Možná časem...

Dlouhý, protáhlý tón, právě uniknuvší z klece bluesové rytmiky, zazněl pustou noční ulicí. To ho zaujalo. Muž, ke čtyřicítce, s drobnou postavou a prošedivělými vlasy, pomalu přešel na druhý chodník. Tam zastavil a zadíval se na neonový nápis „KADEŘNICTVÍ“, který se pompézně skvěl nad nenápadnými dveřmi na nároží jednoho ze starých cihlových domů. Mužův pohled poněkud zaraženě opustil nápis, aby se podíval na hodinky, načež se opět soustředil na svítící litery. Tento cyklus se zopakovcal celkem třikrát. Nakonec muž lehce nadzdvihl obočí, zavrtěl hlavou a s jistou opatrností vstoupil do kadeřnictví, které mělo otevřeno ve tři hodiny v noci.
Vevnitř to podivně vonělo. Zajisté ovšem ne pachy obvyklými pro podniky tohoto typu, tedy ozónem, spálenými vlasy a různými preparáty pro nevratnou devastaci srstnatého porostu té nejhornější části lidského těla. To tedy ne. Tady to vonělo karamelem a rumem. Ale to zdaleka nebylo to nejpodivnější.
Místnost, do které vstoupil, se podobala nočnímu podniku. V zadním levém rohu (z mužova pohledu) se leskla mahagonová deska baru, za kterou znuděně seděl barman ve tmavém obleku a díval se na malou televizi, visící na stěně naproti obrovské lahvi peprmintového likéru. Na barové stoličce potom seděl již postarší muž ve smokingu, s bílou holičskou zástěrou přehozenou ležérně kolem krku. V prostoru před barem byly rozestavěny obvyklé kulaté stolky, každý ovšem veprostřed vybaven otočným kulatým zrcadlem. Prostorem se kromě kouře, produkovaného dýmkou muže u baru, rozléhala bluesová hudba a podnik celkové evokoval dojem padesátých let, chybělo akorát pódium a černoch s kytarou.
Návštevník se posadil k jednomu ze stolků. Připadal si jako ve filmu od Davida Lynche.
Muž s holičskou zástěrou se náhle zjevil za jeho zády. Působil dojmem postaršího bodrého kmeta, ovšem s jistou aurou podivné uzavřenosti, takže při pohledu na něj si člověk připadal, jako kdyby měl na sobě o dvě dioptrie silnější brýle.
„Dobrý večer, čím vám mohu posloužit?“
Ale co, řekl si návštěvník: „Víte, myslím, že už by to chtělo trochu zkrátit…“
„Ale zajisté, malý moment, prosím… Ještě bych rád upozornil na to, že ke stříhání je drink zdarma, takže jestli si pán ráčí vybrat…“
„V tom případě si dám dvě deci červeného vína, děkuji.“
„Hned to bude,“ zaševelil holič a rychlými krátkými kroky odkráčel nejprve k barmanovi, kterému něco stručně sdělil, patrně objednávku, a poté za dlouhý závěs vedle baru, odkud se po chvíli vynořil s vozíčkem naloženým obvyklými holičskými proprietami. Barman mezitím položil na stolek před návštěvníka sklenku s vínem.
„Tak jakpak si to bude pán přát?“ prohodil holič, zatímco mu uvazoval okolo krku zástěru.
„Jenom zkrátit tak o třetinu, vzadu do ztracena…“
„Hm hm,“ zamručel si holič a postříkal vlasy vodou z rozprašovače.
Muž byl pořád tak trochu v šoku. Musel sám sobě přiznat, že podnik, přes svou mírnou praštěnost, měl rozhodně něco do sebe. Šlo konec konců o geniální nápad, ostatně kdo má rád uniformní prostředí standartních kadeřnictví? Naproti tomu zde, v intimním přítmí s příjemnou hudbou a sklenkou vína v ruce si připadal nadmíru povzneseně a relaxovaně. Kombinace baru a kadeřnictví… Zdalipak nemá ve vínu vlas?
„Pán je zde poprvé?“ zazněl zpoza jeho levého ucha příjemný holičův hlas.
„Ano, ve skutečnosti jsem v tomhle městě jenom na návštěvě. Ovšem tenhle podnik si rozhodně zapamatuji…“
„To budeme jenom rádi,“ zaznělo s razancí šumění vodopádu.
„Mohl bych projevit trochu nemístnou zvědavost?“
No co, holiči jsou přece ukecaní, to ví každý.
„Jen se nestyďte,“ tenhle hlas přímo vzbuzoval pocit důvěry.
„Vy račte být majitelem?“
„Ano, již třicet let tento podnik vlastním“
„A mohl byste mi trochu přiblížit, jak vás napadla myšlenka zkombinovat noční podnik s kadeřnictvím? Skutečně by mě to velmi zajímalo,“ řekl muž a nelhal.
„To je, milý pane, dlouhý příběh….“
Muž spatřil v holičových očích, odražených v zrcadle, velmi podivný pohled. Pohodlně se opřel a opatrně napil vína, aby nerušil.

Mladý muž položil poslední krabici k několika desítkám jí podobných, naskládaných v zadní části nezařízené místnosti. Měl radost. Poslední dobou měl pořád radost, věci mu vycházely, dokončil školu, dostal půjčku, jeho podnik byl na dobré cestě ke zdárnému rozjetí, v rodině všechno klapalo, měl úžasnou dívku… Měl prostě všechno, co si mohl přát. Vesele se rozhlédl po svém budoucím pracovišti, zhasnul, vyšel ven a zamkl. Byla chladná červencová noc a on se rozhodl, že domů ještě nepůjde. Rozjařen a potěšen touto myšlenkou se vydal ke svému oblíbenému baru, když ho náhle něco zaujalo. Nebylo ještě tak pozdě, po chodníku bloumalo dost lidí, zvlášť na této relativně frekventované třídě. Jeho pohled však upoutala dívka, jdoucí v opačném směru na druhé straně ulice. Byla zvláštní, její oblečení bylo pestrobarevné, až nevkusné, z blonďaté hlavy jí trčely dva copy a na ušlechtile tvarovaném obličeji hrál úsměv, o kterém nebyl důvod se domnívat, že někdy mizí. Chůzí připomínala divokou kočku kombinovanou s desetiletým capartem, kterému právě začaly prázdniny. I na tu dálku zářila životní energií jako supernova. Mládenec ji chvíli doprovázel pohledem, načež zakroutil hlavou a, dál přemítaje o své zářné budoucnosti, zahnul do boční ulice.
Přestavba, revize elektroinstalace a potrubí, stěhování, zařízení, tolik toho ještě musí zařídít…

Zazvonil zvonek. Mladý kadeřník, právě dokončující jedné dámě trvalou a poslouchající vytrvalé podrážděné sykání dámy druhé, čekající s hlavou namydlenou v umyvadle, protočil panenky. Takhle už to dál nepůjde…
„Dobrý den,“ ozval se veselý hlásek.
„Momentíček, prosím...“ zahučel mladík mírně podrážděným hlasem a spláchl sykající matróně z vlasů šampón, kondicionér, balzám a bůhví co ještě.
„Hmm, já jsem jenom…“ zkusil to hlásek po chvíli znovu.
„Ještě chvilku, zatím se posaďte!“ zavolal mladík už o něco více podrážděným hlasem. Zvonek znovu cinknul. Když mladík po chvíli zvedl hlavu od nakadeřených odbarvených loken, v místnosti už nikdo kromě něj a jeho zákaznic nebyl. Pokrčil rameny a pokračoval v práci.

Zazvonil zvonek. Mladík zaklapl časopis a začal se smiřovat s tím, že pár minut klidu nebude. Do kadeřnictví vstoupila podivná copatá osůbka v pestrobarevných šatech a zářivě se na něj usmála: „Dobrý den. Byla jsem tu před týdnem, ale měl jste moc práce.“
„To se omlouvám, ale opravdu nestíhám. To víte, jediné kadeřnictví v okolí, jsem na to sám... No to je jedno, co byste potřebovala?“
„Právě kvůli tomu tu jsem. Jdu na váš inzerát ohledně výpomoci…“ roztomile se zaculila. Zdálo se mu, jako by ji už někde viděl.
„To je skvělé. Ostatně už bylo na čase. Vyučená jste?“ Póza pragmatického šéfa podniku mu opravdu neseděla a bylo to na něm vidět. Možná proto se tak culila, ale ona se culila pořád, takže těžko říct.
„Jistě.“ (Časem se dozvěděl, že má kromě toho diplom bytového architekta, práva, fakultu sociologie, malířský kurz, výuční list na uměleckého kováře a bůhví co ještě).
„Tak to zkusíme. S týdenní zkušební dobou, v pořádku?“
„To bude skvělé,“ zavýskla a svůj úsměv ještě rozšířila. Mladík si pomyslel, že kdyby se usmála ještě víc, patrně by jí upadla horní polovina hlavy.

Zazvonil zvonek. Poslední dobou zvonil snad ještě víc naž dřív, ale mladému kadeřníkovi se zdálo, jako by se všechna práce dělal pomalu sama. Jeho nová pomocnice byla neuvěřitelná. Kromě toho, že byla nadmíru zdatnou kadeřnicí, stíhala ještě porůznu upravovat a oživovat interiér podniku, klábosit se všemi zákazníky a to vše za stálé a neotřesitelné dobré nálady a úsměvu, který ji asi někdo přitavil k hlavě už při narození. Mladík děkoval všem svatým za to, že mu ji seslali. V tom frmolu si ovšem nevšiml, že už začal proces, který se dá jen těžko zvrátit.

Zazvonil zvonek. Mladík s hlavou v dlaních pozvedl zrak a uviděl ji, jak si energicky svléká kabát, plášť nebo pončo, či co to vlastně bylo. Pak si přisedla naproti němu a kdyby byla schopna vážného pohledu, patrně by ho teď použila.
„Už toho nech. Zbytečně se užíráš,“ řekla o něco méně vesele než obvykle.
„Ale já vůbec nevím proč…“ zablekotal mladík.
„To tak bývá, že se holky s klukama rozcházejí bezdůvodně. Nebo z důvodů, které ten kluk stejně nepochopí, i kdyby chtěl… Mám tady něco, co ti zvedne náladu.“
Sáhla do plátěné tašky, kterou měla přes rameno, a vytáhla z ní desky svázané modrou stuhou. Ty otevřela a strčila mu je před nos.
Mladík se udiveně díval na náčrty, návrhy dekorů, zápisky a výpočty, všechno nepřehledně napráskané jedno přes druhé.
S nadzdviženým obočím listoval tím zmatkem, načež se konečně zeptal: „Co to je?“
„To jsou návrhy na rekonstrukci tohohle podniku. Dostala jsem geniální nápad…“
A začala mu ho popisovat. On jen kroutil hlavou.
„Možná časem…“
„Popřemýšlej o tom,“ prohodila, zvedla se a na dveře pověsila cedulku „OTEVŘENO“.

Zazvonil zvonek.
„To byl poslední, dneska končíme,“ zavolal už ne tak mladý muž ze zadní místnosti.
„Nezajdeme na víno?“ otázal se potom stejných očí nad stejným širokým úsměvem. Oči souhlasně mrkly.
Klidná vinárna potichu šuměla tichou konverzací. Číšník přinesl dvě sklenky vína a s úklonou se odporoučel, aby nechal dvojici o samotě. O něco starší kadeřník vzal svou pořád stejnou pomocnici, či už spíše partnerku, za ruku.
„Ty víš, co ti chci…“
„Ano.“
Úsměv zůstal nedotčen, jen v těch očích se cosi pohnulo. Kadeřník nevěděl, co ten posun znamená.
„Tak…“
„Ne. Až zítra,“ rozšířila úsměv se a pohladila ho po tváři.

Zazvonil zvonek.
To ráno jenom jednou. Na stolečku s kadeřnickými časopisy ležely desky převázané modrou stuhou. Když k nim přistoupil a otevřel je, vypadl lístek.
„Možná časem…“

Na zem dopadl poslední pramínek vlasů, doprovázen posledním hltem z druhé skleničky červeného vína.
„Už se nikdy neobjevila,“ prohodil kadeřník týmž sametovým a uklidňujícím hlasem, kterým návštěvníkovi vyprávěl svůj příběh.
„Takže abych odpověděl na vaši otázku - byl to její nápad. Všechno naplánovala, propočítala, navrhla. Pak odešla a mně zůstal jen tenhle podnik.“
Muž poděkoval.
Když vycházel ze dveří, naposledy se ohlédl.
„Zvláštní,“ pomyslel si nahlas a pomalu odkráčel do noci. Za jeho zády nepatrně bliknul červený neonový nápis „KADEŘNICTVÍ“.