Univerzita

Byl jsem lehce inspirován Philipem K. Dickem a jeho (?) myšlenkou na intenzivní výuku vedenou roboty s důrazem na odloučení dítěte od rodičů a společnosti. Krom toho chci poděkovat NAI. Ona ví :P

-Já jsem Andy a vy?
-Mluvíš se mnou?
-Jistě, pane.
-K čemu ti bude moje jméno?
-Ptám se všech. A navíc, než si začnu s někým povídat, rád znám jeho jméno. Nemůžu vám přeci pořád říkat pane.
-Andrew.
-Andrew. To je hezké jméno.
-Díky.
-Odkud jste, Andrew?
-Moje rodina pochází ze Země, ale já se narodil na Europě.
-Tam pojedeme s otcem na dovolenou.
-Vážně? To je hezké.
-Řekněte mi, Andrew, pro koho pracujete?
-Proč to chceš vědět?
-Možná mi tato informace pomůže odpovědět na mou otázku.
-Na jakou?
-Pro koho pracujete?
-Říká si pan Zet.
-Máte rodinu?
-Jak to spolu souvisí?
-Trénuji svoji mysl tím, že se k odpovědi dostanu alternativním způsobem.
-Nemám.
-Jste tedy žoldák.
-Ano.
-Povězte mi ještě, Andrew, patříte teď k teroristům, kteří hájí svá práva na této planetě za hodně velkou sumu?
-Prosím?
-Ptám se na váš žold.
-Jsi moc zvědavý.
-Od narození mi to bylo doporučováno. Děti starší deseti pozemských let jsou mnohem více abych tak řekl zkaženi svým tělem.
-Jak to myslíš?
-Nabídl vám Zet hodně za tuhle práci?
-Jo.
-Víc než činí běžný tarif?
-Ty znáš-
-Jistě.
-Ano.
-A kolik univerzitních budov teď okupuje váš zaměstnavatel?
-Počkej, jak víš, že se nejedná jenom o tuhle?
-Nepodceňujte mne. Je mi sice již téměř osm, ale-
-Počkej chvíli.

-Děje se něco?
-Vaše vláda má zajímavý přístup k vyjednávání.
-Jistě, jejich taktikou je nejprve teroristy zlikvidovat.
-Snad dostanou rozum a neudělají to.
-Měl byste se jim vzdát, Andrew.
-Já? Neboj, tak hloupý nejsem.
-O tom nepochybuji, jenomže… Doteď vám jistě všechno vycházelo. Soudě podle vaší protonové zbraně. Hádám, že je dovezena přímo z Marsu. Ale prací pro Zeta jste udělal chybu.
-Proč?
-Jde o tuhle planetu.
-Co je s ní?
-Co uděláte? Pokusíte se zemřít v přestřelce s armádou? A jestli se vám podaří dostat se z té šlamastyky ven a vy přežijete? Co potom? Smrt si vás stejně najde, Andrew, jenom jí to bude trvat trošku déle.
-Hele, klídek. Už jsem byl v horším srabu.
-Snad ano, snad ne.
-Teď mne omluv, jdu se pokusit nezemřít v přestřelce.
-Vy se jim nevzdáte?
-Proč bych to sakra dělal?
-Přežil byste. Dali by vám doživotí na nějakém hezkém asteroidu.
-Jsi ještě dítě, i když chytré.

***
Dveře byly otevřeny, přesto jsem se nechal ohlásit UI. Než jsem vešel, zkontroloval jsem si čas. Všechno sedělo na vteřinu přesně.
"Dobrý den, pane," řekl jsem a podal muži svoji pravici.
"Vy jste-"
"Ano, zprostředkovatel vaší nové práce," dopověděl jsem za něj.
"Posaďte se."
"Děkuji," zavrtěl jsem hlavou. "Váš nový šéf si žádá okamžitý nástup do práce, Andrew."
"Prosím?" zeptal se nechápavě.
"Můžu mít dotaz?"
"Jistě. Do toho."
"Proč jste tehdy přijal tu práci? Proč jste lozil do té zasrané univerzity?"
"To byla moje mise… Musel jsem…"
"Musel jste? Víte, co udělají s těmi, co se dostanou před svým desátým rokem života do kontaktu s dospělým člověkem? Vyhodí ho z univerzity. Rodina se ho zřekne. Je to odpadlík."
"Ale… Já za to nemůžu," namítl.
"Ne, vy ne. Nikdo z vás za to nemůže. Jenom jste byli ve špatný čas na špatném místě," řeknu a mrknu na hodinky. "Je čas seznámit se s vaším novým zaměstnavatelem, Andrew. Potkáte spoustu svých bývalých kolegů."
Na okamžik zachytím v jeho očích zděšení. Sedí a bezmocně sleduje čmouhu, která zůstává ve vzduchu po kataně. Okamžik později přidá čmouze rudý odstín.

***
"Andy?" zeptá se moje žena, když se po týdnu vrátím domů. "Jak ses měl?"
"Docela fajn. Ale teď se mám výtečně," odpovím.
Usměje se.
"Miláčku?"
"Ano?"
"Co kdybychom se přestěhovali zpátky?"
"Ne," zavrhne nabídku.
"Proč?" zeptám se.
"Víš moc dobře proč. Tohle je Země. Chceš se někam stěhovat? Odsud?"
"Jak myslíš," pohladím ji po vlasech. "Byl to jenom nápad. Ano, přiznávám, byl hloupý."
Usměje se.
Miluji ten úsměv.

---