Zuby

„Auuu…aua…auuu,“ skučel jsem sice tiše, zato vytrvale. „Auaa…auu…“  „To je za trest tohle to, kdo to má pořád poslouchat?“ nevydržela už moje kvílení Petra a schovala hlavu pod polštář. Po chvíli ji ale vytáhla zpátky, nejspíš ji k tomu přinutil nedostatek vzduchu, kterého je pod polštářem zoufale málo. „To je sen, chlap jako hora a fňuká pro jeden blbý zub jako malé mimino.“  „Tebe asi ještě nebolely zuby,“ bránil jsem se. „Kdyby jó, měla by si pro moje utrpení pochopení.“  „Cože? Pochopení? Pro to, že se láduješ sladkým hlava nehlava…ráno kňouráš, že tě pobolívá zub a po obědě s klidem zblajzneš celý pytlík bonbónů i Milku s oříškama…Já sežrat to co ty, tak už jsem dávno tlustá jako prase a místo zubů mám protézu…“  Tady byla veškerá diskuse marná, Petra měla naprostou pravdu. Moje slabost pro cukrovinky všeho druhu byla obrovská, řekl bych, že hraničila s těžkou závislostí. Nadváhou jsem netrpěl, rád sportuju a proto pro mě větší přísun energie není problém. Strašpytel taky nejsem, s hrdostí mohu prohlásit, že mám pro strach uděláno. Malou trhlinku moje chrabrá a statečná duše přece jenom má. Bojím se zubaře. „Bojím se“ asi úplně přesně nevystihuje co k onomu lidskému druhu v bílých pláštích cítím, jaký mám k němu vztah. Mám hrůzu se zubaře, děsím se ho. Děsím se všeho, co zubní ordinaci byť jen vzdáleně připomíná…

„Teď se hezky sebereš a pojedeš na pohotovost. Já totiž miláčku ráno vstávám do práce a proto se musím alespoň trochu vyspat a to jak jistě uznáš při tom tvém aua au nejde!“  „Na pohotovost?“ udělalo se mi špatně od žaludku. „To snad ani nebude potřeba,“ dodal jsem skoro plačtivě. „Do rána to přejde.“  „Nic nepřejde, to jsi říkal už před hodinou…že to přejde. Hodina je dávno pryč a ty kvičíš pořád stejně, možná ještě víc…Buď pojedeš na pohotovost, nebo si běž kňourat na chodbu!“ Petra vypadala odhodlaně, bylo jasné, že neustoupí. Vyhlídka zbytku noci stráveného na chodbě, mě příliš nelákala. „A co když se mi na cestě udělá špatně?“ snažil jsem se zabrnkat na strunu jejího ryzího lidství… „Dobře, pojedu na tu pohotovost s tebou,“ řekla Petra po chvíli. „Se mnou?“ vyděsil jsem se. Tohle mi ještě scházelo. Jestliže pojede Petra se mnou, zubařskému křeslu se nevyhnu. Kdybych vyrazil sám, mohl jsem návštěvu na pohotovosti pouze předstírat… Začala se oblékat, byl jsem ztracen. Já mám tak hodnou a starostlivou ženu…

Seděl jsem na sedadle spolujezdce, Petra mě nenechala ani řídit. Asi jsem musel vypadat opravdu hrozně a že mi hrozně taky bylo. Zoubek bolel čím dál víc, napadaly mě všelijaké myšlenky. Za chvíli pojedeme po mostě přes řeku, což takhle skočit dolů a ukončit tak svůj bídný život v chladných vlnách rozbouřených vln. Tuhle myšlenku jsem musel zavrhnout, silniční most je asi necelé tři metry nad hladinou a to je na sebevražedný skok docela málo, ke všemu jsem výborný plavec a v naší říčce je vody s bídou po pás. Zbývalo vrhnout se pod jedoucí tramvaj, nebo jiné podobné vozidlo…Zastavili jsme před poliklinikou, Petra už byla dávno venku z auta, já pořád ještě seděl uvnitř. „Nechrápej a polez ven,“ přešlapovala netrpělivě. „Stejně tam bude plno,“ snažil jsem sám sebe obelhat.  „Nekecej a pojď,“ Petra mě chytila pod paží a doslova mě táhla k budově. Už jsem neprotestoval, mluvení mi šlo čím dál hůř, každé slovo bylo vykoupeno šílenou bolestí.

Čekárna byla plná lidí, plná podobných zoufalců jako jsem byl já. Pomalu si nebylo kam sednout. To by samo o sobě nebylo ještě tak hrozné, ale ten smrad, ten neskutečný, ničím nenapodobitelný, zubařský zápach… Chtělo se mi zvracet, rozbušilo se mi srdce, nebýt se mnou Petra, nevydržel bych tam ani minutu. Snažil jsem se nemyslet na to kde jsem, zavřel jsem oči a představoval si písečnou pláž plnou krásných, štíhlých, opálených blondýnek. Na chvíli to pomohlo, čas utíkal, moje chvíle se blížila. V ordinaci se rozkvílela zubní vrtačka, rázem bylo po pláži i po blondýnách. Kdo jenom mohl vymyslet takovýhle tyranský nástroj? Příšernější zvuk si ani nedokážu přestavit. Vrtačka naštěstí utichla, všem přítomným se viditelně ulevilo, mě nevyjímaje. Chvíli byl klid, který bohužel netrval dlouho. Zoufalec uvnitř v ordinaci z ničeho nic zavyl bolestí. Co se mu tam dělo, těžko říct. Já neváhal a pokusil se zbaběle o útěk. Petra mě v poslední chvíli chytila za ruku a přísně se na mě podívala.

„Pane nebojte se,“ usmál se na mě mile malý chlapec, který seděl na lavičce vedle mě a kterého jsem si pro samý strach před tím nevšiml. Seděl tam s maminkou, v tom jsme si byli podobní, já tam seděl s manželkou. Tady naše podobnost končila, já se bál zubaře jako čert kříže, on byl na první pohled v naprostém klidu a pohodě. „Kolik je ti let, chlapče?“ zeptal jsem se ztěžka, když jsem dosedl zpátky na lavičku. „Osm a vám?“   „No tak Honzíku, neobtěžuj pána,“ snažila se ztišit svého syna vedle sedící matka. „Jen ho nechte paní,“ bránil jsem kluka, „alespoň nám to čekání rychleji uteče.“ Mluvení mě sice bolelo, pořád to ale bylo lepší než  mlčky sedět a čekat na smrt. „A to se vůbec nebojíš?“ zeptal jsem se znovu. „Né, proč?“ divil se chlapec. „Mě už jednou zub trhali, nic na tom není. Trošku to cukne a zub je venku a taky mám za to ,že nebudu brečet, slíbený nový auto,“ chlubil se mrňous. Hm, tohle by se mi taky líbilo, za vytrhnutý zub nové auto. To naše už pomalu dosluhovalo… „Vy se bojíte?“ zeptal se nevinně. „Hrozně,“ přiznal jsem se.  „Nemáte vůbec proč,“ rozumoval dál chlapec. „Doktor vám píchne injekci a to pak vůbec nebolí…fakt,“ chlapec se tvářil jakoby trhání bolavého zubu nebylo o nic víc náročnější než otevření lahvového piva…

„Další prosím,“ nakoukla do čekárny sestřička. Malý Honzík vyskočil z lavice a v momentě zmizel v ordinaci. Dveře se zavřely, v bolavém zubu to znovu pořádně zaškubalo. Styděl jsem se, takovýhle klučina, sotvaže to chodí do školy a nebojí se zubaře. Já starý vůl, místo abych mu šel příkladem, se od něj nechám uklidňovat. Doktor vám píchne injekci, no vida, tohle mě předtím vůbec nenapadlo. Taková injekce zoubek hezky umrtví a bolest je pryč. Začal jsem se dívat do nejbližší budoucnosti s o něco málo větším optimismem než před pár minutami. Dveře ordinace se znovu otevřely, zevnitř vyšel Honzík, na puse si držel papírový kapesník, oči mu zářily. Viděl jsem v nich to jeho nové autíčko. Žádná slzička, to snad ani není možné.  Usmál se na mě a zamával mi pěkně na rozloučenou… „Další prosím,“ objevila se sestra znovu ve dveřích. Petra do mě opatrně dloubla. „Jsi na řadě,“ zašeptala.  Rezignovaně jsem se na ni podíval a vyrazil vstříc osudu…

Octnul jsem se v pravé, nefalšované, zubní ordinaci. Všude plno hrozných nerezových nástrojů, úhledně naskládaných na poličkách vedle sebe. Dominantou ordinace bylo dle mého názoru příšerné, zubařské křeslo, předmět mých nejstrašlivějších a nejstrašidelnějších divokých snů. Optimismus, nabytý rozhovorem s Honzíkem, se pomalu vytrácel. „Dobrý den,“ pozdravil slušně zubař a pokynul rukou ke křeslu,  „posaďte se.“  Velmi pomalu jsem se posadil, světlo nade mnou nepříjemně oslňovalo. „Tak copak vás trápí?“ zeptal se nezúčastněně zubař. Jestliže ordinace s křeslem vypadala hrozně, tak samotný zubař vypadal přímo příšerně. Tipoval bych ho spíše na boxera nejtěžší váhové kategorie. Vysoký, ramenatý, s hranatou bradou a rozpláclým nosem. Pracky veliké jako lopaty, no jak se s tímhle může hrabat lidem v ústech… Lehce jsem pootevřel ty své a ukázal prstem na bolavý zub. „Tenhle,“ zahuhňal jsem, „bolí.“ V duchu jsem si představoval jak bere do svých mohutných tlap injekci proti bolesti a zapichuje mi ji do dásní. Jedno malé píchnutí… a je po bolesti.

„Auuuu!!“ zařval jsem, když se doktor svým tlustým prstem dotkl mého bolavého zubu. Divže jsem nešťastníka nekousl. „Ale no tak, hlavu vzhůru,“ uklidňoval mě zubař, „přece mi tady nebudete takhle hysterčit.“ Snažil jsem se vyloudit něco jako úsměv, nechtěl jsem si zubaře před akcí příliš rozhněvat. „Nedá se nic dělat,“ řekl zubař, „ten zub musí ven. Sestro, dejte mi dolní kořenovky,“ dopověděl zubař svůj ortel a natáhl ruku směrem k sestře. Sestra hrábla bez rozmýšlení na jednu z polic, nahmatala ten správný nástroj a podala jej doktorovi. Čelo se mi orosilo studeným potem, začal jsem propadat panice. Chtěl jsem něco rychle a nahlas vykřiknout, hlasivky ale vypověděly poslušnost, slova uvízla v hrdle. Zmohl jsem se jenom na jediné slovo: „injekce,“ zakuňkal jsem a zakoulel při tom zoufale očima. „Kdepak injekce,“ vzal mi doktor jedinou naději na přežití. „Je tam zánět až hrůza, tady je injekce k ničemu..“  Stříbrné, zubaté kleště se zvolna přibližovaly k mým bolavým ústům. Doktorovy soustředěné oči sledovaly kazem prolezlý zub, do kterého se co nevidět zubaté čelisti zakousnou. Tohle bylo příliš, při prvním doteku kleští jsem ztratil vědomí. Honzíku promiň, dneska si auto nezasloužím…