Amorek

Další malé vítězství. Právě jsem se podíval na dno půllitru. Spokojeně funím a ležím v trávě, sem tam mě hryzne hmyzák a já ho mávnutím zaplácnu. Místní čutálisti hrajou na hřišti okopávanou. Na výsledkové tabuli jsem před utkáním nastavil z plechových číslic stav nula devět pro hosty, prej, že mě místní zlynčujou. Zatím si toho nikdo nevšiml, anebo se nikomu nechce lozit po žebříku. Beztak, za chvíli to skóre bude aktuální. Dědulové kolem pokřikujou na svoje vnoučata, že ten fotbal od časů Pláničky stojí za houby. Mně to nevadí.

Mrak nade mnou vypadá jako krokodýl, kterej vyprdl králíka. Pozor, on tak opravdu vypadá a my jsme se na tom shodli. Jsme na vodě. Lodě a pádla máme u nějaké bábinky na zahradě. Ostatní sedí u stolu a tlachají, já se placatím a schnu. Totiž, dneska, na začátku plavby, se nám podařilo cvaknout. Mám dvoumetrovýho háčka, těžiště vysoko a loď vratkou jak kuželku. A taky mám málo zkušeností, abych háčkovi nekřivdil. Takže jsme si v jedné peřeji po drcnutí do šutru trochu zaplavali. Stejně jsme jeli jenom kousíček. Naštěstí se mraky roztrhaly a je teplo. Kolem pobíhá klučina s kudrnatýma blonďatýma vláskama a lukem. Vypadá jako amorek, kterýho, jako by do té pohodové odpolední nálady, někdo přivolal. Všechno je nějaký roztomilý. I holky, který mají hlas jak upravenej smirkovým papírem a chování jako po brigádě v řeznictví, jako by rozněžněly. Prostě nádherný odpoledne, nádherný počasí, nádherný místo, nádherný holky a do toho roztomilej amorek s blonďatýma vláskama. Pomalu klimbám, možná za chvíli usnu.


AAAAAUUUUUUU!!! Doprdele! To je bolest! Co to... Pi*a, pes! Moje oko!!! Ten parchant, zasranej, já ho roztrhnu jak hada. Koukám, a vlevo vidím, jak mi z hlavy dopředu trčí šíp. Po tváři mi teče krev. Sanitku! Hajzl jeden! Doktor! Prý se nemám hýbat. Nějaký pán, přišel s kufříkem, že to musí ven. To né! Chytá druhej konec toho, co mám v hlavě. Myslím že umřu bolestí. Tyčka jde lehce ven, bez škubnutí. Děsím se toho, že na konci hrotu uvidím nabodlou bulvu. Není tam. Oko mám, ale... Přikryju si pravý oko dlaní, bolestí mě nenapadá, jak jinak zkusit jestli... A je to jasný. Nic nevidím. Sanitka je na cestě a než přijede, můžu trochu tlumit bolest přemýšlením, co udělám tomu malýmu hajzlíkovi, co mezitím utek, až si ho najdu. Ale asi ta představa utrpení někoho jinýho moc nepomáhá, protože to oko bolí čím dál víc a myšlenky na cokoli jinýho, než na bolest co se rozlívá do celýho těla, mě opouštěj. Je to to jediný a poslední, co si uvědomuju, protože omdlím.


Musím se bránit tomu, abych se nerozbrečel jako holka. Ono by to stejně nestálo za to, brečet jenom tak napůl. Právě mi řekli, že na levý oko už nikdy neuvidím. Nějak se s tím snad vyrovnám, jako spousta lidí přede mnou. Takže odteď se můžu kochat jenom pravým. A zrovna se kochám. Pohled na sestřičku, která pobíhá kolem, mě trochu uklidnil a začíná se mi zdát, že život s jedním okem nebude zas takový peklo. Teda, zkouším si představit cestu na záchod, jak se mi bude trefovat klika při otvírání dveří a tak podobně, ale prej se to dá zvládnout. I když to 2D vidění rozhodně má svoje úskalí.

Sestřička mi vysvětluje, že bude třeba provést enukleaci, aby se předešlo sympatické oftalmii. Neobratně se pokusím polichotit jí tím, že je mi taky sympatická. Trochu se zasměje a pak pokračuje o míň příjemných věcech. Prý, že když do toho poraněnýho oka dostanu zánět, tak se může rozšířit i do toho zdravýho. Proto udělají enukleaci, což znamená, že mi to oko vyndají a místo něj dostanu SKLENĚNÝ!!! Vybavuje se mi obrázek dědka, co má ve sklenici zuby a ve druhé sklenici skleněný oko. A vybavujou se mi další příšernosti, podruh Bárta s modrým, upřímným skleněným okem a komický postavičky hledající svý zakutálený bulvy po podlaze. Strašný! Nemožný! Proč zrovna já?


Jsem na další z nekonečných kontrol. Po tom, co jsem po sestřičce vytrvale házel očkem, si mě možná začíná všímat. Je krásná, její placatej nosík mi vůbec nevadí. Trochu ve mně vrtá, co by mohla vidět na vrtákovi jako jsem já, navíc jednookým. Ale snad je zvyklá. Třeba se mi ji podaří dostat na kávu, nebo do kina. I když teď všude dávaj ty Piráty a já bych asi celej film naštvaně skřípal zubama. Mám její číslo pro případy akutní potřeby. Snad se mi, až zavolám, podaří vysvětlit, že akutně potřebuju vidět právě ji. Nesmím to pokazit.


Na kontroly už chodit nemusím, mám je doma. Jíťa už je MUDr a tak to obstará sama a v ordinaci jenom zapíše. Já už jsem si poradil. S geodézií a měřením v terénu je sice konec, ale i tak jsem našel uplatnění v oboru. Možná vás překvapí, že jako kartograf vytvářím trojrozměrný modely, ale na obrazovce se to srovná, dokonce už si nepolívám klávesnici horkým kafem. Možná by stačilo ke štěstí jenom tohle, ale já mám mnohem víc. A občas si připomenu, jak to všechno začalo, tím malým, roztomilým, kudrnatým, blonďatým spratkem s lukem.

Možná na těch mýtech a bájích o bůžcích lásky bude přecejen něco pravdy.

---