řeknu. Ale ne teď a tady. Pojďme už.“
Rychle jsme proběhli tou malou zahradou a na jejím konci přelezli zídku. Když jsem se rozhlédl po úzké uličce, která se ztrácela ve tmě, napadlo mě, že zahrada v tomhle městě plném kamení musí být velká vzácnost. Až teď jsem si totiž všiml, že všechny ulice a domy nejsou postaveny z kamenů, ale vytesány do bílé skály. To proto jsem zdálky viděl celé město jako zářící diamant – to se sluneční světlo odráželo od zdí domů.
Alarik nás neomylně vedl spletí uliček, až jsme se dostali na jednu z hlavních ulic města. Ač byla noc, musel jsem obdivovat zručnost stavitelů, protože žádné dva domy nebyly stejné.
Zlost ze mě pomalu vyprchávala a myšlenku na útěk jsem zavrhl úplně. V tomhle bludišti bych se ztratil a i kdyby ne, tenhle svět byl pro mě stále velkou neznámou.
Kradli jsme se pod rouškou tmy jako zloději. Celé město zelo prázdnotou. Zastavili jsme až před honosnou budovou se sloupy a arkádami v průčelí.
„Co tady chceme?“ zeptal jsem se úzkostně Lindy, „je tady snad Tom?“ „Ne, Tom hlídá před městem naše koně. My jdeme konečně vyřešit to, proč jsme se sem vydali.“
„Jaká je to záležitost?“
„Celá naše země lpí na tradicích a pokud nám máte k něčemu být, musíme poupravit několik údajů v Archivu.“
„Nevypadá to, že by měli otevřeno, jste si jistá, že mají zrovna úřední hodiny?“ nadhodil jsem sarkasticky a ukázal k potemnělým oknům.
„Tak to si asi budeme muset otevřít sami,“ prohlásila lady a do hlasu se jí vrátil jízlivý podtón. Alespoň jsem věděl, na čem jsem. „Rozhodně jsem nečekal, že se budeme o půlnoci plížit do nějaké prastaré knihovny,“ namítl jsem, „čekal bych, že na to máte taky lidi.“
„Kdybych ty údaje mohla změnit už dříve, udělala bych to a nečekala, až s sebou budu mít kopyto, které je schopné cokoliv pokazit,“ zchladila mě Linda a podívala se na Alarika: „Víš, co máš dělat.“
Voják si pohladil svůj plnovous a postavil se k jednomu sloupu. My dva jsme se vydali po schodech k hlavnímu vchodu. Srdce mi zběsilo tlouklo a v krku jsem měl knedlík. V životě by mě nenapadlo, že se budu chtít někam vloupat. A už vůbec ne do knihovny, ať už je v ní cokoliv.
Linda přistoupila ke dveřím a lehounce stiskla kliku. Staré dřevo pod lehkým tlakem zaúpělo. Ovanula mě vůně starého papíru a v průvanu zašustily listy knih. Vstoupil jsem dovnitř přímo s posvátnou bázní.
„Musíme najít vaši rodovou knihu,“ zašeptala má průvodkyně a v jejím hlase zazněla neuměle skrývaná nejistota, „pokud se nepletu, měli bychom jít tudy.“
Po těchto slovech vyrazila kamsi do tmy, mezi regály plné spisů. Já ji následoval o poznání váhavěji a mé kroky se nesly sálem s dutou ozvěnou. Míjeli jsme polici za policí, až jsme se zastavili na konci toho obrovského sálu. V regálu po mé pravé ruce stály objemné svazky, jejichž vazby byly potažené barevnou kůží a osázené drahými kameny.
Linda neomylně sáhla do nejvyšší řady a podala mi velmi zaprášenou knihu v rudé kůži a posázenou rubíny. Když jsem vzal svazek do rukou, kameny na knize i mém prstenu se slabě rozzářily. Prošlo mnou podivné zamrazení, ale vnímal jsem jej jako naprosto přirozené. Navíc mi připomnělo vězení a slib lady, že se konečně něco dozvím. Rozhodně jsem jí ještě nevěřil úplně.
Zvedl jsem pohled a krátce jsem si prohlédl Lindin výraz. Vypadalo to, že si docela oddechla, když se kameny rozzářily. Protože jsem však nechtěl rozdmýchat další hádku, raději jsem ani nepřemýšlel, co by se stalo v případě, kdyby se knihy dotkl někdo neoprávněný. Znovu ve mně zavířily pochyby o věrohodnosti té prapodivné ženy.
Tyto myšlenky musely jít rychle stranou. Kniha v mých rukou se začala otevírat, či lépe řečeno přeměňovat v jeden obrovský list papíru hustě popsaný jmény a letopočty. U některých osob se skvěly drobné značky. Usoudil jsem, že jde o označení postavení.
Sjel jsem pohledem přes staletí zápisů až naspod listiny. Data mi sice moc neřekla, protože se trochu lišila od našeho kalendáře, ale stejně jsem našel nejmladší zápisy. Dole stála jen tři jména. Mě upoutalo jediné. Rudolf z Rogholdu. Tak se jmenoval můj dědeček. Jeho jméno ale bylo přeškrtnuto tenkou linkou.
Přesto jsem držel v ruce první nezvratný důkaz o tom, že SEM opravdu patřím. Co je psáno, to je dáno. Trochu se mi ulevilo, ale stín nejistoty ve mně zůstal.
Zatímco jsem se kochal pohledem na historii své rodiny, vytáhla Linda odněkud křišťálovou lahvičku s inkoustem a dlouhý husí brk. „Dostáváme se k našemu úkolu. Musíte připsat své jméno pod sira Rialta,“ instruovala mě tiše, „už dávno se odstěhoval do Jižních zemí a také tam zemřel. Oficiálně z vás uděláme jeho syna a tudíž jediného dědice Rogholdského rodu.“
Tohle mi docela silně zavánělo podvodem. Nechtěl jsem se do ničeho takového zamotat už jen proto, že na to nemám žaludek. Linda mě však znovu pobízela pokývnutím své sametové ručky.
Z mých úvah o tom, zda se do toho pustit či nikoliv, mě vytrhly šouravé kroky někde vzadu mezi navršenými knihami. Srdce jsem měl v tu chvíli až v kalhotách. Dokonce i lady citelně zbledla, což jsem už považoval za nemožné.
Vrazila mi do ruky brko, tentokrát s mnohem větší silou než prve, a přitiskla ho na papír. Strhl jsem ruku stranou. Potom jsem Lindě důrazně pokynul směrem vpravo a opsal rukou půlkruh kolem regálů až ke vchodu.
„Co máte v plánu?“ zeptala se naléhavě, ale z místa se nehnula. „Běžte,“ ignoroval jsem její otázku, „jen doufám, že i tady máte opilce,“ dodal jsem spíše pro sebe, zatímco ta, která mě do téhle šlamastyky dostala, odbíhala.
„Haló,“ ozval se nedaleko brunátný hlas, „je tam někdo?“
Věděl jsem, že mám jen pár vteřin. Když se v uličce objevil stařec, který zde pravděpodobně hlídal, byl už rodokmen zpět knihou v regálu a kalamář s brkem ukrytý v bezpečí mé kapsy.
„Co tady děláte?“ vypálil hlídač, sotva mě uviděl.
Já k němu beze slova vyrazil, trochu se při tom motal a co chvíli jsem vrazil do polic na jedné nebo druhé straně. Doufal jsem, že jsem schopný zahrát věrohodně opilce, ačkoliv jsem sám alkoholu nikdy neholdoval. Naštěstí jsem nesčetněkrát pozoroval své spolužáky po večírcích, a to mi pomohlo.
„Tady se snad nenalívá?“ protáhl jsem a dál se valil uličkou. Hlídač si mě podezřívavě měřil – určitě jsem ho vyvedl z míry. „Ne, to tedy opravdu nenalévá,“ odpověděl s povzdechem a já věděl, že mám napůl vyhráno.
„Tak to abych šel, kde není víno …“
„Asi byste neměl chodit sám,“ řekl náhle stařec, „zavolám vám nějaký doprovod.“
Tak tohle mohla být docela podstatná komplikace. Doprovod jistě neznamenal nic jiného než vojáky a ty už povídačkou o alkoholu neobalamutím.
„Tak na to rovnou zapomeňte!“ vypadlo ze mě, „žádný vojáci, ty bych moh‘ poslat spíše já na vás.“
A na potvrzení svých slov jsem mu zamával před nosem rodovým prstenem. To mu nahnalo strach.
„Jen klid, velebný pane,“ pronesl medově, „však se zas tolik nestalo.“
Chytil mě pod paží a provedl mě ven jako dítě, asi ze strachu, abych ještě něco nerozbil. Ještě než za ním ztěžka zapadly dubové dveře, zaslechl jsem, jak si mumlal cosi o nalitých pánech, kteří už neví coby.
Bylo mi zle. Ta přetvářka a ještě k tomu lži a výhružky a lupičství. Příliš na můj žaludek. Nikdy dřív bych nevěřil, že jsem něčeho takového schopen. Sedl jsem si na ledové kamenné schody a nemohl se pohnout z místa.

---