Povodeň - kapitola Alkohol-metla lidstva

Hladina alkoholu v Jarmilině krvi stoupala nezměrně rychle, i když se Petr postaral o to, aby alespoň nějakou dobu nepila. Její artikulace, mimika i celková motorika byly čím dál více omezené, dokud se nesesunula na podlahu bez známek vědomí.
            „Otrava?“, zeptal se Miloš vyděšeně.
            „Ne, to si nemyslím,“ odpověděl Petr, zvedaje opilou Jarmilu z podlahy. „Asi jenom zkolabovala.“
            „No a co s ní chcete dělat?“, pokračoval stresovaný Miloš.
            „Dal bych ji do postele, ale tam teď leží její muž, vedle něj bych ji asi nepokládal. Pomozte mi s ní, odneseme ji do obýváku na gauč, tam ji dáme dohromady,“ informoval Miloše Petr.
            Miloš na nic nečekal a okamžitě přispěchal Petrovi na pomoc. Že jim ale Jarmila dala zabrat, na to, jak byla víceméně štíhlá. Okolo obou mužů s Jarmilou v náručích se srotily i Ida s Pavlou.
            „Můžeme nějak pomoct?“, zkusila to Pavla.
            „V podstatě ne,“ řekl Petr, „jděte do obýváku, tam už snad budeme všichni mít co dělat.“
            Ženy bez jediného slova odešly do obývacího pokoje, kde netrpělivě čekaly na Miloše s Petrem, přinášející poddajné tělo namol opilé Jarmily.
            „Myslíte, že už bude konečně lépe?“, zeptala se naivně Pavla své někdejší sokyně.
            „Proč myslíte? Všechno se sere, nevim, jestli bude líp. To nevíme nikdo. A jestli nebude, ještě si docela dost užijem, to mi věřte.“
            „Vy vůbec nedoufáte? Ani trocha naděje ve vás nezůstala?“, ptala se Pavla udiveně. Nemohla uvěřit tomu, že narazila na někoho, kdo smýšlí takto pesimisticky. Ona sama totiž věřila, že se pořád ještě může všechno obrátit k lepšímu a zbylí přeživší nakonec obstojí v této tvrdé zkoušce samotné matky přírody, načež se uprostřed jejích úvah objevili ve dveřích Miloš s Petrem, nesoucí Jarmilu.
            „Položte ji na ten gauč, já se zatím podívám po nějakém lavoru nebo kýblu, hadru a vodě,“ informoval Petr Miloše.
            „Počkejte, půjdu s váma, vím, kde co je,“ hrnula se k němu Ida, což se Pavle ani v nejmenším nezamlouvalo.
            „A můžu jít taky?“, řekla Pavla vlezle.
            Petr se podíval na Idu a na Pavlu, posléze i na Miloše, který, aniž by cokoli řekl, žádal přítomnost jedné z dam v případě nouze.
            „Víte co? Stačí, když mi řeknete, kde co je a já to najdu, slibuju,“ navrhl Petr bleskově.
            Pavla se na něj vítězoslavně podívala, věděla, že v tomto souboji pomalu ale jistě vítězí. U srdce cítila hřejivý pocit úspěchu a blížícího se vítězství. K cíli zbýval už jen poslední krok. Doufala, že i ten úspěšně zvládne.
            „Dobře. Kýbl s hadrem jsou v koupelně schované za záclonou pod vanou, vodu si tam snad napustíte z baterie u vany,“ řekla Ida rezignovaně.
            „Dobře, děkuji moc, a kdybych ještě něco potřeboval, můžu se ozvat?“, utvrzoval se Petr.
            „Nevím, proč byste nemohl,“ odpověděla.
            Pavla odkráčela za Milošem, sedícím u zlomené Jarmily. Takto opilou ženu se světovou depresí ještě nikdy v životě nezažil, tudíž se nebylo čemu divit, že si ji vydržel snad pět minut zkoumavě prohlížet.
            „Co na ní vidíte?“, zašeptala Pavla.
            „Nic,“ odpověděl Miloš, „jenom jsem ještě nikdy nepotkal takhle opilou ženskou, snažím se zapamatovat si z toho co nejvíc.“
            Neuvědomil si neomalenost svého výroku, který nemyslel vůbec špatně. Jenom si prostě chtěl zapamatovat co nejvíce z tohoto pro něj a určitě hodně dalších lidí neobvyklého výjevu.
            „Víte vy vůbec, jak té paní asi je?“, pokračovala Pavla soucitně.
            „Ještě jí není nijak,“ přidala se Ida, „ale počítám, že za nějakou chvíli jí bude přinejmenším blivno,“ řekla s pronikavým smíchem, jež s Jarmilou ani nehnul. Vypadalo to, že si nějakou chvíli pospí. Byla Ida opravdu tak malicherná a bezcitná? Zemřel jí otec. Sice tuto skutečnost oplakala, to nelze popřít, ale nyní se chovala, jako by se už vůbec nic nestalo. Pochopitelně nemůžeme po nikom vyžadovat pokles nálady a deprese v případě, že někdo zemře, ale určité hranice i v tomto případě přece existovaly. Ida je však velmi ochotně přehlížela.
            „Trošku drsný humor na to, v jaké situaci teď jsme, nemyslíte?“, reagovala Pavla.
            „A co? Stejně to ani ona ani on nevnímaj, takže je to v podstatě jedno, ne?“
            „Mladá dámo, kdybyste tady nebyla doma, s chutí bych vás poslal do kuchyně, ať si tam sama sedíte a přemýšlíte nad svým chováním,“ svěřil se Miloš se svými pocity.
            „A víte co? Ani nemusíte, já půjdu a velice ráda!“, řekla trucovitě, otočila se na patě a odešla do Milošem navrhované kuchyně. „To je smrad!“, ozvalo se zpoza rohu, když se blížila ke kuchyni. Zřejmě se jednalo o reakci na pomalu se rozšiřující mrtvolný pach z ložnice. Obvykle se lidské tělo začne rozkládat po dvou až třech dnech, jenže Gustav se nedobrovolně trochu více napil, v domě bylo přetopeno a byl zde i dost vydýchaný vzduch. Všechna voda urychlila veškeré přirozené procesy související s jeho rozkladem, tudíž se pach začal linout rychleji než je běžné.
            „Dýá sy pnos,“ zabrblala Jarmila, což signalizovalo její částečné procitnutí. Všechny tři – Miloše, Petra i Pavlu, potěšilo, že Jarmila konečně přichází k sobě.
            „Ona promluvila!“, řekla Pavla radostně.
            „Jo, promluvila, otázkou ale je, co vlastně řekla,“ podotkl Petr. „Vypila toho trochu moc, motá se jí jazyk, nevíte náhodou, co říkala?“, obrátil se na Miloše.
            „Nejsem si jistý, ale řekl bych, že řekla něco v tom stylu – Dýchá si pod nos. Asi reagovala na Idu,“ konstatoval jednoduše.
            „Asi jo, no co, necháme to být, hlavní je, že přišla k sobě,“ řekl Petr. A měl pravdu. Ať už si říkala a myslela co chtěla, klíčové bylo to, že se probrala a alespoň o sobě občas dala vědět. Sice ne zrovna běžným způsobem, ale dávala, díky čemuž se všem více či méně ulevilo.
 
            Miloš náhle zpozorněl. Se zájmem pozvedl hlavu i pohled ke stropu a po chvíli váhání a pečlivého poslouchání dodal: „Slyšíte to?“
            Petr s Pavlou zpozorněli také, jestli náhodou neuslyší něco neobvyklého.
            „Ne, co bychom měli slyšet?“, zeptal se po chvíli pozorného poslouchání Petr.
            „Jako bych slyšel letět vrtulník,“ řekl Miloš.
            Petr znova nastražil uši, opět však nic neslyšel. Přistoupil k oknu, zda náhodou nespatří nějaké to vznášedlo a vzdušné přesouvadlo na obloze. Pršelo jako o závod, Petr upřímně pochyboval, že by v takovém počasí chtěl někdo letět a ještě do takovýchto končin. O to více se podivil a zůstal překvapeně stát u okna s ústy otevřenými dokořán, když skutečně v dálce spatřil modrobílý vrtulník.
            „Opravdu tam něco letí!“, řekl nadšeně.
            „Skutečně!“, řekl i Miloš, který se podíval nad Petrovu hlavu před oknem.
            „Tak, hlavně nezmatkovat, pěkně v klidu, ať nepropásneme tuhle šanci,“ řekl Petr, když ucítil, jak mu samou radostí poskočilo srdce. „Mám nápad!“, řekl náhle, ťukaje se ukazováčkem do čela.
            „Jaký? Povídejte,“ říkal Miloš netrpělivě.
            „Stoupněte si k vypínači světla, Pavli, jdi prosím do kuchyně a tam si taky stoupni k vypínači. Až řeknu teď, budete světelně posílat morseovkou signál, snad si toho všimnou. Vždycky třikrát krátce, třikrát déle a zase třikrát krátce, kdyby náhodou někdo nevěděl.“
            Pavla bez váhání odešla do kuchyně, kde seděla uražená Ida.
            „Co tu chcete?“, zeptala se nevraživě.
            „Jdu volat o pomoc,“ odpověděla obezřetně Pavla.
            „Vo jakou pomoc? Co to na mě zkoušíte?“, ohradila se Ida.
            Bez jediného slova Pavla položila na vypínač svou jemnou dlaň a čekala na Petrův povel.
            „Tak můžeme?!“, ozval se Petr jako na zavolanou.
            „Ano!“, zavolala na něj Pavla.
            Miloš taktéž souhlasně přikývl.
            „Tři, dva, jedna – teď!“, odpočítával a dal povel k rozblikání světel.
            „K čemu to všechno jako je?“, ptala se nechápavě Ida.
            „Tak se podívejte z okna, když nevěříte,“ nabádala ji Pavla tajemně.
            „A co z toho budu mít? Vím, že tam prší, a co jako? Asi tu chcípnem na utopení v kalný vodě, nic jinýho mě nenapadá,“ uvažovala Ida poněkud zcestně. Nedala si říct a z okna se nepodívala, ačkoliv jí to Pavla hned třikrát navrhla.
            Zvuk blížící se helikoptéry o něco zesílil, nyní ji uslyšela už i Ida, která se okamžitě rozeběhla k oknu.
            „Helikoptéra!“, zakřičela s úžasem.
            „Všimli si nás,“ konstatoval Petr radostně, spatřiv blížící se vrtulník. „Jste výborní, nebýt vás a Pavly, tak o nás ani neví,“ řekl majestátně.
            „Už máme přestat?“, zeptal se Miloš čistě informativně.
            „Pro jistotu ještě chvilku vydržte, kdyby náhodou,“ odpověděl.
            Vrtulník už byl téměř na dosah domu, kde zůstali uvězněni, a v tom okamžiku dal Petr povel k přerušení vysílání nouzových světelných signálů.
            „Chvála Bohu!“, zvolal vděčně Petr.
            „Chvála vám, Petře,“ dovolil si mírně oponovat Miloš.
            „Kam tím zase míříte?“, zeptal se Petr podezřívavě.
            „Nikam, vůbec nikam, věřte mi, jenom říkám, jak to je,“ bránil se.
            „Tak fajn. Ale myslím, že všichni na tom máme stejnou zásluhu,“ dodal Petr.
            „Možná.“
            Vrtulník se zastavil a zůstal viset ve vzduchu. Hluk rotujících vrtulí byl tak silný, že se všichni v domě shlukli do jednoho kruhu a společně se dohodli, že vyjdou na zápraží domu.
            První šel Miloš, po něm se pak vydala na cestu Ida, za ní Pavla a nakonec Petr, který si přes záda hodil omámenou Jarmilu. Otevřeli dveře a do domu natekly první litry vody. Hladina se zvedla o nějakých dalších dvacet až třicet čísel, což se okamžitě projevilo. To už se ale vodou brodil muž v kombinéze, který si prohlížel jednoho po druhém. Po chvíli se zeptal: „To je vás tu tak moc?“
            „Ano, nahoře je ještě jeden, ale tomu už nepomůžeme,“ řekl Miloš smířlivě.
            „A co by ne? Všem pomůžeme,“ řekl muž se snahou dodat všem ještě nějakou naději, která se zde objevila s příletem vrtulníku.
            „Ani nevíte, jaké štěstí to pro nás bylo, že jste se tu ukázali,“ chrlila ze sebe Ida na muže, který právě vylezl z vody a stál mezi nimi.
            „To je pochopitelné,“ odpověděl. „A co je s tou paní?“, zajímal se dál.
            „Trochu to přepískla s vodkou, zemřel jí tady manžel, leží nahoře v posteli, ale měla by být v pořádku,“ informoval jej Petr o základních událostech.
            „Ostatní jsou v pořádku?“, zjišťoval muž stav ostatních. Všichni souhlasně přikývli.
            Muž v kombinéze začal podávat jasné instrukce: „Tak fajn, jestli teda můžete, přebroďte se k vrtulníku, z něj tam visí provazový žebřík a vylezte nahoru. Tam dostanete teplý čaj a deky, určitě se dost promočíte. Je chladno, tak ať nenastydnete. Já se zajdu podívat nahoru na toho chlapa. A tu paní mi tu nechte sedět opřenou o stěnu, já ji odnesu do vrtulníku, jak půjdu zpátky.“
            Bez jediného slova jej všichni poslechli a přesně dle jeho instrukcí se vydali zápasit s metr a půl vysokou vodou, která ženám sahala až nad prsa. Měly co dělat, naštěstí při sobě měly dva nemálo zdatné muže, kteří jim s broděním se vodou pomohli.