Japonsko 2004 - Díl šestý

Neděle, 16.5.2004

Páteční odjezd do Kanaoke byl naplánován na jedenáctou hodinu. Do té doby jsem měl doporučeno třídit si zatím nabyté zkušenosti. Dáša s Markétou a Martinou s námi jet neměly, takže je čekal normální pracovní normální pracovní den. Míšu do jedenácti stihli ještě chvíli mučit a David z pana Takenaky loudil další užitečné informace. Před jedenáctou nás pan Jokojama a pan Šida odvedli na zastávku a hodinu a půl jsme jeli do druhé továrny Daikinu - Kanaoke factory.

V Kanaoke jsme vyskočili z autobusu, nechali ho odjet, a zjistili, že tam stojíme jak tři ypsiloni a nevíme co bude. Ostatní cestující se rozprchli do všech stran a my jsme jen doufali, že zpáteční autobus odjíždí ze stejného místa. Uběhly necelé dvě minuty a odněkud se vynořila japonka, která vypadala, že o nás jeví zájem. Dovedla nás do kanceláře nějakého většího zvířete, soudě podle koženého polstrovaného křesla, které jsme zahlédli za psacím stolem. Míša nás podle naučeného postupu rozesadila k jedné straně konferenčního stolu, na kterém bylo připraveno šest krabic s jídlem. Proti nám se usadila překladatelka (ta co nás vyzvedla na zastávce), pak pan Oshiro a nakonec pan Araki. Pan Oshiro je človíček zodpovídající za stavbu budovy českého Daikinu a David s ním hned probral několik nesrovnalostí v kabeláži. Pan Araki má na vizitce napsáno "Manager", ale nikdo neví co vlastně manageruje.

Tady udělám malou odbočku o tom, jak to tu vlastně ve fabrikách chodí. V japonsku je dobře známá tradice zaměstnání na celý život. Bohužel v jejich provedení je dotažená k absurditám, které nejsme schopni pochopit. Když je potřeba někoho povýšit, nebývá to ten nejschopnější z podřízených, ale ten služebně nejstarší. Výsledkem toho je, že ve vedoucích pozicích je naplavena strašná spousta neschopných lidí. K tomu se přidává ještě jedna věc. Člověk, který vykonává nějakou práci, nemá tušení o tom, co dělají jeho kolegové. Je-li povýšen, pak neví, co dělá celé jemu podřízené oddělení. V lepším případě ví co jeho podřízení dělají, ale stejně neví jak to dělají. Výše postavení lidé pak dostanou za úkol takové věci, které sice nikomu neuškodí, ale ani nepomůžou. Díky tomu mají na každou i tu nejmenší blbinu přesně stanovené postupy a vytištěné manuály. Někde neuvěřitelně optimalizují a šetří, jinde zase neuvěřitelně plýtvají. Na jednu stranu uvažují nad tím, na které přesné místo si má dělník u pásu odložit šroubovák, aby mu jeho zvedání a odkládání netrvalo příliš dlouho, na druhou stranu na tu práci, kterou u nás dělá Míša sama, mají tady zaměstnáno odhadem pět až deset lidí.

Takže v Kanaoke jsme oběd absolvovali s překladatelkou, panem Oshirem a panem managerem, který si tím pádem mohl vykázat nějakou činnost. Přišel, představil se, rozdal vizitky, naobědval se a zase odešel neznámo kam. Naproti tomu pan Nomura, který nás posléze po továrně prováděl, na oběd pozván nebyl. Inu, nižší šarže. Musím říct, že naštěstí tihle "nižší důstojníci" jsou lidé na svých místech. Ví o tom, jak továrna funguje, přemýšlí nad tím, co by se dalo zlepšit a jak co opravit, když to nefunguje. Dobře že my s Davidem máme za lektory zrovna takové lidi.

Po obědě jsme se vydali na prohlídku výrobních linek. Továrna v Kanaoke je na rozdíl od Shiga továrny zaměřená spíš na průmyslovou klimatizaci. Pan Nomura nám kromě výroby klasických průmyslových klimatizací ukázal i výrobnu speciálních klimatizací pro kontejnery lodní přepravy a dílnu na výrobu prototypů. To byly asi jediné dvě věci, které jsme před tím neviděli. Jinak je to továrna skoro stejná jako ta naše. Domluvili jsme se s panem Nomurou na spolupráci při výstavbě české továrny a odsouhlasili si plán do další pětiletky. Vysvobodili jsme Míšu z recepce a frčeli zpátky do naší továrny.

Původně se šuškalo cosi o tom, že David, já, Míša a pan B budeme pozváni na večeři, situace se však vyjasnila v náš neprospěch a na večeři byli pozváni jen Míša a pan B. Nás s Davidem nechali v sedm večer stát ve fabrice a poraď si jak umíš. Naštěstí tam v tu dobu (znovu zdůrazňuji pátek večer v sedm hodin) byli ještě téměř všichni, takže nebyl problém požádat pana Jokojamu, aby nám zavolal hotelový autobus.

Už si ani nevzpomínám, co jsme dělali večer, ale nejspíš se těšili na sobotu, kdy byl plánován výlet do Kjóta. Ale o tom až příště.