pipe a že knoflíky

 

 

 

 

 

 

 

 

 

a myslet čistě a mluvit přímo

alébrž nevybírat vždy tu nejvíc jednoduchou cestu, vole, řek mi

a zahnul za roh naprosto navždycky

anebo sázet jim metaforu za metaforou, víš jako

čím víc nejasností tím líp, vnímavej pochopí, blbej půjde domů

a nebude ho škoda, když si to tak vezmem

to zas říká profesor mlhoň

a pak si vyber

můj předobraz pro zejtra: zase sedět na čtvrtym schodku nad šalin kolejema

a mezi pravidelným tdm tdm

pokaždý nastoupit do jinýho proudu jaksi víš jak

bejt čert škaredá a plách na východ

        tdm tdm

anebo radši né. na západ! za tebou, za tebou zapadnout

do peřin 

hlídat knoflíky peřiny hezky dole

        tdm tdm

        tdm

 

další vůz mě už zabije

nachytá mě na vážce a vážně mě to zabije, tak nějak

i na vlastním pohřbu mi to bude slušet a vypláču úplně nejvíc na světě

dám bacha, kam si lehám a strašně dlouho myslet na

houpačky, kaluže, na krokouše na všechno, co jsem jakoby zapomněl a na všechno

o co jsem jakoby vlastně normálním zapomínáním nechtěl přijít

na tebe, páč hořce tě mám

vidím, co směšnýho máš na sobě,  když tě zahlídnu poprvý

jak se tváříš usnaženě při vyslovit signifikantní

v noci se kradeš na záchod, páč za světla se stydíš

jak ti furt a pořád a stále a sakra! nějak říkaj, vlastně

ale málokdo ví, že se ve skutečnosti jmenuješ

a že knoflíky na peřinách vystřídaj šňůrky, páč na ně sám nestačíš

to všecko to mám, pěkně řečeno

v nejvíc tajný přihrádce se starejma veršema, který nikdy nikdo nepřečte

nedovolím to

tam tě mám pořád rád, ale víš jak

nikdo to už nevobjeví