a kdo dneska něco ví o naději

Láska je k ničemu.

Bylo to přesně před dvěma lety. První rande, první držení za ruce, první pusa, první pozdní příchod domů…… všechno co je dnes rutina bylo tehdy poprvé.

Všechno se změnilo, všechno je jinak. Držení za ruku je zvyk, pohled je jenom pohled a ne výzva, pusa je jenom pusa a ne polibek, sex je prostě sex a ne milování, romantika jsou vzpomínky a ne prožitky, úsměvy ironický, málokdy šťastný, slova jsou jenom příležitosti k hádkám a ne tajemství, „Miluju tě“ jenom věta a ne vyznání. Všechno je jinak.

Ta změna začala už na úplným začátku. Láska je určená ke smrti, umírá hned jak se narodí.

Včera jsme ty dva roky slavili. „Slavili.“ Večeře, procházka, film, šampaňský, jahody, všechno jak to má správně být. Hádka, a konečně zase něco poprvé, první usínání bez pohlazení, bez polibku, se slzami, potichu, aby to ten cizí vedle mě neslyšel, ještě dlouho potom co tvrdě usnul.

Láska je k ničemu, nechci nikoho milovat, už ani nevím jaký to je nikoho nemilovat, ale je to vždycky stejný, jenom dlouhá bolest, kterou se ti dva snaží ještě nesmyslně co nejvíc prodlužovat, pak už se ani nepozná jestli je to láska, snad je to lepší být sám, velká prázdnota ale snad menší bolest, jak poznat pravdu od zbožných přání, jak poznat tu úplně POSLEDNÍ chvíli, když je za každým pousmáním spoustu slz, a kdo dneska něco ví o

NADĚJI….