Já tobě a ty mně

   Bez námahy dohonil ospalou vránu a za letu jí načechral lesklé černé peří. Slétl níž, až nad ciferník zašlých kostelních hodin, a ledovými prsty zacinkal melodii na hroty rampouchů. Leskly se v ranním slunci jako šperky v hnízdě straky. Uličnicky zahvízdal na pošťáka brodícího se závějemi a ve chvíli, kdy se po něm otočil, sfouknul za jeho zády ze zábradlí sněhové vločky a vehnal mu je za límec. Studený vítr přicházející zimy.

   Vystrčil pihatý nos zpod deky a zívnul. Na okamžik se zaposlouchal do pošťákových nadávek a pak čile vyskočil z postele.

   „Radime?“ Žena s rozcuchanými vlasy a cigaretou v zažloutlých prstech nakoukla do jeho pokoje. „Bezva, že jsi vzhůru… Jdi odhrabat sníh. Já sem strašně unavená.“

   „Jsi opilá, ne unavená, mami,“ zamumlal a rychle se soukal do džínsů.

   „A ty seš moje zlatíčko,“ uchechtla se, zakoulela očima a vypotácela se na chodbu.

   Když mu pod nohama zakřupal čerstvě napadený sníh, nálada se mu okamžitě zlepšila. Přesto ho trochu mrzelo, že první letošní sníh zaspal. Pokaždé dokázal vycítit, že bude padat, ale včera byl příliš unavený, aby na něj vydržel čekat u okna. Celé včerejší odpoledne pomáhal panu Elkatovi připravovat jeho zahradu na nadcházející zimu a domů se vrátil až něco po deváté, celý promrzlý a zkroušený. Za odměnu nedostal ani horký čaj.

   Pečlivě odstranil namrzlou vrstvu sněhu z chodníku a mrknul na hodinky. Autobus měl jet až za třicet minut, tak přešel silnici a odhrabal jiskřící bílou pokrývku i před domem Elkatových, aby si jejich šestiletá dcerka Laura nezlomila nohu jako minulý rok. Měl ji rád a protože měl ještě chvíli, uplácal jí z hromady sněhu trochu neforemného psa s ušima jako králík. Nebýt toho ocasu, je to králík, pomyslel si s úšklebkem.

   S batohem na zádech se rozběhl s kopce dolů a představoval si, jak dneska vášnivě políbí Darju Šalovou. Byla o dva roky starší a on jí slíbil, že jí před vyučováním pomůže s úkolem do angličtiny. Naivně věřil, že se jí líbí a že s ním netráví čas jen z důvodu, že v cizích jazycích vynikal i nad staršími studenty.

   No to je dost, zahudrovala v duchu, když její krátkozraké oči spatřily chlapce v černé bundě spěchajícího po druhé straně ulice.

   „Dobré ranko, Radime!“ zavolala na něj, aby na sebe upozornila. Viděla, že ani nezaváhal a namířil si to k ní.

   „Dobrý den, paní Rychnovská, nechcete s tím pomoct?“ zeptal se a pohled upřel na hromadu reklamních prospektů v její náruči. „Mám to po cestě.“ Jak je možné, že roznáší letáky na této ulici pokaždé v době, kdy tu procházím? To není náhoda!

    „Když budeš tak hodný, chlapče…“ zašvitořila a když měla obě ruce volné, shrnula si šedivé vlasy pod hedvábný čepec.

   „Děkuju ti,“ zamumlala ještě spokojeně při pohledu na jeho vzdalující se záda a sama se už viděla doma s bačkorami a ranní kávou na stole.

   Když jeho mrazem zkřehlé prsty vsunuly do poštovní schránky poslední ruličku papírů, uviděl na konci vedlejší ulice zastavovat svůj autobus. Do háje! Dnes ne, prosím!

   Michal, protivný řidič autobusu, nechal chlapce s hektickými červenými skvrnkami na prokřehlých tvářích doběhnout nějakých patnáct metrů od dosud otevřených dveří a pak se rozjel, nechal zavřít dveře a po rtech se mu mihnul krutý úsměv. Zase pozdě chlapečku, jojo.

   Vozem zazvonil několikerý škodolibý chechot.

   Radim zanaříkal. Nohy se mu bořily do hlubokého sněhu, píchalo ho v hrudníku a sotva lapal po dechu. Pustil se do pronásledování zmeškaného autobusu, který se teď pomalu smýkal po zledovatělé vozovce, jen z posledních sil. Když se na další zastávce vděčně vmáčknul mezi další nastupující, cítil se vyčerpaný, ale šťastný. Ve vzduchu byla zase ta zvláštní vůně a on se usmál. Za chvilku začne sněžit.

   Potom, co u školy vystoupila většina pasažérů, mrknul Michal do zrcátka nad předními dveřmi a všiml si, že ten kluk, kterému ujel ze zastávky Líšeňská, pořád sedí s hlavou opřenou o namrzlé okno a očividně spí. Nic mu to ráno neudělalo větší radost. Zavřel dveře a opatrně se rozjel.

   Mezitím se před školní brankou zastavila ryšavá dívka. „Radime?!“ zvolala, když si vzpomněla, že jí ten kluk, který na ni pořád tak stydlivě kouká, má napsat domácí úkol.

   Na město se z těžkých tmavých mračen začaly snášet malé bílé tanečnice. Vítr si s nimi pohrával, zvedal je do výšky a obracel v půvabných spirálách. Některé se uchytily na skle a tázavě nahlížely do setmělého autobusu. Radim neviděl ani jedinou z nich. V momentě, kdy vyčerpaně klesnul na sedadlo, se jeho unavené srdce zastavilo.

   Když zvednul hlavu, s úlekem si všimnul, že v autobuse sedí sám. Vedle něho se ale nad sedadlem vznášelo malé zlatavé světýlko. Obezřetně se od něj odsunul co nejdál, takže se musel nepohodlně namáčknout na okno.

   „Všiml jsi si, chlapče, že když dojde třeba k dopravní nehodě, většinou to odnese zdravím nebo dokonce životem ten, kdo ji nezavinil a ten druhý vyvázne jen s pár škrábanci?“ zeptal se ledabyle hlas vycházející z nitra zářícího světélka. Radimovi se zdálo, že v jeho středu rozpoznává nějakou tvář.

   „Ano,“ zamumlal váhavě.

   „A víš, proč to tak je? Že spravedlnost stírá vinu a nevinu?

   „Ne,“ zavrtěl hlavou Radim a pak najednou cítil, že se začíná propadat podlahou autobusu. Když mu zmizela někde vysoko nad hlavou, obklopila ho studená temnota a pocity zoufalství a bolesti.

   „Protože na ní nezáleží, ty hlupáku!“ slyšel ještě zakřičet hlas a uvědomil si, že je jeho vlastní…