Středa a pátek

Hrozná blbost.

Zevnitř zaznělo bouchnutí dveří. Mužský hlas, zabarvený vínem, vztekem nebo obojím, s notnou dávkou patosu zadeklamoval: „Nesmysl!“ a vzápětí se, doprovázeno tlumeným úderem, otevřelo okno. V něm se zjevila mužská hlava rámovaná rozcuchanými vlasy, s nehybnou hranatou tváří a s tlustým cigárem v koutku úst. Jako v hloupém filmu. Tahle myšlenka shodou okolností projela i hlavou ženy, která právě rázovala bytem za mužovými zády. Byla zima.

 

Byla zima. Vločky sněhu se snášely k zemi pomalu, až uhozeně pomalu. Podobaly se kouskům papíru v laciných skleněných suvenýrech, v zasněžených městečkách schovaných v malých kulatých akváriích, které každý člověk se zdravým vkusem s gustem nenávidí.

Ne tak postava, která kráčí zakrytá dlouhým svrchníkem zimní ulicí. Ta ulice je tmavá, sem tam se tu skví hořící popelnice, odhalující tváře chudáků, hřejících si okolo ní ruce. Plameny vytvářejí v zákoutích a nárožích hluboké stíny, ve kterých se jistě skrývá nejedno zvědavé oko. Muž v dlouhém kabátu a klobouku shrnutém do tváře však ničeho nedbá a měří ulici dlouhými kroky. Zastaví se jen na okamžik, aby si efektním pohybem zapálil tlustý doutník, který vyčaroval ze záhybů kabátu.

Takhle to má rád. Jak dlouho mu jen trvalo, než našel takovou ulici.

 

„Ty jsi blázen, přiznej si to! Žiješ si ve svým světě a mně do něj pouštíš jenom dvakrát týdně! Jdi už do hajzlu s tím svým zamračeným pohledem! Jdi do hajzlu!“

„Nesmysl.“

 

Šatnářka mávla rukou a se slovy: „To nechte bejt!“ pustila muže dovnitř. Ten jen kývl hlavou a vstoupil do zakouřeného podniku, kterým potichu protékala swingová hudba třicátých let. V přítmí se skvělo několik kulatých stolků, zašlý bar se zašlým barmanem a v pozadí toho všeho malé pódium s rudou oponou. Muž se s neproniknutelným výrazem posadil ke stolku nejblíže k pódiu. Objednal si bourbon se sodou.

Takhle to má rád. Jak dlouho mu jen trvalo, než našel takový podnik.

 

Zevnitř byly slyšet rázné kroky a rozrušené mumlání. Muž, vykloněný z okna, s tvrdým výrazem ve tváři kouřil svůj doutník.

„Můžeš mi vysvětlit, kde bereš peníze?! Vždyť nic neděláš, jenom celé dny bloumáš po ulicích nebo objíždíš celou zemi v tý svojí kraksně! Tohle není normální…“ zahučelo to zevnitř. Na tváři vykloněné z okna se objevil lehký úšklebek.

 

Na pódium vystoupil tlustý mužík ve fraku, třímající malou vycházkovou hůlku.

„Dámy a pánové, jako každou středu a každý pátek vás dnes potěší krásná a čarovná, smyslná a přitom delikátně okouzlující, šarmantní, zábavná, ale pozor, také neskonale poctivá Miss Charlotte!“ zadeklamoval teatrálně, načež se rozhrnula opona a na dubová prkna vstoupila, jako každou středu a každý pátek, Miss Charlotte. Vrhla krátký pohled na muže u stolku nejblíže pódiu a věnovala mu krátký úsměv. On jí na oplátku pokynul svým bourbonem. Potom začala zpívat táhlým, hlubokým a krásně zabarveným hlasem jakýsi šanson, doprovázena pianistou, skrytým ve výklenku v rohu místnosti. Zpívala a muž poslouchal. Jako každou středu a každý pátek.

 

Synek z dobré rodiny. Netřeba zdůrazňovat, že s vynikajícím vychováním a vzděláním, o hmotném zabezpěčení nemluvě. Odmalička veden přísným, leč spravedlivým otcem k zodpovědnému úkolu – pokračovat v rodinné firmě a udržet sebe a celou svou rodinu na úrovni společenské smetánky. Tot´ vskutku důstojný úkol, říkával otec. Jaké bylo proto jeho překvapení, když se nezdárný synek po ukončení vzdělání rozhodl dát na dráhu soukromého detektiva…

Na ostře řezané tváři, vykloněné z okna, se nepohnul ani sval.

 

„Moc jste se mi na pódiu líbila,“ ozvalo se ze stínu po její levé ruce. Překvapeně se tam podívala a spatřila jeho. Ten muž už několik měsíců nevynechal jediné její vystoupení, pokaždé seděl sám u stolku nejblíže k pódiu a poslouchal, v obličeji se mu nikdy  nepohnul jediný sval. Imponoval jí. Teď, když ho slyšela promluvit, imponovali jí ještě víc, protože tak hluboký a mužný baryton ještě neslyšela. Podívala se na něj skrz dlouhé řasy a poněkud teatrálně (jak jinak, ovšem, v této situaci) odpověděla: “To jsem moc ráda…“ Muž se odrazil ode zdi, o kterou se opíral levým loktem, a vytáhl z úst tlustý doutník: „Byl bych moc rád, kdybyste se po příštím vystoupení zdržela a dala si se mnou skleničku...“ S těmito slovy za zády se ztratil v hlubokých stínech oné ulice, reliktu dob již dávno přešlých. Miss Charlotte zavrtěla hlavou a odešla na opačnou stranu, kde na ni čekal taxík

 

Uslyšel bouchnutí dveří. Típnul doutník o okenní parapet a vstoupil do ložnice, kde se na něj vyzývavě usmívala otevřená skříň, zbavená veškerých známek dámského oblečení. Pečlivě ji zavřel a zamkl. Potom se odebral do pracovny, kde ze šuplíku psacího stolu, který před tím musel odemknout klíčem schovaným pod kobercem, vyndal lahev rezavé tekutiny. Nalil si na tři prsty a tekutinu do sebe obrátil. Pak přešel k věšáku v rohu místnosti a vzal si kabát a klobouk. Dveře znovu bouchly.

 

Během několika příštích měsíců se spolu scházeli každou středu a každý pátek. Vždycky chtěl zůstat v podniku, ve kterém pracovala a ona neměla důvod mu to odpírat. Pili, smáli se, občas tancovali. Byl nepřístupný a okouzlující. Zamilovala se do něj. Netrvalo dlouho a nabídl jí, aby s ním žila.

 

Muž nastoupil do starého kabrioletu a nastartoval.Rychle projel skrz město a zastavil asi po dvaceti mílích. Vystoupil a zapálil si. Byl úplněk.

 

Nepřekvapilo ji, že bydlí ve stejné ulici, ve které se nacházel ten bar. Vlastně si ho ani nikde jinde nedovedla představit. Jeho byt byl jako vytržený z dvacet let staré detektivky, a proč taky ne, když byl detektivem. Ale popravdě řečeno, přišlo jí to dost zvláštní. Vlastně nikdy o žádném soukromém detektivovi neslyšela a i kdyby slyšela, rozhodně by si ho nepředstavovala jako osobu právě vypadlou z románu Raymonda Chandlera. Spíš jako hlídače na parkovišti. Moc o tom však nepřemýšlela, ostatně proč taky.

 

Po chvíli upřeného zírání na měsíc muž opět nastoupil a nastartoval. Zaskřípaly gumy a černé kabrio si to namířilo zpět do města. Už měl jasno, všechno si promyslel. Má jenom jednu možnost.

 

Chodil se domů jenom vyspat. Viděla ho pouze ve středu a v pátek v baru, kdy se choval úplně stejně jako před tím, než se k němu nastěhovala. Když na něj ovšem náhodou narazila doma, nemluvil na ni. Spal s ní také jenom ve středu a v pátek. Vždycky ji říkal Charlotte, její pravé jméno zatvrzele ignoroval. Nechápala ten kontrast mezi středo-pátečním milencem a naprosto cizím člověkem v kterýkoliv jiný den. Začínala z toho postupně šílet, přemýšlela, co asi dělá celé dny, jestli je to nebezpečné…Nakonec ho nechala sledovat. To, co z toho vzešlo, ji více než překvapilo. Nedělal nic, jen bloumal po ulicích a jezdil svým starým kabrioletem. Tehdy jí došlo, že tady něco opravdu nehraje a rozhodla se ten prapodivný vztah ukončit.

 

Cvakla pojistka.  „Viděl jsem vás.“ „Co to vyvádíš, jsi normální?!“ „Nesnaž se zapírat, viděl jsem vás, jak se objímáte na ulici!“ „O čem to prosím tě mluvíš! Jsi šílený!“ „Je mi líto, ale nemám na výběr…“

Třeskl výstřel. Muž chvíli postál a pak, již ne vzpřímeně, nýbrž s ohnutými zády, zmizel ve stínech známé ulice. Někde v dálce zazněly sirény.

 

Výňatek z protokolu:

 

… před rokem a půl se mu podařilo uniknout z psychiatrické léčebny v …… Podle doktora ….. ….. jde o pacienta s velmi silnou schizofrenní poruchou, fixován na představy budované od dětství, navíc stižen paranoidní neurozou. Dne ….. revolverem ráže…

---