Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePortrét II
02. 07. 2007
0
0
838
Autor
zuzanqa
Olin se pousmál, řka: „Neviděl bych to tak černě, víš, třeba se to časem uklidní.“
Malíři se v hlavě mihla myšlenka, není-li Olin blázen, ale vzápětí ji zavrhl a významně pronesl: „Přijedu za tebou. Čekej mne každou chvílí,“ přičemž zavěsil sluchátko.
Bohužel, malíř si až příliš pozdě uvědomil přítomnost všech těch prapodivných oživlých obrazů venku. Byl si však vědom, že Olinovi pověděl, že se za ním zastaví a tak nemohl otálet, jelikož jinak by přeci mohl být považován za člověka, který nedostojí svým slibům.
Se značným sebezapřením malíř vykoukl z okna. Tedy – snažil se vykouknout. V okně se totiž houpala jakási opice, která byla nakreslena tužkou a byla tudíž černobílá. Malíř přemohl svůj strach a černobílého zvířete se dotkl. Zjistil, že opice ani neví o jeho přítomnosti, ba ani necítí jeho doteky. Značně ho to uklidnilo, i rozhodl se sejít dolů, do celého toho mumraje.
Olin nebydlel daleko, takže u něho malíř byl skutečně v okamžiku.
„Ahoj, tak jak to venku vypadá?“ zeptal se malíře Olin s velkým úšklebkem.
„No, nazdar. Je to docela dobré, neboj, představ si, že ty obrazy povětšinou vůbec nepřemýšlí. Pár z nich je inteligentních, to jsem si povšiml, ale většina ani necítí, že se jich dotýkáš, což by nám mohlo pomoci.“
„Pomoci v čem?“ podivil se Olin.
Malíř se neupřímně rozesmál, řka: „No, tak něco proti tomu,“ kývl hlavou směrem k oknu, v němž byl na oprátce pověšen nějaký muž, který se blaženě usmíval, a jenž byl pečlivě vykreslen tuší, „snad provedeme, ne?“
„Co bychom proti tomu měli dělat? Ty copak víš, čím to je všechno způsobeno? Musíme to nějak zastavit, ale nevíme jak, takže bych to přenechal někomu, kdo ví jak, chápeš, no, takže asi tak.“
„OLINE!“ zakřičel káravě malíř.
Olin se ani nezarděl, názory ostatních ho vcelku nezajímaly. Malíř byl z Olinova počínání nešťasten, ale věděl, že s ním nepohne. „Jak myslíš, půjdu tedy sám, však já tomu všemu přijdu na kloub, neboj!“ řekl bera za kliku a odcházeje.
A milý Olin? Ten si ve svém potemnělém bytečku sedl do kouta a šklebil se, přemítaje o malířově bláznovství.
Mezitím se na ulici pomalu probírala z mdlob paní Kropáčková.
Nepamatovala si vůbec nic. Při pohledu na desítky, ba stovky nakreslených postaviček se nebála, byla odvážnou ženou.
Rozhlédla se kolem sebe a po chvíli přemýšlení poklepala jedné černobílé osůbce na rameno, řkouc: „Dobrý den, pane,…“ odmlčela se nevědouc jak má muže oslovit.
„Lord Samuel jméno mé,“ oznámil muž slavnostně.
„Tak tedy dobrý den, lorde Samueli,“ řekla odevzdaně babička. „Chtěla jsem se Vás zeptat, kdo jste vy všichni a co tu děláte, v naší ulici, ach.“
„Jaké ach, madam,“ pronesl uctivě Lord Samuel, jelikož byl velmi uctivý k postarším ženám. „My jsme si sem přišli pouze pro jednoho malíře a hned zase odkráčíme, nebojte, většině dalších se nic nestane.“
Paní Kropáčková si pro sebe trošku zaklela a potom řekla: „Jak většině?“
„No, někteří říkali, že Vedoucí chce dostat toho malíře za každou cenu, rozumíte?“
Na znamení souhlasu babička kývla, ale nestrachovala se o svůj život, nýbrž o život onoho malíře. Chvíli přemítala, kdo by mohl být tím malířem, vždyť v její čtvrti žilo tolik malířů!
Malíř se postupně vzdaloval od Olinova bytu. I tu si vzpomněl na paní Kropáčkovou, která dle jeho mínění stále ještě ležela na chodníku před jeho domem. Zrychlil krok a spěšně se vydal směrem k domovu.
Byl velmi potěšen, když zjistil, že paní Kropáčková na „svém“ místě již neleží, nýbrž že již odešla.
Doma se posadil do křesla, vzal si svou dýmku a pokuřoval.
Poté popadl štětec a plátno rozhodnut namalovat nějaký obraz.
Ale sotvaže namaloval první žlutou čáru, ona čára obživla, pronesla několik nevraživých slov proti malíři a nazlobeně odkráčela ven mezi své namalované vrstevníky.
Malíř zkoušel namalovat čáry dvakrát, třikrát, pětkrát, devětkrát a po dvanácté ho to přestalo bavit a řekl si: „Tomuhle skutečně musím učinit přítrž, jelikož bych jinak přišel o celou svou živnost.“
V té chvíli kdosi zaklepal na dveře.
Malíř se pomalounku odšoural ke dveřím a stejně pomalu, ne-li pomaleji, je i otevřel.
Ulekl se velice vida starou paní Kropáčkovou. „Dobrý den, pojďte dál,“ pozdravil ji a pozval k sobě.
„Ne, díky. Já jsem vám jenom přišla říci, že jste v ohrožení. Musíte jít se mnou a…“
„Proč jsem v ohrožení? Co to melete, ženská?“ skočil jí do řeči, ale vzápětí se chytil za ústa a řekl: „Jej, pardon.“
„Dobré, v pořádku. No, kde jsem to skončila. Jo, takže: Musíte jít teď hned okamžitě se mnou, jelikož jinak byste skončil v rukou Vládce a skončilo by to s vámi špatně. Takže, pojďte, jinak zřejmě zahynete.“
Malíř se několik zanedbatelných okamžiků zamýšlel, v mysli mu vířily miliony otázek. Neměl však na výběr. Buď se stará Kropáčková zbláznila anebo je skutečně v nebezpeří a v tomto případě je druhá verze pravděpodobnější.
„Jak myslíte. Jdu tedy s vámi.“
To Be Continued