Zbraň

Vždy jsem toužil jen po klidu. Žít si tak někde na samotě u lesa, kde ticho neruší hukot automobilů a vytí policejních sirén. Nebo třeba u moře. Večer by mě uspávalo šumění oceánu a ráno bych si kupoval čerstvé ryby přímo od rybářů. Hloupé sny!

„Darren Melville?“ zeptala se malá obtloustlá policistka s orlím nosem. Přitakal jsem. Její partner, vysoký chudý černoch si mě změřil podezřívavým pohledem a ruku ostentativně položil na pažbu své služební pistole. Bylo slunečné letní dopoledne a já se vracel z tesca se třemi plnými igelitkami, na sobě jen šortky a tričko bez rukávů. Evidentně jsem nebyl ozbrojen a vzhledem k mé nadváze byl jakýkoli pokus o útěk předem odsouzen k nezdaru.

„Zatýkám vás za loupežné přepadení a vraždu. Máte právo nevypovídat. Cokoliv....“ Pokračovala dál zatímco mi černoch nasazoval pouta, ale já ztratil zájem poslouchat. Stál jsem před vchodem do svého bytu a čekal až skončí s tou tirádou. Nevím proč, ale jediné, na co jsem v tu chvíli myslel bylo, jestli to tahle divná policejní dvojka dělá. Představoval jsem si ji jak ho vášnivě zajíždí na pánských záchodcích a později v autě při nudné patrole. Pozorovali mě se zjevnou nechutí. Takhle si asi zatčení nebezpečného zločince nepředstavovali. Dostal jsem strašnou chuť se napít.

Byl jsem namol, když se to stalo poprvé. Vyrazil jsem tehdy po práci s kolegou z druhého stanoviště do naší oblíbené putyky na Old Street. Prachy, co jsem nepropil u baru, ze mě vydusili striptérky a tak jsem byl nucen použít noční autobus, abych se dostal zpět do svého kutlochu. A jako vždy jsem to v něm zalomil a probudil se až dole v Brixtonu. Z celého proklatého Londýna tohle místo nejvíc nemusím. Negři a Arabové, drogy a děvky, špína a smrad. Vysoukal jsem se z třicetpětky a přešel na druhou stranu ulice, kde jsem těžce dosedl na lavičku zastávky. Bylo kolem čtvrté nad ránem a zima vyhnala většinu té havěti z ulic. Bohužel pro mne ne všechnu.

„Čau kámo, jak to jde. Chceš trávu?“ přisedl si ke mně mladý černoch s nigerijským přízvukem a jist si snadným výdělkem začal drmolit.

„Zkurvená kosa, co? Nesnáším to tady. Jo,Afrika. Tam je teprve vedro. Z toho by ses posral. Tak co to bude, kurva? Extáze pro tebe není , na to seš moc starej, čéče, ešče bys dostal infarkt.“

Zakroutil jsem hlavou.

„Co takhle děvku? Mladý masíčko, to ti udělá dobře. Neboj se, žádnou negerku ti nenabízím. Mám tu zrovinka fajnovou bílou kočičku, ani sedmnáct jí není. Je sice trochu sjetá, ale to ti snad nevadí, ne?“ A začal se hihňat.

„Táhni ty smrade,“ vydusil jsem ze sebe a cítil jak mi rudne obličej. Alkohol mi dodal kuráž a vztek zaclonil rozum. „Vrať se do tý svý zkurvený Afriky a neotravuj.“

Rozesmál se jak to umí jen oni, tím infantilním způsobem, jako že všechno je v pohodě a vo nic vlastně nejde. Odvrátil jsem se od něj, abych se nemusel koukat na ten jeho stupidní ksicht. To byla samozřejmě chyba. Skočil mi na záda, povalil mě na zem a začal mě mlátit hlava nehlava. Naštěstí vážím víc jak metrák, a tak jsem ten jeho počáteční útok nějak překonal. Po chvíli se mi podařilo zachytit jednu jeho ruku a vyvrátit mu ji. To na chvíli přitlumilo jeho počáteční nadšení, čehož jsem okamžitě využil, chňapl ho za koule a pořádně zmáčkl. Vypískl jako ctnostná sboristka, které zajel pan dirigent rukou mezi stehna a odskočil ode mě. Namáhavě jsem se posadil. Z rozbitého rtu mi tekla červená, ale většinu zásahů jsem schytal na tělo. Negr vstal a já spatřil v jeho zfetované tváři odhodlání to se mnou skoncovat. Bez přemýšlení jsem sáhl po služební zbrani, kterou jsem měl při sobě, protože jsem byl lenivý ji po práci vrátit do sejfu. Ostatně jako vždycky. Negr se zastavil a udiveně civěl na pistoli namířenou do jeho slabin. Čas jakoby na pár vteřin zamrzl. Potom jsem vystřelil. Třikrát. Další na co si vzpomínám, je až můj zmatený útěk ulicemi. Záchvat paniky mě opustil teprve, když jsem vysílením nebyl schopen popadnout dech. Domů jsem se nějak dotrmácel pěšky. Už svítalo, když jsem celý roztřesený odemykal dveře do své garsonky. Abych usnul, musel jsem do sebe hodit tři rohypnoly a půl flašky Jacka Danielse.

Asi bylo naivní si myslet, že mě probudí bouchání policie na mé dveře. Moje bývalá žena mi často vytýkala, že jsem naivní. Naposledy, když jsem ji načapal v nejlepším s jejím budoucím manželem. Ale to jsou staré časy, prehistorie. Mezitím se z něj stal druhý bývalý manžel, ona se vdala ještě jednou, znovu to nevyšlo, a pak ji dostala rakovina. Je zvláštní, že jsem to byl já, koho se snažila kontaktovat, když se dozvěděla, kolik času jí zbývá. Vzkazy ze záznamníku jsem smazal a na žádný z telefonátů neodpověděl.

Po dvou dnech marného čekání na příchod policajtů s rozkazem k domovní prohlídce jsem se vrátil do práce. Dělám strážníka v jedné nejmenované bance, co má tolik lupenů, že si postavila pro svoje úředníky mrakodrap. Práce je to jak dělaná pro bývalého stavebního dělníka, po padesátce, s pleší a očividnou nadváhou. Člověk jen sedí, čumí do bedny a občas udělá kolečko. Klid a pohoda. Teda jestli už je vám všechno úplně šum a fuk. Bohužel nějaký inteligent seshora si usmyslel, že ochranka ústředí banky by měla nosit služební zbraně, ačkoli se tu samozřejmě žádné prachy nenacházejí. A tak jsem se ocitl v téhle bryndě.

Na začátku jsem to však viděl jinak. Asi po měsíci jsem si uvědomil, že se policie nijak nenamáhá s hledáním vraha černého dealera a pasáka. V novinách zrovna vyšla statistika objasněnosti případů a mi konečně došlo, že se nemám čeho bát. Dvacet procent! To je přeci fraška. Začal jsem o tom dumat. Pasáci a dealeři jsou stejně jenom verbeš, po které nikdo plakat nebude. A Policie nejmíň ze všech! I tak mají problém jim ty jejich kšefty dokázat. Když jich pár zmizí ze světa, všem bude líp. A snad si přitom i namastím kapsu. Ale tentokrát nebudu naivní!

„To je on?,“ zeptal se mě můj šéf nevěřícně. „To si snad děláš srandu, ne? Tahle hrouda sádla s ksichtem retardovaného dítěte má být největší masový vrah v dějinách Anglie? Doufám, že víš co děláš, protože jinak tě osobně vymáchám v tom nejhnusnějším kýblu sraček, jaký najdu!“

„Vypadá vážně nevinně, co?,“ pousmál jsem se. „Ale důkazy máme neprůstřelné. Ojuladwe a Simmondsová jsou teď hrdinové. To jsou ti dva pochůzkáři, co ho zatkli v jeho bytě. V práci na něj čeká celá zásahová jednotka, ale on rozhodne hodit marod a jít nakupovat. To je přeci sranda. Chceš být u výslechu?“

„Ne, budu se jen koukat. Už se ví, proč to dělal?“

„Jo, ten nejstarší důvod na světě.“

„Jmenuji se Ronald Dalglish, detektiv inspektor,“ představil jsem se a posadil na židli naproti němu. Opravdu působil dojmem přerostlého dítěte. Ten jeho nevinný kukuč mu asi pomáhal získat důvěru obětí. Pozoroval mě se znepokojeným zájmem jako děcko, které sice ví, že zlobilo, ale není si jisté, jak vážné bylo jeho provinění.

„Udejte prosím své jméno, adresu a zaměstnání...,“ začal jsem s nezbytnou rutinou. Nahrávač monotónně zaznamenával jeho odpovědi pronášené váhavým hlasem. Seděli jsme ve výslechové místnosti číslo 3, která jediná je vybavena jednosměrným zrcadlem. Tuhle americkou hračičku využíváme jen výjimečně, to když je vážně velký zájem sledovat výslech naživo. Představil jsem si za tím sklem desítky svých kolegů fascinovaně hledících na člověka, kterého se snažili dopadnout déle než půl roku.

„Jak jste mě našli?,“ zeptal se poté, co se přiznal k loupežné vraždě dvaceti tří osob.

„Dříve či později zatkneme všechny, věř mi. Nikoho se štěstí nedrží věčně.“

„Ale objasněnost případů je jen asi dvacet procent, a já všechno promyslel. Všechno!,“ bouchl do stolu svou obrovskou dlaní a nevěřícně kroutil hlavou.

„Klídek kámo! Povím ti malé tajemství.“ pousmál jsem se. „ S tou statistikou se to má tak. Chlápci od novin jsou placeni za senzace, ne za oznamování dobrých zpráv. Víš, ono jde o dvacet procent ze všech trestných činů. To znamená, že do toho započítávají kdejaký ukradený mobil nebo rozbité okno. Když se jedná o závažné trestné činy, jako je vražda nebo ozbrojená loupež, unikne nám méně než jeden z pěti.“

Chvíli mu trvalo, než strávil ty nové informace. „A kde jsem udělal chybu já?“

„Tvůj plán nebyl vůbec špatný. Oběti byly náhodné, tedy kromě profese, kterou se zabývali, ale jejich povolání přece jen přináší tenhle druh rizika.“

„Zkurvení pasáci a dealeři to byli. Dobře jim tak!“

„Možná máš pravdu, ale nikdo nemá licenci chodit si sem a tam a střílet lidi, které zrovna nemá v lásce. Věř tomu nebo ne, ale ani my si to nemůžeme dovolit.“ Jenom se ušklíbl a tak jsem pokračoval.

„Časové odstupy mezi vraždami a to, že se odehrály po celé zemi nám na dlouhou dobu zabránily si vůbec uvědomit, že si tu řádí masový vrah. Předpokládám, že ty odstupy má na svědomí pečlivá příprava, ne?“ Kývl hlavou.

„Řekneš mi o tom něco víc?“

„Dnes se dá všechno najít na internetu,“ začal po chvíli a zvolna se rozvyprávěl. „ Na síti jsem objevil staré články z novin, soudní akta, informace o propuštěných na podmínku. Chce to jen čas a vůli prohrabat se vším tím pornem a reklamou. Když už jsem našel jméno, tak jsem plánoval kde a kdy. Ty svině se naštěstí povalují vždy na těch samých místech a pracujou až pozdě do noci. Když mi prodali dávku nebo nabídli děvku, tak si podepsali rozsudek. Abych nebyl nápadný, pořídil jsem si několik druhů tupé. Někdy jsem byl zarostlý, jindy hladce oholen. Vždy jiné oblečení. Občas jsem kulhal nebo nosil brýle. Zkrátka pokaždé jsem vypadal jinak. A nikdy jsem to neudělal v tom samým městě podruhé. To je tak asi všechno. Tak povíte mi, co jsem udělal špatně?“

„Dobře. Ale něco za něco. Já ti řeknu, jak ses stal našim hlavním podezřelým a ty se nám přiznáš, proč si to dělal. Plácneme si na to?“ Usmál se a napřáhl ruce s pouty mým směrem. Stiskl jsem mu pravačku. Dlaň měl zpocenou, ačkoli klimatizace fungovala bezvadně.

„Oběžníky ve tvém případě nefungovaly. Nikdo si to nedokázal dát dohromady, což se není moc co divit, když vezmeme v úvahu, že někdy byla prodleva i víc jak dva měsíce mezi jednotlivými vraždami. A k tomu se odehrály na různých místech. Pomohla nám náhoda. Každý rok se před vánocemi okrskoví náčelníci scházejí a debatují o nových kriminologických postupech .V podstatě se jedná o nezřízenou chlastačku na účet daňových poplatníků, ale to nikomu neříkej. Minulý rok jsem tam potkal svého kolegu ze studií. Byl pěkně naštvaný, protože půl roku pracoval na usvědčení známého birminghamského pasáka a pak mu ho týden před zatčením někdo rozstřílel na cucky. Jenom jsem se tomu zasmál a dal si s ním dalšího panáka. Asi o hodinu později jsem debatoval s regionálním náčelníkem z Edinburghu o způsobech využití informátorů mezi dealery, když si mi postěžoval, že mu jednoho asi před měsícem zavraždili. Zblízka, tři rány do žaludku, poloautomatická pistole, asi Glock. Pachatel neznámý. Začal jsem se cítit trochu nesvůj, a tak jsem znovu vyhledal svého kolegu ze studií, abych se ujistil, že ta podobnost je čistě jenom náhodná. Bohužel se taky jednalo o poloautomatickou pistoli. Zblízka, dvě do hlavy, jedna do žaludku. Bylo už po půlnoci, když jsem se vyškrábal na pódium a oslovil podnapilý dav pode mnou. Vyzval jsem všechny, kteří mají ve svém rajónu za posledních dvanáct měsíců nevyřešenou vraždu pasáka či dealera vykonanou poloautomatickou pistolí, ať zvednou ruce jako ve školce. Nejdřív se rozchechtali jako malé děcka, ale smích postupně utichal, když se další a další paže ocitla ve vzduchu. Bylo jich třináct! Dokážeš si představit jaký poprask to vyvolalo? Celý příští týden jsme strávili porovnáváním balistických zpráv. Výsledek byl jednoznačný. Jediná zbraň byla použita ne v třinácti, ale hned šestnácti případech. Už rok a půl nám tu řádí masový vrah a my o tom nemáme ani šajnu.“ Usmál se. Moje vyprávění o tom jak malý človíček dokázal přechytračit Scotland Yard ho evidentně pobavilo.

„Poprvé jsi to udělal v sebeobraně, bez plánu a tak jsme doufali, že to bude klíčové k tvému dopadení. Měli jsme dokonce i očitého svědka, což se později již nestalo.“

Zatvářil se překvapeně. „Očitého svědka?“

„Ty si na ni nepamatuješ?“ Teď byla řada na mě, abych projevil svůj údiv. Jen zavrtěl hlavou.

„Šestnáctiletá Mildred Redgravesová nám popsala, jak se vracela se svým pasákem z klubu a spatřili tě na zastávce. Měla počkat stranou, než se dohodnete na ceně, ale místo toho došlo k rvačce a ty jsi ho zastřelil. Ona samozřejmě začala ječet a ty si k ní doběhl s namířenou zbraní. Myslela si, že je to její konec, ale pak si se ovládl a řekl jí,ať jde domů. Vážně si na to nevzpomínáš?“

„Ne,“ vzdychl zaskočeně.

„Každopádně jsi na ni musel udělat dojem. A nebo už měla svého alfonse po krk. Její popis totiž zněl: malý, chudý, kolem třiceti, kudrnaté černé vlasy. Závisláci umí lhát dokonale. Úplně nás svedla ze stopy. Byli jsme si celkem jistí, že jsi Londýňan, neboť se nejednalo o předem naplánovanou vraždu. Nepoužil jsi totiž tlumič, jako ve všech ostatních případech. Kde jsi ho mimochodem sehnal?“

„Ebay. Když jste mě nevyhmátli přes ni, tak teda jak?“

„Přes tvoji zbraň.“

„ To není možné! Lžete. Vždyť byla čistá. Dostal jsem ji od banky. Kdyby měla záznam, tak byste mě chytili hned na začátku!“

„Máš pravdu. Tvoje zbraň nebyla v databázi. Aspoň tedy ne ve Velké Británii. Byly jsme ve slepé uličce, když někoho napadlo porovnat charakteristickou balistickou stopu tvé zbraně s databázemi na kontinentě. Dokážeš si představit naše překvapení, když jsme za týden dostali pozitivní odpověď z malého městečka na jihu Francie? Před třemi lety tvojí zbraní zastřelil městský strážník svoji nevěrnou manželku. Pak už bylo jen otázkou času vypátrat, kdo ji vlastní nyní. Frantíci jsou vážně pragmatičtí lidé, to se jim musí nechat. Tvoje banka ji koupila spolu ostatními na aukci vyřazených policejních zbraní v Lyonu. A tvůj boss nám předal formulář, ve kterém bylo tvoje jméno uvedeno vedla čísla inkriminované zbraně. Pak už jsme si jenom prověřili, že jsi nepracoval v dny, kdy došlo k vraždám, no a proto to tu teď sedíme a povídáme si.“

Nevěřícně na mě hleděl a kroutil hlavou. „To se mi snad zdá. Taková náhoda. Ježíši Kriste! Já měl vždycky smůlu.“

„Teď je řada na tobě. Pověz nám pro záznam, proč si to udělal.“

Povzdychl si. „Vždy jsem toužil jen po klidu. Chtěl jsem žít někde na vesnici nebo třeba u moře. Víte ale kolik taková sranda stojí? Normální člověk si na to nevydělá za celý život. A pak jdete po brixtonu a vidíte ty svině ověšené zlatem, kapsy napěchované prachama, zaparkované bouráky. A co oni dělají? Copak kdy v životě pořádně pracovali? Jsou to paraziti a těch je třeba se zbavit. Řek jsem si, že mi pomůžou se splátkami a ...“

„Nech toho,“ skočil jsem mu do řeči. „Pověděl jsem ti pravdu a očekávám to samé od tebe. Kolik jsi prosím tě mohl získat od takového pouličního dealera, litr nanejvýš? Musel bys jich zabít víc jak sto, aby ses zmohl na tu nejnuznější chatku. Takže začneme znovu. Proč jsi to dělal?“

„Já nevím co chcete slyšet. Chtěl jsem jen koupit nějakou chalupu, kde bych si v klidu užil důchodu...“

„Chceš mi říct, že jsi to nedělal kvůli Madeleine?“

Jeho obličej ztuhl. Vytřeštil na mně oči a začal těžce dýchat. Byl očividně v těžkém šoku.

„Madeleine?“ hlesl.

„Ano, tvoje dcera Madeleine. Pamatuješ? Narkomanka a prostitutka. V sedmnácti ji její pasák ubil k smrti, protože se ho pokusila okrást. Dělal jsi to kvůli ní, že ano? Přiznej se!“

„Maddy!? Ne, to ne!“, z očí mu začaly kanout slzy.

„Není ti divné, že jediné větší město, které jsi vynechal na své okružní cestě Británií je Leeds, kam se po rozvodu odstěhovala tvoje žena s vaší malou dcerkou? Leeds, kde ji její pasák a dealer vymlátil mozek z hlavy! Kam ty jsi musel jet identifikovat tělo, protože její matka alkoholička byla zase nezvěstná!“

Zhroutil se. Jeho obrovské tělo se třáslo potlačovanými vzlyky a z nosu mu teklo.

„Maddy, holčičko...promiň, promiň mi to.“

„Její vrah se předávkoval ve vězení, tak se rozhodl pomstít se na jeho kumpánech ve fochu, je to tak?“

„Ano! Svině zasrané! Zabiju je všechny! Všechny! Ach, Maddy, moje malá holčičko...,“ přestal mě vnímat a začal si povídat se svojí mrtvou dcerkou.

Vstal jsem. Moje práce skončila. Dostal jsem strašnou chuť se napít.