Vrazda

“Nech toho! O co ti jde?” už skoro na mě křičela. Její ruka se snažila sevřít mojí ale na štěstí jsem seděl od ní dostatečně daleko. Chytla se vrávoravě stolu a upřela na mě svůj stále ještě...dokonce i ještě v tomto momentě sladký a nevinný výraz tuposti. “ Proč?” zasípala a naposledy se na mě ještě podívala. Bylo zajímavé pozorovat jak její prsty pomalu povolují....jak její ruka sklouzává pomalu ze stolu a pak jak tam leží, bez kousku života, bez naděje na dění dalšího dne. Jsem hrdina. Jsem to nejlepší, co mohlo tuhle zemi potkat. Kdybych se uměl i rouhat, tak bych řekl, že jsem i Bůh. Usmívám se do zrcadla na protější zdi. Jsem strašně moc krásný. Jsem to co mi lidé vtloukli do hlavy. Jsem Nadčlověk. Já rozhoduji, kdo je vinen, já rozhoduji, kdo přežije...Každý sice má tu volbu, ale nikdo ji nevyužil. Lidé jsou hloupí. Jak jen jsou ti lidé hloupí.....

Tak už jen zapsat do hlášení, že je úkol je splněn. Zabil jsem svou lidskost. Právě jsem ji zabil. Nechápu, že bylo pro mě tak velice těžké se ji zbavit.....ale dokázal jsem to. Teď jsem svobodný. Nic mi nechybí. Člověk si to ani neumí představit, když už vlastně není člověkem.... Jsem rád za to co jsem....