Stála v řadě za mnou......

STÁLA V ŘADĚ ZA MNOU ......

Rozhlasová zpráva:

 Dnes, mezi 8-9 ranní hodinou, došlo na silnici mezi Přerovem a Hranicemi na Moravě k smrtelné dopravní nehodě. Osobní automobil značky  Peugeot , velkou rychlostí narazil do protijedoucího kamionu. Srážku nepřežil řidič a jeho spolujezdkyně. Jejich 10-letá dcera byla s těžkým zraněním převezena do fakultní nemocnice v Olomouci.

     Rozhrnula záclonu v okně ložnice a zrakem zapátrala v silnici, která se vinula obloukem pod kopcem. Pak netrpělivě přešla do kuchyně. Pátravě se zahleděla do kmitající vteřinovky kulatých hodin na žluté stěně.

„Kde ta holka dnes tak dlouho vězí? Říkala, že přijde v pět a už má čtvrt hodiny zpoždění.“

 Pak si dlouhou chvíli krátila bezmyšlenkovitým listováním v módním časopise.
Naléhavý zvuk od domovních dveří k ní vyslal uklidňující signál. „No konečně,“ procedila si mezi zuby a rozběhla se po schodech vstříc očekávané návštěvě.

„Ahoj mami,“ ozvalo se z verandy,“ už jsem dorazila.“

„Zdravím tě, co nového u vás doma?“

 „U nás nic, vše při starém, ale slyšelas o té havárce?“ šveholil mladistvý hlas, když se hnal do křesla obyváku.

„Nic nevím, nebyla jsem ve městě.“ „

Tys neměla zapnuté rádio, hlásili to dokonce i ve zprávách,“ předávala dychtivě další informace dcera.

„Ne, já jsem vysávala, pak jsem byla na zahrádce a celý den jsem měla rádio vypnuté.“

„Ale počkej, při kávě mně všechno řekneš,“ zavelela s napětím v hlase, když zapínala várnou konvici.

Postavila dva modré hrníčky vonící kávy na kulatý stolek a zvědavě se zeptala: „A kde se to vůbec stalo?“

„Asi 20km od našeho města. Ve zprávách hlásili, že řidič a jeho žena byli na místě mrtví a jejich dceru odvezli s těžkým zraněním do nemocnice.“ „Mami, teď jsem si vzpomněla, jmenovali se Dočkalovi a bydleli na tom sídlišti na konci města. V květinářství bude určitě vystavené parte. Neznáš je náhodou?“

„Dočkalovi, Dočkalovi,“ opakovala si tlumeně, to mně nic neříká.“ „A měli prý tři děti. Starší syn a dcera jsou už dospělí,“ chrlila mladší ústa mezi doušky.

„Ty lidi asi nebudu znát, víš kolik je tam paneláků – Ale stejně je to hrozná tragédie.“

Večer rozsvítila obrazovku a s hrůzou sledovala to neštěstí na vlastní oči. Osobní auto, zmačkané jako harmonika, dvě mrtvá těla, odvážená pohřebním vozem, po silnici kaluže krve ...

„To je příšerné, kdo to jen může být? Její zvědavost rostla úměrně s přibývajícím množstvím informací. A to desetileté děvče leží zraněné v nemocnici a zatím ani neví, že bude vyrůstat bez rodičů.“

Podobné myšlenky jí bloudily hlavou, jedna za druhou a nedovolily jí usnout klidným spokojeným spánkem.

     Hned ráno se vypravila na nákup do města. Její první kroky směřovaly k vitrínce u vchodu do prodejny květin. Přes hlouček přihlížejících lidí zahlédla dvě smuteční parte.

 Fotografie ženy přitáhla její zrak: „To snad ne! Vždyť je to Jiřina! Ta, co stojí v aerobiku v řadě za mnou.“

Jako bez dechu a s nechápavým údivem zírala na usměvavou tvář v černobílém obtisku. „Prý se vrátili z dovolené od moře a zrovna vezli dceru k babičce na prázdniny,“ špitaly si hlasy, stojící kolem ní. Chvíli ještě hleděla do známých očí přes průhledné sklo. Pak se propletla hloučkem přihlížejících a pomalu kráčela k samoobsluze. Mlčky, jen se svou vzpomínkou....

2.

„Ahoj, já jsem Jiřina. Nebude ti vadit, když budu stát hned za tebou?“

„Ne, doufám, že budeš přes mě vidět na cvičitelku. A jestli chceš , budu ti vždycky držet místo. Bydlím blízko a chodím mezi prvními,“ probíhal jí hlavou počáteční rozhovor s Jiřinou právě, když projížděla s nákupním vozíkem mezi regály.

„A ty bydlíš kde? pokračovala tenkrát těsně před cvičením v krátké konverzaci.

 „Já to mám dál, chodím až ze sídliště.“ „Kousek cesty máme stejný směr, aspoň nemusím jít sama,“ stačila ještě podotknout dřív, než se po sále začaly hlasitě rozléhat rytmy z magneťáku, které rozhoupaly všechna přítomná těla.

     „Co jsem to vlastně chtěla koupit?“ vstoupila ze vzpomínek do přítomnosti, když se zadívala do poloprázdného vozíku. „Ještě chleba, rohlíky a také tvaroh. Vždyť chci vařit knedlíky! A mletý cukr, ráno jsem vyhazovala prázdný sáček do odpadkového koše,“ přemítala v pátravém postoji.

Ale myšlenky se stále vracely k Jiřině.

Hlavně cestou domů naskakovaly ve spletitých intervalech, takže ani nevnímala okolí a jen mechanicky kráčela známými místy.....

„Jak se ti včera líbila Rodinná pouta?“ slyší svůj hlas, když si užívaly poslední volné chvíle před cvičením na molitanových podložkách.

„Neviděla jsem to, měla jsem zrovna službu v nemocnici,“ dostala tenkrát odpověď.

 „Ty jsi lékařka?“ využila situace, aby se dozvěděla něco víc o své nové kamarádce.

 „Ne, zdravotní sestra. Ale mě ani moc ty seriály nezajímají. Nejraději se dívám na Cestomanii. Už se těším, jak pojedeme do Chorvatska na dovolenou.“

     S otočením klíče u vchodových dveří se jí myšlenky vrací opět do reality. Vyndá nákup na stůl, z kuchyňské linky vydělá větší mísu a připraví ji na těsto. Bílá hladká mouka se sype a kupí na váze, jako pyramida sněhu.

 „Dnes se mě nechce vůbec cvičit,“ vybaví se jí hned další Jiřinina věta.

 „Jak to? Cos dělala tak vyčerpávajícího o víkendu? vyzvídala tenkrát.

 „Ale byli jsme s dcerou lyžovat v Beskydech. Je tam jedna pěkně prudká sjezdovka. Nohy dostaly pořádně zabrat. Bolí mě stehna i lýtka.

 „A jak se to středisko jmenovalo? Třeba jsme tam také byli. My nejraději jezdíme na Soláň,“ rozvíjela dál konverzaci.

 „Jmenuje se Bílá. Je to kousek za Horní Bečvou, směrem na Bumbálku.“

„Řeknu o tom manželovi, možná si tam někdy také vyrazíme.“

Byla ráda, že získala nové informace, kterými může doma překvapit rodinu.

Horká voda v hrnci bublala a několik tvarohových knedlíků se v ní houpalo, jako na vlnách v moři.

Ztlumila plyn, přikryla hrnec poklicí a bez zájmu usedla na židli. Zahleděla se nepřítomně do okna..... na povrch se hrne jedna otázka za druhou: „Proč zrovna ona? Taková příjemná ženská, s kterou se dalo popovídat o všem .......o mužích, o práci, o dětech, vlastně o obyčejném životě vůbec.“

V představách vidí stále stejný obraz: vyšší sportovní postava, váhy tak akorát, krátce přistřižené  hnědé vlasy, usměvavá tvář. A nezbytný doplněk – pestrobarevná podložka a černý koženkový batoh.

     Nadskakující poklice ji upozorní,  že je možná už uvařeno. Bez spěchu vstane. Je dnes celý den sama doma, sama, se svými myšlenkami, představami a vzpomínkami. Mechanicky vystřídá několik činností, ale hlavně si vybaví hodně setkání a rozhovorů s Jiřinou.....

 „Ahoj, koho jsi to dneska mezi nás přivedla?“ divila se také jednou a zvědavě si prohlížela asi desetiletou dívenku, která se nesměle postavila na značku vedle Jiřiny.

„To je moje dcera Klára, vzala jsem ji s sebou, ať se také trochu protáhne. Stejně pořád sedí u knížek nebo počítače.“

 „Já jsem myslela, že máš už dospělé děti,“ zahrála překvapenou.

„To je naše třetí, naše štěstíčko a potěšení na stáří,“ reagovala rozesmátá ústa kamarádky.

Jak asi překoná ta plachá dívenka ztrátu rodičů? Zatím se vzpamatovává ze šoku po havárii, ale jednou se musí tu hroznou zprávu dozvědět.

Jak se jí bude žít bez mámina pohlazení, obejmutí, bez máminých rad do života dospělých. Stačila jen malá chvilka nepozornosti a celý její život je převrácen naruby.

Ještě že jí zbyli starší sourozenci-------.

„Co se pořád vrtíš? Už jsi mě potřetí vzbudila,“ zamumlalo to na ni v noci z pruhované peřiny.

„Nemůžu usnout, pořád musím myslet na tu mrtvou kamarádku ze cvičení. Klidně spi dál, já si ustelu v obýváku.“

A tam, ve tmě, s očima dokořán se jí vybavila představa stříbrného Peugeota, uhánějícího za rozložitým tyrákem. Jiřininy oči napjatě sledují jak manžel vyhazuje blinkr a chystá se k předjíždění. A najednou – hrůza – v protisměru se řítí závratnou rychlostí kamion. Co se asi potom událo? Marně se snaží dokončit děj tragédie. Představy selhávají, protože prožitky a pocity té hrůzy v jejím nitru zatím neexistují. Zatím je díkybohu neprožila! Stále jí naskakuje jen veselá a rozesmátá tvář a bytost plná pohody.

„Jak se těch myšlenek zbavit? Jak přivolat klid do spánku?“

      „Ty Honzo, nechceš si udělat výlet?“ zeptá se ráno přes rozespalé, opuchlé oči.

 „A kam, prosím tě, snad ne do končin Jiřinina konce,“ procedil trochu škodolibě oslovený.

„Uhod jsi,“ řekla s ulehčením,“ mám pocit, že jedině tak se zbavím černých představ

 a myšlenek.

Žádná slovní odezva se nekonala. Souhlas s jejím návrhem manžel projevil povzdechnutím, docela rychlým oblékáním a rachocením klíčů od jejich auta - .

Asi po půl hodině jízdy zastavují u prvního domku nevelké vesnice. Místo tragédie není ničím zvláštní. Jen na asfaltě je vidět stopy brzdné dráhy vozidla. Nikde již zbytky skla, plechu a nebo dokonce krve, jak to viděla v televizi. Vše je dokonale vyklizeno. A přece ji na tom místě zamrazí a nějaká negativní energie jí nedovolí se pohnout.

Stojí na okraji vozovky, opřená o strom a skoro tupě hledí na tmavou čáru, po které se každou chvíli přežene nějaké vozidlo.

„Karle, brzdi, je tam kamion, to nezvládneš!“ Tak nějak možná zněla poslední slova Jiřiny. Ale možná nestačila vyřknout ani jediné a jen zírala vytřeštěnýma očima na blížící se katastrofu. Konečně se pohnula. Pomalým krokem kráčela k dalšímu stromu, v jehož rovině končila stopa pneumatik. Do trávy ke kmenu položila kytice tmavě rudých jiřin. Pak se ještě jednou rozhlédla kolem. Auta projížděla oběma směry stejnou rychlostí tak jako jindy i jako v ten osudný den. Najednou pocítila divný klid. Smír s něčím, co se nemělo stát, ale stalo se. Jakoby jí něco našeptávalo: „Rozluč se navždy s Jiřinou, takový je život. Někdy přináší radost, jindy smutek a velký žal.“

 Prázdniny se chýlily k svému konci. Sluníčku ubylo na žhavosti a školy opět otevřely dveře neposedným žáčkům. A tělocvična se v podvečer opět zaplnila ženami, dychtivými po dlouhém lenošení opět „zapracovat“ na své postavě.

„Děvčata, postavte se. Vzdáme minutou ticha čest a památku Jiřině, která začátkem léta tragicky zahynula při autonehodě,“ řekla zastřeným hlasem cvičitelka.

Všechny byly na svém obvyklém místě. Jen za ní bylo prázdno.....

„Snad tam Jiřina stojí,“ otočila mírně hlavu za sebe,“ jen ji nikdo nevidí.“

Prázdno za ní bylo několik dnů, týdnů i měsíců.

 Až jednou:„Je to místo za tebou volné?“ ozvalo se z mladých rozesmátých úst. Zadívala se do nové, cizí tváře a bez jediného slova kývla hlavou na souhlas.