Pád

Člověk se prý za svůj  život dotkne absolutního vrcholu jenom jednou...

Ta chvíle už je za mnou. Bylo to jednou v noci před nějakým časem, v tu noc jsem se narodila, a od té doby padám. Napřed to spíš vypadalo, že se vznáším v prostoru, koukám co se děje kolem, nikam nepatřím, ale můžu hledat, protože se můžu volně pohybovat, můžu mávat rukama a vznášet se, ničím nesvázaná, ani smutkem, ani zklamáním, ani bolestí, ani láskou. To se časem změnilo. Začala jsem padat, nestíhala si všímat toho co se děje kolem, pořád nikam nepatřla, ničemu nerozuměla, ale už nebyl čas hledat, všechno se kolem mě míhalo a já nepoznávala ani tváře ani místa, jenom cítila jak všechno, co si nesu s sebou, zrychluje můj pád. Několikrát jsem se zachytila o větve víc nebo míň pevné. Napřed jenom prstem, potom dlaní, nakonec jsem se držela pevně jako klíště oběma rukama. Větev se začala ohýbat, nesla celu mojí váhu, až praskla a já padala dál. S každou novou prasklou větví bylo moje následné padání rychlejší. Časem jsem poznala, že žádná z větví co rostou na té skále není dost silná, aby mě mohla unést, a tak jsem to vzdala. A najednou se můj pád začal zpomalovat, jako bych se vrátila do stavu vznášení, poznala jsem, že jsem svobodná a i v prázdnu můžu být šťastná. Postupně to začalo znít logicky, zvykla jsem si na ten stav bez tíže, a dařilo se mi potlačovat strach z nového pádu. Začala jsem znovu věřit větvím, ale už jsem se jich jenom jemně dotýkala.

Potom se někde stala chyba. Nevím kde ani kdy ani co je to za chybu. Dneska padám neuvěřitelnou rychlostí.

A už chci jen dopadnout.