Smrt. Už se blíží. Cítím to. Dech se krátí, nohy těžknou, oční víčka padají. Tak tohle je opravdu konec? Hlavou se honí miliony myšlenek. Celý život se promítá jak zrychlený film. Utíká a utíká. Snažím se to zastavit, ale nejde to. Umřu a nikdo o tom nebude vědět. Budu sama. Nikdo nebude držet mojí ruku, nikdo mě nepohladí. Bojím se, nechci to. Lidi, kde jste všichni? Včera jsem měla sen. Moje mrtvá babička mě k sobě volala. Otvírala svoji náruč a já se k ní chtěla rozběhnout. Už jsem natahovala ruce, ale pak jsem si uvědomila, že babička je mrtvá a já jsem ještě živá. Já tam přeci ještě nepatřím. Co tam vlastně je? Prázdno nebo temnota? Co následuje po životě? Bolest a nicota? Já tam ale nechci. Chci navždy být se svojí rodinou, se svými přáteli. Prosím, ať to nikdy neskončí.

Tik, ťak … Čas se krátí. Už mě skoro má. Slyším za sebou kroky. Blíží se a zrychlují. Cítím jeho blízkost. Chci utíkat, ale nohy mám těžké a vůbec mě neposlouchají. Chci křičet, ale nejde to. Nevydám ze sebe ani hlásku. Otvírám naprázdno pusu. Jsem zoufalá a slabá. Srdce mi buší jako splašené. Krůpěje potu mi stékají po čele. Musím něco udělat. Pokouším se ještě běžet … Nohama kopu do výšky. Peřina spadne na zem. Vyskočím z postele. Otevřu oči. Byl to jen sen.

Rakovina. Hnusný slovo, nenávidím ho. Smažu ho a ona zmizí. Nebudu    

ho vyslovovat a nemoc přestane existovat. Proč maminka? Moje maminka. Sedím v čekárně a nervózně listuju letáčkama. Čekáme na výsledky testů. Začalo to tak nevinně. Malá bulka v podpaží. Copak budeme dělat? Jen já

a táta. Naše rodina už nebude. Už ji nikdy neuvidím. Kdopak se o mě postará? Komu se budu moci svěřit se svými problémy? Co si bez maminky počnu? Jak povedu domácnost? Ještě mě všechno nestačila naučit. Neuvařím, nevyperu, nezvládnu to sama … Kdo se na mě bude smát? Kde bude můj domov? My se nedáme! My tu nemoc přemůžeme! Ale co když

ne … Maminko, neopouštěj nás! Maminko, bojuj!

Ach jo. Už je to tady. Zase to blbý zkoušení.  Včera jsem se tak šprtala a dneska? V hlavě mám úplný prázdno. Nic si nepamatuju. Rudnu, potím se. Chvílemi je mi horko, chvílemi mám zimnici. Je mi na zvracení. Bolí mě žaludek . Dlaň mám celou zpocenou. Propiska mi padá z ruky. Celá se nervózně chvěju. Je mi zle, točí se mi hlava. Ničí mě to. Nejraději bych utekla někam hodně daleko. Nechci tu být.  Už, už to přijde. Blíží se k mojí lavici. Dělají se mi mžitky před očima. Třesou se mi kolena. Cítím, jak chce říct moje jméno. No tak, vyslov ho. Spánky mi tepají, hlava se mi každou chvíli asi rozskočí. Už to dál nevydržím. Řekni to. V tu chvíli slyším školní zvonek. Vysvobodil mě jako rytíř na bílém koni. Padá mi kámen ze srdce. To je úleva. Cítím se tak volná. Oddechnu si. Dneska jsem to zkoušení úspěšně přežila. Tak zase zítra.

CHci si přečíst noviny. Ze stránek na mě kříčí palcové titulky: Bush vyšle do Iráku dalších dvacet tisíc vojáků; Dalík - Vláda dostane od ČSSD dva až sedm hlasů; Kamion vjel dětem do pokoje; Český Těšín byl bez proudu; Největší nárůst nehod je u řidičů náklaďáků; Je u nás příliš mnoho charitativních organizací?; Zahraniční gangy využívají bezdomovce pro výměnu padělků; Implantát pomáhá neslyšícím dětem rozvinout řeč; Novou rakouskou vládu vypískali studenti; Británie plánuje misi k měsíci; Teplá zima hrozí pylovým alergikům; Silný noční vítr kácel stromy; Zkouškové období, pomohou stimulanty?; Automobilový trh čeká poptávka po úsporných autech a hybridech. Tak tohle je průřez jedněch novin z dvanáctého ledna 2007. Ze všech titulků cítím strach nebo odpověď na strach v politickému hašteření, v boji proti terorismu, při nehodách,

u nezaměstnaných a bezdomovců … Zvláštní. Člověk intenzivně neprožívá obavy z těch ,, velkých věcí‘‘, které hýbou dnešním světem. Nejvíce ho ale sužují ty jeho ,, malé‘‘ soukromé strachy, které jsou podobné již po mnoho generací. A člověk si svoji cestu zvolí sám. Někteří z nás strach vůbec nepřekonají, někteří z části a někteří ho přemohou úplně. A můžeme začít zase znova: Smrt. Už se blíží. Cítím to. Dech se krátí, nohy těžknou, oční víčka padají …