Krok

Nebyl jsem na tomhle světě ještě nijak zvlášť dlouho. Nemohl jsem se pořádně hýbat, natož chodit, nebo mluvit. Nemohl jsem se vyjadřovat a ani jíst, když jsem měl hlad. Připadalo mi velmi zlomislné, že se člověk, aby se stal člověkem musí narodit a trávit čas čekáním na možnost jednat. Nic na světě mi nepřipadalo nikterak pozoruhodné. Ani to jídlo, co se servírovalo z matčina prsu. Byl bych raději nejedl, připadal bych si čistší, ale tělo si žádalo své. Když jsem dostal hlad, nebylo možné dále setrvávat ve spánku a tak v kontaktu se světem odkud jsem sem přišel. Ten kontakt byl den ode dne nezřetelnější a vazba na svět tento s každým polknutím mateřského mléka pevnější. Hlad už byl tak ukrutný, že mi nezbylo, než se probudit a ze zkušenosti, kterou jsem už stačil udělat začít řvát. Na lepší artikulaci svého problému jsem se nezmohl, ačkoli bráno z vnitřního pohledu to bylo nepochopitelné, vždyť přemýšlet i hovořit jsem nikdy nepřestal. Probudil jsem se hlady a začal jsem řvát, protože nebylo zbytí. Nic se nestalo. Nikdo ke mě nepřišel, aby mne zasytil. Lidé na které jsem byl odkázán se ukrutně hádali. Házeli po sobě talíři a řvali po sobě jakési nechutnosti. Ó Bože kam jsem se to dostal napadlo mne ostatně už po kolikáté. Zavřel jsem oči a dělal, že tam nejsem. Potřeba ignorovat to prostředí byla veliká. Toto přeci nemám za potřebí. Můj život bude jiný a skvělý. Jen co budu schopen jednat. Upadl jsem do spánku a začali se dít věci. Najednou mi bylo asi patnáct let, měl jsem nějaké životní zkušenosti, na které bylo možné se rozvzpomenout a jednal jsem. Ať jsem udělal cokoli z toho co mi připadalo skvělé, hned vzápětí jsem zjistil, že to zase tak skvělé nebylo. Pokračoval jsem, léta plynula, a já pod stále novými skvělými vlajkami geniálních plánů páchal jednu debilitu za druhou. Zmocnilo se mne zoufalství. Zaťal jsem zuby a se stále větším vypětím jsem se snažil zvrátit běh věcí. Znova a znova jsem upadal. Stále hlouběji. Krve by se ve mě nedořezal. Můj život byl katastrofa. Potenciál promrhaný, z mého těla téměř troska. Stál jsem uprostřed té hromady sraček hladový, bez peněz a sám. "Bože co s tím mám dělat?" "Dělat to jinak." Ulevilo se mi. Byl tu alespoň ten hlas. "Co mám dělat a jak?" "Nepřemýšlej a buď pokorný." "Vždyť já jsem!" "Tak se zkus podívat jak to bude teď." "Musím si to rozmyslet", řekl jsem. Nepřipadalo nic zvláštního na tom, že se mluví z hlavy do hlavy. Ostatně jsem to později s několika lidmi zažil. Přinejmenším o jedné osobě vím a ona si na to pamatuje, že jsme spolu mluvili z hlavy do hlavy. Rozmýšlel jsem velmi opatrně svoji situaci a cítil, že něco není v pořádku. Jako bych se vzdaloval, ačkoli jsem se chtěl přiblížit. Zpustil jsem akci. Zdálo se, že je to v pořádku, že to jde dobře. Šlo, až na to že, ... Dost. Rezignoval jsem. "Co stím mám dělat?" "Nemyslet a být pokorný." Začal jsem se o překot vyznávat ze svých provinění a slibovat polepšení. Lovil jsem ve své budoucnosti a sliboval, co všechno nebudu dělat z toho, co jsem dělal v té hrůzostrašné vizi budoucnosti. Dělal jsem to se zalíbením a byl jsem na sebe pyšný kolik hříchů jsem vyznal, jako bych už ani nevěděl, že hlas ví všechno. Cítil jsem se už lépe, jen jsem měl pocit, že to nejdůležitější pro mou cestu nápravy se nestalo. Přemýšlel jsem kudy na to. Snažil jsem se být pokorný, abych na to přišel. Asi jsem přeci jen trochu pokorný byl, protože jsem dostal otázku. Otázka je půl odpovědi... Otázka zněla: co konkrétně mám udělat, abych se z toho průseru dostal. Hlas mlčel. "Bože, prosím Tě, řekni mi, co konkrétně mám udělat, abych se z toho průseru dostal?" "První krok". "Co tím myslíš? Co je první krok?" Cítil jsem, že se vzdaluje. Z veliké, veliké dálky ke mě dolehlo: "první krok". Probudil jsem se. Hlad nebyl na prvním místě. Byl jsem odhodlaný udělat první krok. Postavil jsem se v postýlce a téhož dne jsem udělal svůj první krok. A ne jeden. Začal jsem chodit. Ten den je mou matkou zaznamenán v Kronice dítěte. Byl mi jeden rok. Mé kroky mne však zavedly do právě oněch situací, které jsem viděl v ten den, kdy jsem udělal první krok. Mnohokrát se mi dostavil pocit už zažitého. Přesto jsem jako osel stále pokračoval, až jsem stál pološílený, hladový, bez peněz a sám v troskách svého života. Začal jsem prosit Boha o slitování. Prosit o pomoc jsem si už netroufal.

---