Pochmurný pochod

žalozpěv první

POCHMURNÝ POCHOD

     Byla jednou jedna chmura a tu už nebavilo být pořád sama, no a tak začala usilovně přemýšlet, co s tím. Nápad ji napadl tak rychle, že ho samou radostí málem hned zase zapomněla. Což ovšem není docela přesné, protože chmura a radost nejdou zrovna dohromady. Ale zpět k příběhu. Napadlo ji, že si vyrazí do města, najít si nějaké kamarády. Kdyby to nebyla chmura, dalo by se říct, že plna optimismu vykročila vstříc novým přátelstvím. Opravdu to nebyl špatný nápad a mohlo by to i vyjít, kdyby to nebyla chmura.

     Když dorazila do města, záhy zjistila, že něco není v pořádku. Lidé, kteří se normálně věnovali normálním činnostem nebo normálnímu nicnedělání, kteří chodili sem a tam nebo postávali na místě, mluvili spolu nebo sami se sebou, zkrátka všichni, co se zrovna poflakovali po náměstí, najednou ztuhli a zmlkli. Nastalé hrobové ticho prořízlo jen pár výkřiků zoufalství a jeden záchvat pláče. Někdo se zhroutil. Na pár následujících vteřin se celé náměstí změnilo na alegorické sousoší, představující úlek. První člověk, který se vzpamatoval, vzal okamžitě nohy na ramena. Netrvalo dlouho a všichni ostatní si z něj vzali příklad, dokonce i toho v bezvědomí odtáhli.

     Ptáte se, co chmura? Tak ta nestačila říct ani „ahoj“. Nečekala sice vřelé přijetí, ale tohle bylo přece jenom trochu moc. Jestli se v ní ještě před chvílí zuby nehty držela alespoň troška naděje, teď už to určitě zabalila a spáchala sebevraždu. Nálada se jí opět vrátila pod bod mrazu, řekněme asi tak na absolutní nulu, a chmura udělala to jediné, co v té chvíli dávalo smysl. Vyrazila do hospody.

     Jenže dneska nejspíš neměla mít svůj den. Pokaždé, když se přiblížila k nějaké putyce, zabouchly se okamžitě dveře a roztřesená ruka za nimi obrátila cedulku otevřeno na zavřeno. Kdosi dokonce připsal na cedulku zavřeno slovo napořád. Zlomená chmura se definitivně vzdala a vyrazila domů. Jak ale šla s hlavou sklopenou, přestala dávat pozor, kudy jde, a zabloudila. Po nějaké době bloudění se octla v úplně neznámé části města. Dostala se do jedné temné uličky a představte si, na jejím slepém konci se rozprostíral dům s rozsvícenými světly, vytoužená hospoda.

     Nikdo před ní nezavřel, tak vešla dovnitř. Co tam našla, to rozhodně nečekala. Za barem seděly všechny její sestry! Kdyby to nebyla chmura, dalo by se říct, že byla štěstím bez sebe z opětovného setkání. Neváhala ani okamžik. Přisedla si k nim za pult a pozdravila je. Ty jí pozdrav oplatily bezútěšným pohledem a zoufalým zasténáním(no nedivte se milé děti, takhle se chmury zdraví běžně). Uvelebila se na stoličce, objednala si pití,no a jestli nezemřela předčasně na předávkování euforií, tak tam chlastá dodnes. Kde? No přece v non-stop baru Nostalgie.

žalozpěv druhý

NEPŘÍJEMNÉ PŘEKVAPENÍ

     Bylo nebylo, ale spíš nebylo, než bylo, seděly takhle chmury v hospodě (i když některé z nich se spíš válely pod stolem) a popíjely (i když některé z nich svoje pití spíš už jen rozlévaly). Hrdinkou tohoto příběhu je právě jedna z těch ležících, spících - nejstarší a nejvíc depresivní chmura. Zrovna v té chvíli se probrala a uvědomila si, že má kocovinu. Možná právě proto se u ní vystřídal pocit zoufalé odevzdanosti s pocitem bezbřehého rozhořčení a možná právě proto řekla to, co řekla.

     „Kurník šopa, to mě zase bolí šiška.“ Řekla a velmi, velmi pozvolna se postavila. Uvědomila si, že má vztek na celý svět: „Já mám dneska vztek na celej svět.“ Ostatní chmury souhlasně zamručely. A v té chvíli jí svitlo: „Co takhle někoho přepadnout? Něco takovýho už jsme neudělaly celou věčnost. Náladu nám to stejně asi nezlepší, ale aspoň ji zkazíme ostatním.“ V té chvíli už chmury viditelně pookřály, jedna z nich dokonce zvolala téměř ne úplně nevesele „To je nápad!“.

     A tak se tedy vydaly chmury na válečnou stezku. Cestou na náměstí plánovaly útok na nic netušící nevinné oběti: jakou formaci použít, které únikové cesty obsadit a hlavně jak, co možná nejúčinněji, zkazit náladu místním obyvatelům. Měly plán, měly odhodlání, měly moment překvapení. Nemohlo to nevyjít. Jenomže někdo má prostě smůlu.

     Dorazily na náměstí a nečekaly ani vteřinu. Vystřelily ze svých úkrytů jako rychlé šípy a obsadily únikové cesty. Následně vytvořily rojnici a systematicky uzavíraly kruh kolem bezbranných lidí. A pak jim to došlo. Na těch lidech bylo něco divného. Viděli chmury číhat u vchodů na náměstí. Viděli chmury běžet proti nim. Viděli chmury semknout kruh pár metrů od nich. A bylo jim to úplně jedno.

     Místo toho, aby se báli, brečeli a omdlévali, stáli tam, čučeli a někteří z nich dokonce i zívali. „Zatraceně.“ Řekla nejstarší chmura. „Zatraceně.“ Řekly ostatní chmury. Proč? Bylo jim to už jasné – předběhla je Apatie. Což je smutné, protože té bábě plesnivé se obvykle do ničeho nechce. Nejspíš jim to udělala naschvál(no nedivte se milé děti, Apatie a chmury jsou odvěcí nepřátelé). „Jdem se ožrat.“ Zavelela nejstarší chmura. A šly se ožrat. 

žalozpěv třetí

ZÁKEŘNÉ ZRCADLO 

     Kdysi dávno včera(no nedivte se milé děti, chmurám ubíhá čas strášně pomalu) seděla v jednom baru chmura a chlastala. Ale ne ta z prvního příběhu, tohle byla úplně jiná chmura, i když v podstatě úplně stejná. Měla už něco popito(řekl bych něco málo, ale to bych lhal), a proto vypadala ještě o něco sklesleji než obvykle. S její náladou to ani moc nesouviselo, spíš šlo o to, že měla hlavu blíže barovému pultu. A jak zírala přímo pod sebe, všimla si svého odrazu na hladině alkoholického nápoje, číhajícího ve skleničce v její ruce.

     Teď si možná někteří z vás řeknou „A co jako?“. Pokud jste jedním z nich, gratuluji vám. Buď nepijete alkohol, nebo vypadáte dobře. Tahleta chmura ovšem nepatřila ani do jedné z těchto dvou kategorií, takže co se nestalo, uviděla sama sebe. A nebyl to pěkný pohled. Skácela se pod stůl pod stůl a div že přežila. Když se znova vyškrábala na stoličku a sedla si, klesla jí opětovně hlava a zase se uviděla. Tentokrát už byla připravená a zavřela včas oči. Jenomže měla žízeň a ve svém současném stavu by se poslepu netrefila skleničkou do úst.

     Vymyslela jediné schůdné řešení – vypít skleničku co možná nejrychleji. Otevřela tedy oči, chňapla skleničku a hned ji do sebe kopla. Žízeň však nezmizela, a tak si objednala další. A ještě další. Atd. Však to určitě sami znáte. Jestli opravdu ano, pak vám musí být jasné, že to nebyl nejlepší nápad. Víte, lidi by neměli tolik pít, no a antropomorfní personifikace už vůbec ne, ty totiž nic nevydrží.

    Dopadlo to, jak muselo. Přiotrávená chmura se v bezvědomí válela po zemi, neschopná ležet bez držení. Dalo by se říct(i když je to chmura), že se vypila z podoby. Abyste to nechápali špatně, vypila z důvodu spatření vlastní podoby. Proč to říkám? Protože jak tam ležela na podlaze, vypadala stejně pochmurně jako vždycky. Možná ještě o něco hůř. Teď bych normálně řekl, že jestli na ní někdo nechrstl kýbl studené vody, tak se tam povaluje dodnes, ale vzhledem k tomu, že se to odehrálo včera, tipuju, že tam bude přinejmenším do zítřka.