Zásah...

Já cítil jsem se samoten a zbit,

myšlenky černé táhly mojí hlavou,

z mých kořenů života zbyla jenom nit,

a náladu já měl téměř stále spavou.

Však najednou, přišlo světlo jasné,

už nečekal jsem ho ani,

mé vyhaslé srdce teď hořící, žasne,

zmizelo rázem moje spaní.

To světlo je dívka jedna,

něčím zvláštním zvláštní,

je trochu neposedná,

a snadno podléhá svým vášním,

Připadá mi strašně milá,

a zburcovala všechny moje city,

přesto že je hrozně rozpustilá,

mě v uších zase znějí všechny hity,

fantazii mou, zpoza mříží vypustila,

a otupila mé vnitřní ostré břity.

Zdá se být trochu nebezpečná,

a tím mne vlastně i trochu láká,

otázka: „riskovat, či ne“ je asi věčná,

ale to vzrušení je strašná páka,

a zaplaší každou námitku, i když je věcná.

Mé srdce opět pravidelně tepe,

občas se samo dává do běhu,

myšlenka s myšlenkou se mi plete,

už zase myslím na něhu.

Každá struna ve mě hraje,

napětí se stupňuje a sílí,

zda proniknu ty její taje,

a zda budou stačit moje skromné síly.