ČERTUŽEL

A přece jsem na okamžik uvěřila, když jsme ten večer stáli před kostelem a on hladově hleděl dovnitř. Okamžik dojetí, úlevy, víry v bezmeznou sílu lásky. Sněhové vločky na nás dopadaly jak zlatý popel: „You are the winner!“

Zapomněla jsem koupit rukavice! Ruce se mu třásly tak zběsile, že nemohl škrtnout sirkou. Před očima mi vyrostl ledový strom a pod ním… Jak jsi to jenom mohl vydržet!

Hodiny na kostele začaly odbíjet sedmou. Tak pronikavě, až mu cigareta vypadla z ruky. Podíval se ne mne, jako tenkrát, když mi otevřel dveře plné kosočtverců a zhýralých veršů, abych spatřila to, co nikdy nevymažu z paměti. Chce se vám zakrýt si oči, podobně jako při drastických záběrech na oběti hladomoru. Tehdy jsi chtěl také utéct. I já.
Teď ale není kam, pod stromem je skoro metr sněhu, nedovolím ti prohrát to poslední, co ti zbylo, tvůj život. Právě teď si ten dokonalý Mario Lemieux, který za pár chvil zasadí do branky vítězný gól.
„Pardon“, vstoupil mezi nás mrzák, co celou dobu stál před kostelem s napřaženou rukou a sebral ze země zbytek provlhlé cigarety. Mše skončila. S ní i můj okamžik víry. Vykročila jsem: „Pojď blíž.“ Zůstal stát. „Dal bych si pivo.“
Zarudlý, roztřesený, vystrašený zbytek existence, co se bojí udělat krok kupředu i zpátky. Stojí tam pod lampou spolu s jednorukým žebrákem, spokojeným a sjetým z bůhvíčeho.
Všichni se za tebe modlí, já to neumím a kdyby ano, už bys dávno utekl.
„To zvládneš,“ zalhala jsem. Žebrák, potahující už jen filtr, se bláznivě rozchechtal.
„ I jemu je to k smíchu,“ řekls mi.
„ Ne, jenom jemu,“ odpověděla jsem.
A zrovna takhle vypadáš, když si užralý a zrovna takhle se směješ, když recituješ ty své žvásty.
Hřbitov zaplněný hroby svých hrobníků a na náhrobcích nápis: Kdo jinému jámu kopá… Zrovna tuhle svojí historku jsi mi velmi živě a s nezahalitelnými ožraleckými gesty vyprávěl v tramvaji při cestě sem. „ No, Trešku, řekni,“ radostí si vyskakoval ze sedadla, „neni to geniální!“
Strach. To strach z tebe udělal zbabělce, alkoholika, bezdomovce a nakonec tu trosku, která tady před kostelem, i přes svoje čertužel, prosí o pomoc.
Prosí? Kdo koho prosí? Já prosím a ty mlčíš. A neprosím kněze z farmy, tvoji poslední šanci, prosím tebe! Žádám tě, abys zvolil život a ne smrt a tolik si to přeji, že za tvým váhavým přikývnutím vidím vítězství Boha nad propastí.

Tu noc jsem si zakryla oči přede vším, co jsem nechtěla vidět.
Zrovna jako ty.

Sotva bych uvěřila, že se člověk dokáže ožrat z dvacetikorunové jízdenky, kterou dostal na cetu. Všechno je možné! Když se z ní chcete opít, uděláte to. Když  budete opravdu chtít z hovna uplést bič, dokážete to. Když chcete bez použití těla zvednout lžíci, budete na ní civět tak dlouho, dokud ji nezvednete.
Musíte to dělat silou vůle a dobrovolně. To samé slyšíte, když se ptáte, jak máte pomoct alkoholikovi, který propil i střechu nad hlavou. Odpověď vám dají všichni stejnou – psychiatři, pracovníci na Armádě spásy, sestry na charitách, kněží na farách – musí ze své vlastní vůle chtít. Je vám marné namítat, že svou vůli dávno propil. Vůle visí na motivaci, ale jakou motivaci máte dát člověku – ano, stále člověku, který ztratil naprosto všechno kromě chlastu? Ten se pro něho v tu chvíli stává vším a všechno ostatní ničím. Můžete mu stokrát opakovat, že má poslední možnost se zachránit, ale ho nezachrání nic jiného než chlast. Můžete mu projevit důvěru a říct, že věříte, že to dokáže – nevěří sám sobě, natož vám. Můžete ho u sebe ubytovat, nosit mu jídlo – ohřeje se a podvede vás. Můžete ho potkat na ulici a dát mu své drobné – opijete ho. Můžete mu dát místo peněz jídlo, oblečení – vymění to za víno.
Můžete tohle všechno dělat a stejně mu v noci pod strom přinesete teplou deku, protože tu včerejší mu ukradli.
A nakonec můžete doufat, že přežije, anebo také, že ne.

Když si toho večera na kostelních schodech spatřil svoji záchranu, postřehla jsem v tvých krhavých očích úžas, úlevu, snad i radost. Ten kněz byl malý, nenápadný a tys nabyl dojmu, že ho lehce přemůžeš, viď?! Tak jako mě…
„Tak ty chceš k nám na farmu, je to tak?“
Všechno, na co se zmohl bylo pokrčení ramen.
„Chceš se léčit?“
Místo odpovědi zoufalé zablekotání.
Kdybys měl v sobě pár piv, mohls alespoň zarecitovat Kryla.
„Ty si prý byl knihkupec? Máme tam na půdě spoustu knih, mohl bys je roztřídit, udělat knihovnu.“
Nepatrně ožil, možná na chvíli zadoufal, zrovna jako já, že by tam přece jen odjel.“No..dobře..“
Z vloček se opět stal zlatý popel, chytala jsem ho do dlaní a vyhazovala zpátky, výš a výš, aby zas a znovu se vším leskem zdobil a hřál tvé prokřehlé ruce.
„Výborně, Tomáši, za týden se tu sejdeme a přesně se domluvíme na odjezdu.“

Hodina je pro člověka bez vůle příliš mnoho času na to, aby dokázal udržet své slabé rozhodnutí. Nejméně stodvacetkrát v ní pomyslí na to, jak se dostat aspoň k jednomu hltu. Je přesvědčený, že to jediné mu dokáže srovnat myšlenky. Natož týden! Popel se zas vyměnil za obyčejné vločky, které se při cestě od kostela zdály být těžší a těžší.
Jakmile mi přikývl, žádal za odměnu drobné na pivo.
„Jakoby ti nestačilo, že máš v tomhle mrazu kde spát. Prosím tě, jeď tam a zaspi to,“ podala jsem mu jízdenku.
Zapomněla jsem, jak rád chodíš pěšky.

Dveře byly dokořán, přes nos mě praštil ten známý zápach. Vešla jsem do ložnice. Zpod pozvracené deky trčel obrovský rudý obličej. Měl podobu divokého zvířete, které se konečně nažralo. Ze zdi zmizel obraz…

Tentokrát jsme nejeli tramvají, šli jsme pěšky, aby trochu vystřízlivěl. Stačil týden a všechno bylo na začátku, nebo spíš na konci. Víra v zázrak ale ještě dočista nezemřela.

Popíjel vodu s octem a já mu říkala: „Jestli to nemyslíš vážně, jestli tam nechceš odjet, řekni mi to, prosím, teď.“
„Pepa Šlajer, no geniální Pepa, ožral se jak prase a spadl do příkopu,“ odložil sklenici a postavil se, aby jeho show nabyla ještě více dramatičnosti, „ráno se v tom příkopu probudil…., né Trešku, tak přece poslouchej, ráno se probudil a myslel si, že je ve válce..Z příkopu ho museli dostat až psychiatři. Geniální Pepa Šlajer!“

To ta šílená obava z reality tě nutí vytvářet si tenhle geniální svět. Jedině ten tě drží při životě, kdyby ti ho někdo ukradl, tak jako všechno, cos kdy dostal, stala by se z tebe jen hromádka masa a výkalů.
A tos věděl.

Cesta ke kostelu byla nekonečná, tak jako řev tvých hořkých historek. Čekals na můj úsměv, ale já ti neuměla pomoct. Lidé se za námi otáčeli, nevnímals je. Oni ani já, nepatřili jsme do tvého světa.
Kněz už na nás čekal. Chtěla jsem k němu vykřičet: „Otče, dnes sníh nepadá, zlatého popelu se nedočkáme!“ Ale on se usmíval. Viděl v něm jiného člověka, než se kterým jsem přišla.
Nedokázal jsi mu říct pravdu, že s ním zítra neodjedeš, žes lhal nám i sobě,abys měl, kde spát. Kdybys nesliboval, hledali bychom jiné řešení. Nejspíš stejně marně, protože nestojíš o žádné, na kterém by ses musel podílet. Malý zlobivý chlapeček, co zahání vztek chlastem…

Stejně tak, jako vždy s jistou naivitou budu vzpomínat, jak si mě vzal do ZOO, četl Alenku v říši divů nebo přidržoval, když jsem poprvé jela bez koleček, stejně tak budu vzpomínat na chvíli, když si mi ten večer dal pusu na čelo a řekl větu, která zbořila celý ten geniální svět: „Na to, abych žil je pozdě a na to, abych chcípnul brzo.“

Než se stačily zavřít dveře vagónu, ohlédla jsem se za tebou. Stál si uprostřed vestibulu a mávals mi. Stál si tam ještě, když se metro rozjelo, ještě si tam pořád stál, když uhánělo do tunelu a pak jsme se vřítili do tmy.
Sbohem, táto.